Zakrátko po příhodě s papoušky jsem si uvědomil, že ačkoliv moje firma prosperuje, nacházím se vlastně v absolutním zmatku, zavalen spoustou živočichů. Proto jsem po velmi krátkém uvažování, jak u mě bývá zvykem, přstoupil k realizaci plánu nemajícího v mých dosavadních představách obdoby.
Započal jsem s odprodejem větší části zvířat a přitom s úctou sledoval výpisy z bankovního konta. Jeho velikost byla slušná již před tímto aktem, ale po něm jsem byl skutečně v rozpacích, jsem-li natolik úspěšným podnikatelem, nebo mě jen mate zrak.
No a pak, vědom si faktu, že původní číšťanská ZOO byla zrušena a v současnosti dochází k dalším změnám uvnitř zemědělských družstev, požádal jsem stávajícího předsedu o odprodej areálu. Zvířata tam sice již dávno nebyla, ale místo bylo vyhovující a ačkoliv jeho devastace za upylnulý rok postoupila do té míry, že co se dalo odnést, zmizelo, přesto jsem se k této myšlence uplnul a věnoval jí veškerou svou energii. Celá transakce spočívala v tom, že musím najít původního majitele a zjistit jeho úmysly, co se týká případného využití zámečku s jeho okolím. Trvalo mi dva měsíce zmíněného člověka najít a dozvědět se, že právě požádal o vrácení majetku a má v plánu zřídit v zámečku rekreační středisko. Nepřistoupil na žádnou z mých nabídek a musím řídi, že se choval spíše arogantně. Doslova mě ze svého vídeňského bytu 5 + 1 vyhodil a já se jak spráskaný pes připlazil k předsedovi v Číšťanově, abych ho zpravil, jak mé snažení dopadlo. Musel jsem v tu chvíli vypadat asi hodně zoufale, když mě uchopil kolem ramen a zatlačil k nástěnné mapě katastru.
„Hele chlapče, nic si z toho nedělej a popřemejšlej vo tomhle!“ ukázal prstem na jedno místo. „Běž se tam kouknout a pak se u mě zastav. Je to budova statku se stodolou, musím říct, že v dezolátním stavu za těch čtyřicet let nezájmu, ale eště by se z toho dalo něco vykřesat. Má to 3000 m2 pozemku a vokolo by se dalo možná něco přikoupit vod původních vlastníků. Tam sou jen louky, pole a les.“
„A majitel?“ skočil jsem mu do řeči.
„Neboj,“ odpověděl s úsměvem a táhl mě k registratuře, ze které vylovil láhev gruziňáku, „bylo to za války ňákejch židů. Chudáci, všichni to vodnesli v Osvětimi.“
A cena?“
„Chm,“ podal mi sklenku a zašátral ve svém stole, odkud vyjmul zelené desky. Hodil je přede mě a řekl: „Tady je vodhad, puč si ho do zejtřka a pak mi dáš vědět.“
Posadil se a temně zamručel: „Už půl roku na to hledám kupce a nikdo to nechce, ačkoli sem tomu ze zoufalství nechal spravit střechu, aby to úplně nespadlo.“
„Tak jo,“ kývl jsem, vyprázdnil sklenku a hnal se k jihu. Tam někde, oddělen lesem od centra obce, se rozkládal kout, který mi dával, když nic jiného, alespoň jakousi naději.
Po zhruba hodinovém putování jsem stanul před rozlehlým domem, který byl v opravdu bídném stavu. Moje fantazie však vyloudila jiskru a ta zažehla oheň a já od té chvíle pohlížel na dům přes růžové brýle.
Neměl oken ani dveří. Elektroinstalace zmizela již dávno a rozvod vody byl nadobro zničen mrazem. Voda sama však po rozmrznutí pravděpodobně ještě určitý čas proudila stropem z patra do hospodářské části a podařilo se jí obojí propojit. Jediné, co se jevilo jakž takž slušné, řekl bych skoro nepoškozené, byla střecha. A právě tohle mě přesvědčilo, že objekt bude můj.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)