Slovenský voláč

Toto plemeno voláčů sehrálo v historii slovenského holubářství podobnou úlohu, jako český stavák v Čechách a moravský pštros na Moravě. Je také jediným plemenem voláčů, vyšlechtěných na Slovensku a byl původně lokálním plemenem oblasti Pováží, zejména středního a dolního toku, v oblasti vymezené městy Nové Mesto nad Váhom, Piešťany, Myjava a Trnava.
Původ tohoto voláče není příliš jasný a přesto, že byl jeho nejvýznamnějším chovatelem a propagátorem Kolomanem Slimákem vystavován na Slovensku i v Praze už v roce 1925, jeho první standard byl zveřejněn v Československém holubáři až v roce 1934. Tehdejší popis exteriéru odpovídal tomu, že na slovenské voláče byly kladeny podobné nároky na masnou užitkovost, jako na příklad na moravského pštrosa. Byly vyžadovány nízké nohy, širší ocas, široká a hluboká hruď, širší pytlovité vole, středně dlouhý silný krk a málo vzpřímený postoj. V té době se od SV vyžadovalo polaření, velká plodnost a dobrá rodičovská péče. Do dnešních dnů však prošel vzhled tohoto originálního voláče značnou proměnou.

• 0,1 Slovenský voláč červený

O původu SV se toho ani ve staré slovenské holubářské literatuře mnoho nedozvíme. Ze zahraničních plemen voláčů byl v minulosti na Slovensku nejrozšířenější anglický voláč, který ovšem, vzhledem ke značné odlišnosti, jako prapředek nepřichází v úvahu, stejně jako voláč francouzský. Ve třicátých letech minulého století vznikla v Československém holubáři polemika o původu SV. Názor, že jejich prapředkem byl moravský bělohlávek, byl prostřednictvím K. Slimáka slovenskými chovateli odmítnut. Domnívám se, že i z geografického hlediska je velmi pravděpodobné, že vývoj SV byl už v první polovině 19. století ovlivňován jak moravským bělohlávkem, tak i slezským voláčem lysým. Pravděpodobná je i účast některého ze starších nevolatých užitkových plemen.
Po druhé světové válce prošel SV značnou proměnou, která ovšem nebyla bez konfliktů. Zejména kvůli zlepšení barvy a dalších znaků došlo tehdy ke křížení s českými staváky bělohrotými. Proto v klubu (založeném v roce 1952 v Novém Mestě nad Váhom) došlo k rozkolu a jeho činnost byla obnovena až v roce 1964.. Upřednostňování barvy a lesku bylo definitivně odmítnuto. Křížení se staváky sice přineslo zlepšení barvy a lesku, ale negativně se to projevilo na velikosti postavy a šířce hrudi.

• 0,1 Slovenský voláč žlutý

SV byl uznán za samostatné plemeno poměrně pozdě, až v roce 1951. Na jeho předchozím vývoji měli mimo K. Slimáka zásluhy především J. Čierný, Š. Maar, J. Furche, Dr. A. Halma, M. Šimovec, oba Petríkovičovci a další.

V současnosti platí následující pořadí důležitosti jednotlivých znaků při posuzování a v chovu:
1. Volatost, tělesné tvary a kresba.
2. Postoj a držení trupu, zobák, barva a lesk opeření.
3. Obočnice a ostatní znaky.

Vadami, vylučujícími z ocenění, jsou jiné než tmavé oči, bílý zákres hlavy, dotýkající se obočnic a výše, u tygrů spojená kresba hlavy a krku, méně než 3 a více než 10 bílých letek, barevné peří na hlavě a okolo zobáku, bílá záda a hřbet.
Skvrnitý zobák je hrubou vadou, vady hlavy, obočnic, tvaru zobáku a vady lesku jsou vadami malými.

• 1,0 Slovenský voláč modrý bělopruhý

Vady podle stupně rozsahu malé až výlukové jsou vady tělesných tvarů, volatosti, chybná barva opeření, tmavé drápky, a jiné vady kresby, než jsou vyjmenovány ve vadách kresby výlukových.
Mimo speciální výstavy na Slovensku a na NV v Nitře, kde je poměrně hojně vystavován a v dobré kvalitě, (a také v mnoha rázech), o jeho postavení mimo území Slovenska nám daly nejlepší obraz zejména výstavy EV Brno 98, NV Brno 2000, NV v Lysé nad Labem, EV Wels a Norimberk 2000.

• 1,0 Slovenský voláč modrý černopruhý

Na EV Brno se prezentovalo 125 SV v 8 rázech, převážně od slovenských vystavovatelů. Na Internationale Rassegeflügelschau 2000 v Norimberku byl SV zastoupen jen symbolicky 4 modrými bělopruhými (Němci jim říkají světlemodří bělopruzí).
U nás, zejména po rozdělení federace, se projevuje stagnace chovu i kvality SV. Je to zčásti zapříčiněno i snížením přílivu cizí krve ze Slovenska. Pokud jsem v posledních letech SV v Čechách posuzoval, téměř vždy měla vystavená kolekce podobné vady, způsobené zřejmě opakovanou příbuzenskou plemenitbou. Nejčastěji se u nás objevují vady jako úzká hruď, vodorovné postoje, vady volatosti, zejména u holubic, široké ocasy, dlouhá křídla a zobáky, a úzké hlavy. Pro zlepšení tohoto stavu bude nutné zlepšit spolupráci se slovenskými chovateli a zajistit přísun kvalitního chovného materiálu z jejich domoviny. Bylo by škoda, kdyby naše chovy byly v budoucnu o tohoto impozantního voláče ochuzeny.