Ještěrka travní je rozšířena od severního Řecka, Albánie, Turecka, přes jihozápadní Ukrajinu a od Černého moře podél Dunaje na sever až k maďarské...
Ještěrka travní je rozšířena od severního Řecka, Albánie, Turecka, přes jihozápadní Ukrajinu a od Černého moře podél Dunaje na sever až k maďarskému Balatonu. Je možné, že se může vyskytnout i na některé lokalitě jižního Slovenska (Stříbrný, 1973, Rozinek a kol., 1974). Obývá hlavně suché stepní a lesostepní biotopy od pobřeží až po horská údolí, běhá převážně po zemi, ale dokáže i velmi obratně šplhat.
V dospělosti dorůstá délky 18 – 24 cm, samci jsou větší než samice. Zbarvení samců je jako u většiny ještěrek odlišné od zbarvení samic. Samci mají sytě zelený hřbet s množstvím černých skvrn, které zasahují na hnědé boky. Podél zeleně zbarveného hřbetu a na boku se táhnou od hlavy až na ocas dvě bílé linky. Samice mají střed hřbetu hnědozelený až tmavě zelený, ale nikdy tak výrazný jako samci, boky jsou hnědé. Také mají dvě linky bílých skvrn jako samci, ale černých skvrnek mají mnohem méně. Na okrajových břišních štítcích samců je několik světle modrých šupin. Samice mají břicho bělavé s nažloutlým hrdlem, samci žluté, oranžové až červené s nazelenalým hrdlem. Jako ostatní menší ještěrky se živý menšími druhy hmyzu.
Po probuzení ze zimního spánku v březnu či dubnu (samci se objevují asi o dva týdny dříve než samice) obhajují samci svoje teritorium a páří se se samičkami. Samičky kladou v květnu nebo v červnu 3 – 8 vajíček do předem vyhrabaných jamek a zhruba za 70 dní (podle klimatických podmínek) se z nich líhnou mláďata, která dospívají ve věku 2 – 3 let.
Dospělý pár této pěkné hbité ještěrky jsem získal na terarijní burze v Domě kultury ve Vítkovicích 5. 4. 2003. Sameček měl v tu dobu svítivě zelený hřbet a asi 1 cm dlouhý regenerát ocasu. V průběhu léta zelená barva vybledla a nyní je matně hnědozelená. Oba svěřence jsem vypustil do terária 60×40×50 cm, jehož dno tvoří několik břidlicových kamenů, v teráriu je větší nádoba s pískem, kde mají ještěrky vyhrabané nory. Zbytek zařízení tvoří několik kusů kůry, která je volně položená v ubikaci i přilepená na boční stěně terária. Samozřejmě zde nechybí menší miska s vodou a miska pro potravu.
Průměrná teplota v teráriu se pohybuje ve dne kolem 26 °C s přímým vyhříváním pod žárovkou, v noci udržuji teplotu pokojovou. Vlhkost zvyšuji k večeru porosením.
Jako potravu jsem přes léto podával smýkaný hmyz (pavouky, sarančata, červy aj.), jinak krmím moučnými červy a cvrčky, občas přidávám vitamíny a vápník.
Co se týče chování ještěrek, samička je mnohem plašší než sameček, ten se dá někdy lehce uchopit do ruky, zatímco samička neuvěřitelně rychle pobíhá po nádrži a snaží se schovat do úkrytu. Také mi několikrát utekla, když se protáhla malým otvorem v zácloně, která kryla terárium. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit neuvěřitelnou mrštnost a rychlost tohoto druhu, však mi taky trvalo, než jsem ji vůbec chytil. Od doby, co jsem párek ještěrek získal, se obě několikrát svlékly a samečkovi již téměř dorostl regenerovaný ocásek, bohužel při posledním čištění terária jsem samičku nejspíše tak vylekal nebo ji možná přitiskl ocásek, že ho asi v polovině jeho délky odhodila.
Zimní spánek je pro ještěrky důležitý, neboť prospívá úspěšnému rozmnožování. Zvířata přezimujeme při teplotách 5 – 10 °C přibližně od listopadu do března.
Je škoda, že chov Podaris taurica a jiných druhů malých ještěrek není tak častý jako u větších druhů, například
Ještěrky perlové (Lacerta lepida). Vždyť ještěrka travní je svou velikostí, krásou a nenáročností na chov ideální ještěrkou, kterou mohu doporučit všem teraristům.
Literatura:
Čihař Jiří: Teraristika, 1989
Pecina Pavel: Chránění a ohrožení živočichové, 1983
Zwach Ivan: Naši obojživelníci a plazi ve fotografii, 1990