Výstavy a posuzování

Nezadržitelně se nám blíží konec roku, za chvíli budeme opět všichni o rok starší a měli bychom se ohlédnout alespoň krapítko za sebe na to, co jsme vykonali nebo provedli. Ten rozdíl mezi oběma výrazy může být chápán někdy i jako zásadní. Vykonat, to obvykle značí nějaký velkolepý čin, zatímco provést může být chápáno jako čin ne zcela povedený nebo dokonce jako spáchání nějakého zločinu. Kdykoliv jsem posuzoval nějakou výstavu exotického ptactva, nikdy jsem si nebyl jistý, co jsem asi udělal. Jsem si však vědom, že úděl posuzovatele, rozhodčího, arbitra, soudce a jak se dá vůbec taková činnost ještě nazvat, je činnost vždycinky nevděčná. Naštěstí posuzování ptáků není ještě fotbal, takže nejde vždy o život. Nakonec i tam jde asi v konečném důsledku sečítat jen pozitiva. Z dětství se pamatuji, že kdykoliv hrála Bílá Hora fotbal v Motole, tak je hnali, rozhodčího i celej mančaft, všechny ještě ustrojený do sportovního, až domů a že je to dobře čtyři kilometry a pořád do kopce. Nakonec se ukázalo, že to asi bude dobrý trénink, protože z těch, kteří museli prchat do kopce, vzešlo několik prvoligových hráčů.

Proč to vlastně dělají?

Právě předevčírem jsem měl tu čest posuzovat jednu výstavu ptáků, kousek od Pardubic, která na mě udělala neobyčejný dojem. Především ptáci, potom lidé a nakonec i úvahy o tom, kdo jsme, co chceme a kam jdeme.
Představte si, že z ničeho nic, někdy, někde se potká pár lidí a zjistí, že jsou stejní blázni a zabývají se takovou docela neužitečnou činností, chovají zebřičky. Proč to vlastně dělají? Kdyby je to mohlo uživit, pak by to mohlo být pro ostatní i pochopitelné. Ale oni se tím živit nemohou, právě naopak, ještě tuto svojí zálibu musí dotovat. Tohle řešit nechci, to je práce pro jiné profese jako třeba pro sociology, politology, psychology. Tak kluci, do toho, vždyť se to Vámi u nás jen hemží a třebas nakonec i pochopíme, jak se má přicházet k penězům.
Tak se takhle několik lidí rozhodlo a před několika lety založili Klub chovatelů zebřiček se sídlem v Chrudimi. Naprosto nezávislý klub, samostatně registrovaný, takže nemusí odvádět nikomu žádné desátky a mohou přijímat jen takové rozumy, které sami pokládají opravdu za rozumné. Druhým rokem však již nacházejí útulek v Nemošicích, které jsou vlastně předměstím Pardubic, kde skladují výstavní klece a pořádají výstavy. Výstavu považují pořadatelé za výstavu komorního rázu. No, koná se sice v malé místnosti, poněkud stranou od centra Pardubic, ale tím komorní ráz každopádně končí. Přes dvě stě vystavených ptáků a zdůrazňuji, že ptáků velmi dobré kvality, tak to není v hranicích našeho státu vůbec nic komorního. Pro posuzovatele to naopak znamená slušnou porci, soustředěný výkon. Naštěstí vůkol široširá rovina, do kopce jsem tedy běžet nemusel.

Nelžeme si do kapsy

Vraťme se tedy k ptákům. Zebřičky jsou dnes kategorií dynamicky se vyvíjejících, soutěžních, domestikovaných exotických ptáků. Je jisté, že v chovatelsky vyspělých zemích na západ od nás jsou chovatelé poněkud před námi. To je tím, že lidově řečeno, nikdy neměli tak vysoko do žlabu jako máme my. Proto mohou takovou zálibu více dotovat a věnovat ji i více času. My jsme však asi více trénovaní, daleko delší čas nás hnali do kopce, takže se v poslední době ukazuje, že začínáme být schopní konkurence. Máme málo zkušeností, málo informací, nové věci se k nám dostávají se zpožděním, přesto se ukazuje, že ledacos asi u nás umíme. Není to poznatek můj nebo náš, nelžeme si do kapsy, jako tomu bývávalo, je to poznatek zvenku. V Nymburce, v posledním roce pak v Lysé nad Labem se konala v posledních deseti letech patrně největší, naprosto nezávislá výstava exotických ptáků u nás. Pořadatelé dokázali zajistit posuzovatele z Německa, který znamenal zcela nezávislé porovnání stavů u nás a venku. Jelikož udělil více ptákům 90 a více bodů, potom je to již nějaké porovnání.
Vraťme se tedy ještě trochu zpátky a povídejme si něco o posuzování ptáků. Je to totiž disciplina poněkud ožehavá. Objekt posuzování je miniaturní, možná až stokrát menší než posuzovaný pes. Přitom je kladen veliký důraz na velikost postavy, kterou musíme jenom odhadovat, nemůžeme ji změřit. Řekněme si třeba, že posuzujeme psa, jehož výška v kohoutku je předepsána 35 cm. Potom si můžeme k takovému psu přistavit nějaké měřítko, přesně jej změřit a každý milimetr rozdílu zhodnotit podle předem vypracovaného klíče. Nic takového nemůžete udělat u zebřičky. Nejen, že chvíli nepostojí, ačkoliv by měla, ale navíc ani velikost, čímž je míněna délka od špičky zobáku po špičku ocasu, není v ornitologii považována za spolehlivě změřitelnou. Posuzovatel musí proto vycházet z vlastního subjektivního dojmu, což může být někdy konfliktní. Co je jednomu velké, může být druhému za trpasličí. Bezpočet vtipů z jiných oblastí tomu budiž příkladem.
 

