V minulých dílech jsme se věnovali technikám, jež umožňují lepší a přirozenější komunikaci s našimi koníky. Dobrého koňáka poznáte podle toho, že zachází s koňmi s vnitřní jistotou, za použití autority a porozumění. Nikdy jej nepřistihnete při agresi, vzteku nebo přitom, jak koně zastrašuje. Vždy velmi přesně ví, co má s koněm v dané chvíli v úmyslu, je schopen koně ovládat pouze jednou otěží a má nezávislý sed.
— otěže rozhodně neslouží k tomu, abychom je používali místo držadel pro udržení rovnováhy v sedle,
— k ovládání koně nepoužíváme obě otěže, ale pouze jednu (dvě otěže použijeme až pro komunikaci)
— dáváme pozor na pohyb holení! Neměli bychom holeněmi šoupat po bocích koně, abychom udrželi rovnováhu. Kůň nás nebude respektovat a ještě méně nás bude mít rád, když jej pro svůj pocit bezpečí budeme věčně tisknout nohama, nebo se jej budeme pořád někde na těle křečovitě držet.
Přílišný stisk na bocích koně a současné tahání za obě otěže jsou pro koně velmi znepokojující signály. Na jedné straně po něm chcete, aby se rozešel (přílišný stisk holení) a na straně druhé mu zabraňujete se vůbec pohnout (pevné držení a tahání za obě otěže).
Každý způsob použití otěže má svůj účel. Co se týká uchopení, rozeznáváme mezi :
1) Otěží zahozenou– žádná změna se neděje a kůň je „vypnutý“(např. na vyjížďce, kdy se na koni pouze vezeme, když stojíme, nebo když zrovna nepožadujeme žádnou změnu)
2) Otěží ovládanou – kůň pracuje, je „zapnutý“, jedná se o práci o jedné otěži, např. když ohýbáte koně v krku nebo ohýbáte celý předek, apod.
3) Otěží koncentrovanou – při koncentraci použijeme obě otěže, s jejichž pomocí s koněm komunikujeme, jsou to krátké otěže, ale jen tak, abychom měli lehký kontakt s hubou koně. Používáme je např., když chceme koně sebrat nebo zacouvat. Dáváme pozor na to, aby se naše ruce držící otěže neocitly za úrovní sedlové hrušky.
Může se to zdát zbytečně složité, ale je dobré si na to s koněm zvyknout. Pomůže vám to k tomu, abyste vždy pohotově vzbudili pozornost koně, když to potřebujete. Pokud je otěž zahozená, kůň to chápe tak, že má klid a žádná změna nebude. Pokud chceme obdržet pohotovou a spolehlivou reakci na pobídku po dlouhém stání nebo po dlouhých sekvencích v jednotlivých chodech, je potřeba ještě před samotnou pobídkou koně vzbudit a sdělit mu, že přijde změna, tzn. otěž mírně přitáhneme nebo můžeme koně ohnout v krku (koncentrujeme se), tím získáme pozornost koně a pak teprve pobídneme (začneme otěží ovládat). Koncentrovaný stav otěže (např. ohýbání v krku) je také dobrý způsob, jak koně uklidnit, když je nervózní. Můžeme ohýbat libovolně na obě strany tak dlouho, dokud se kůň neuvolní.
Pokud otěž použijeme k ovládání, můžeme ji použít jako přímou, nepřímou a podpůrnou a ještě k tomu v aktivní nebo pasivní formě.
Pasivní nepřímá otěž znemožní pohyb koně tím, že deaktivuje záď. Je to naše známé ohnutí v krku – záchranná brzda.
Aktivní nepřímá otěž znamená v podstatě stejný úkon, jen s přidáním aktivity – způsobí uhnutí zádí koně (viděli jste v předminulém čísle). Rozdíl oproti pasivní nepřímé spočívá v použití pobídky, jak holení, tak sedem.
Přímá otěž udává koni směr, kterým má jít. Jednoduše vystrčíte loket a rukou s otěží jakoby ukážete směr. Důležité je tím směrem otočit i hlavu, v tom momentě se s hlavou otočí i celé vaše tělo, podvědomě přiložíte holeň a kůň tím pádem dostává tu správnou pobídku. Hlava a pak i celý předek koně jde za vodítkem (viděli jste v minulém čísle při nácviku uhýbání předkem).
Podpůrná otěž (viz obr. 2) zesiluje nebo napomáhá otěži přímé, dalo by se říct, že pomáhá hýbat předkem. Například k obratu vlevo použijete levou otěž, aby kůň vykročil vlevo a pravou otěž přiložíte na krk koně (vytvoříte s otěží „koleje“). Kůň následuje vedení přímé (levé) otěže a přitom má snahu uhýbat tlaku pravé otěže na krku.