Je velikost ptáků v soutěži rozhodující?

Mnozí chovatelé pak pokládají velikost ptáků v soutěži za rozhodující. Ano je, ale pouze tenkrát, když souběžně platí i další kriteria. Především musí být v souladu velikost a tvar těla. Těžko popsatelný nesoulad může znamenat velkou bodovou ztrátu. A to jsme pouze u prvního oddílu posuzování. Všechny tyto znaky mají vyhrazeno celých 40 bodů ze sta možných. Další oddíl, barva a kresba, má vyhrazeno pouze 35 bodů. Proto se mnozí domnívají, že je méně významný. To je hrubý omyl. Proč? Protože se všeobecně předpokládá, že se vystavují a posuzují čistokrevná zvířata. Takový pes musí mít ověřený rodokmen, aby vůbec mohl soutěžit. U zebřičky to vlastně není možné. Než by nějaký úřední šiml vystavil rodokmen, bude s největší pravděpodobností již na pravdě boží. Ovšem u zebřiček hodnotíme jen jeden typ odlišný postavou od přírodních ptáků, ale velmi mnoho barevných rázů odlišných od „přírodního zbarvení“. Proto každý z barevných rázů by měl vykazovat svým vnějším vzhledem, svým fenotypem, čistokrevnost. Ono tomu tak není. Na velkém množství ptáků je však jejich štěpitelnost naprosto zřetelná. Teoreticky by tomu tak být nemělo, ovšem teorie pracuje vlastně jen s čistokrevnými zvířaty a jen s jednoduchými kombinacemi. Značné množství ptáků má svůj rodokmen tak komplikovaný, že se předem výsledek určit nedá. Uvedu příklad. Posuzuji zebřičku, která je přihlášena jako šedá černoprsá. V dnešní době poměrně jednoduchá kombinace, která by měla vykazovat přesně určené znaky. Ale co nevidím? Její ocas je příčně, nikoliv podélně kreslen, jak to vyžaduje standard. To nesmí být. Mohl bych ji dokonce pro její nečistokrevnost vyloučit a docela dobře podle aritmetických počtů. Představme si, že v jiných pozicích je téměř dokonalá, ale tato pozice znamená, že ji nedám žádné body za barvu a kresbu, čili odečtu od 100 možných 35 bodů, což znamená výsledných 75 bodů. Stačí potom jeden jediný bodík za chybějící pero v ocase a pták má jen 74 bodů, což je podle našeho pojetí pták nestandardní. Se stoupající kvalitou je třeba počítat i se stoupající přísností při posuzování. V současnosti samozřejmě tímto způsobem postupovat nemohu. Jednak i takový pták může být do dalšího chovu nedocenitelný, ovšem soutěžit by neměl. V současnosti se musím snažit na takovou situaci nějak poukázat. Mohu třeba udělit 79 bodů. Pokud to stačím, připsat i poznámku.

Jak vlastně posuzovatel postupuje?

Především má za úkol jednoznačně označit nejlepší ptáky a to podle skupin předem určených pořadatelem výstavy. Pořadatel musí mít jasno o soutěžních skupinách, ve kterých chce zjistit pořadí nejpozději v ten okamžik, kdy předává agendu posuzovateli. Většinou tomu u nás tak není a posuzovatel sám musí pak nějak seřadit ptáky, aby to mělo hlavu a patu.
Nemošická výstava byla předem dobře a vcelku spolehlivě seřazena a mně nezbývá než konstatovat, že tady to dělají lidé znalí. Výstava, kde převážná část exponátů je na vysoké úrovni, se neposuzuje snadno. Snadnější je třeba takový nějaký světový šampionát, kde se předpokládají špičkové exempláře a také tam jsou, ale „křoví“ jim dělají ptáci méně hodnotní chovatelů z blízkého okolí, kteří si chtějí ověřit kvalitu v boji, protože to nemají daleko. Nebude škodit, když si tady zopakujeme tak zvané hodnocení predikátem a jeho slovní přepis s bodovou hodnotou. Tady jsou někdy představy chovatelů v jasném nesouladu se standardem. Ideálem je 100 bodů, které jsou v praxi nedosažitelné, protože, pokud by jich někdy nějaký exemplář dosáhl, musí být zpřísněn standard, neboť ideál byl naplněn. Standard je ovšem stavěn tak, že tato situace nehrozí. Exemplář hodnocený 90-ti a více body je hodnocen jako výborný. To má být něco skutečně výjimečného, něco co skutečně ze zúčastněného pelotonu ční, je patrné na první pohled. Exemplář hodnocený 85-ti až 89-ti body je velmi dobrý. Exemplář s 80-ti až 84-mi body jako dobrý a mezi 75-ti až 79-ti body jako uspokojivý. Kupodivu mnozí netrpěliví chovatelé si myslí, že pták hodnocený 85-ti body je na vyhození a oni musí začít znovu. To je naprostý nesmysl. Takový pták je přeci hodnocen jako velmi dobrý. Je sice pravda, že obvykle není vítězem, ale vítěz přeci nemůže být každý.
Já osobně nejsem příliš nakloněn vysokému hodnocení. Jestliže jsem tedy udělil vítězi nemošické výstavy celých 93 bodů, berte to prosím jako mojí osobní poklonu kvalitě celé výstavy. Jsem sice poněkud na rozpacích, zda by nebylo lepší postupovat jako otec Klapzuba, ale došel jsem k takovému výsledku, k jakému jsem došel. Nejlepší ptáci byli v obou základních barevných skupinách a to v šedé a skořicové. Tak tomu má být a proto je vidět, že soutěžící postupují cílevědomě. V absolutním pořadí to bylo takto:

1. 1,0 skořicový, 93 bodů (chovatel Švadlenka)
2. 1,0 šedý, 92 bodů (Šobr st.)
3. 1,0 skořicový, 91 bodů (Švadlenka)

Pořadí samic:
1. 0,1 skořicová, 91 bodů (Makyňa)
2. 0,1 skořicová, 90 bodů Makyňa
3. 0,1 skořicová černoprsá 90 bodů (Szabo)

Chovatelé docilují vysoké kvality

Další pozitivní zjištění z celé výstavy je ta skutečnost, že chovatelé se soustřeďují na méně barevných rázů a dbají a také docilují vysoké kvality. Určitým zklamáním bylo pro soutěžící asi hodnocení skupiny světlehřbetých, na kterou se někteří asi soustřeďují. Ptáci byli sice mohutní, dobrého těla, ale jejich barva neodpovídala zcela standardu. Vycházím ze standardu německého. Hlava musí být zcela zřejmě tmavší než záda, přičemž obě barvy musí být jasně a ostře ohraničené na šíji v jedné linii. A to i u samic. Jestliže mám ptáky dobré v tělesném typu, nemělo by být zas až tak obtížné, dostat se ke správné barvě. Teprve pak budu mít vítěze.
Některé další barevné variace, především mramorové, jsem u nás viděl již i v lepší kvalitě. Ale ona je to mutace, která se skutečně dosahuje v nejvyšší kvalitě jen obtížně. Pokud se této variaci věnuje specialista, potom je jen výjimečně porážen. Proto je asi tato variace poněkud na ústupu. Diskutabilní jsou potom módnější a většinou geneticky kombinované variace zebřiček, vycházejících buď z rudoprsých anebo černolících mutací. Většinou to bývají ptáci, kteří odněkud vypadli při pokusech o zlepšení postavy. Na jejich zbarvení je potom zcela viditelná štěpitelnost na další variace, jsou vícebarevné. Tady právě se ještě projevuje naše určitá izolovanost. Pokud se nám právě takový, jistě zajímavý pták v chovu objeví, potom jenom velmi těžce hledáme vhodný protějšek do páru. Přitom situace velí postupovat v takovém případě zcela systematicky. Lehce se to říká, odpověď se však hledá velice těžko a nutí nás spíše experimentovat. Jsem si dobře vědom, že v těchto případech dost dobře ani nevíme, jak mají ptáci skutečně vypadat. Než si ověříme jednu novější mutaci, již se objevují ve světě mutace další. Proto je naprosto správný ten postup, při kterém se musí držet ta nejvyšší kvalita u ptáků „základních barev“, kterými jsou šedá a skořicová. Šedá je geneticky dominantní, skořicová je vázaná na pohlaví. Jenom vůči pastelovému faktoru je šedá recesivní. To jsou potom tak zvané stříbrné zebřičky. Kupodivu se vyskytují jen málo, ačkoliv by k tomu měly mít všechny teoretické předpoklady. Mohou se vyskytnout ptáci, kteří jsou stříbrným podobné, ale nejsou jimi. Jde o nějaké velmi barevně kombinované ptáky, které je nemožné správně identifikovat a nazvat.
Chcete-li pěstovat zebřičky, říkám záměrně pěstovat, protože chovat je může každý, ale propěstovat k dokonalosti jen málokdo, potom si nenechte příští rok nemošickou výstavu ujít. Nakonec je to jedna z mála výjimečností v zemi křivých zobáků.