Astrildi rodu Pytilia – 2. část: Astrild pestrý - Pytilia melba

Anglicky: Green–winged Pytilia, Melba Finch.
Německy: Buntastrild.
Velikost:
Délka – 120–140 cm, křídlo 48–50 mm, ocas – 50 mm.

Rozšíření

V literatuře je uváděna rovníková Afrika a část severní Afriky od Senegalu Súdánu a Etiopie na jih. K jeho přesnějšímu rozšíření se vrátíme ještě v další části.
Druh vytváří ve svém rozsáhlém areálu výskytu řadu zeměpisných forem (10–14), které se liší intenzitou a rozsahem barvy, především u samců. V zásadě lze zeměpisné formy rozdělit na dvě skupiny: s červenou a šedou uzdičkou.

Zbarvení

Samec má přední tváře, bradu, čelo a hrdlo červené (některé poddruhy i uzdičku). Ostatní části hlavy, strany krku a záhlaví šedé. Hřbet olivově zelený. Vole a horní prsa žlutá (žlutá až červenooranžová – podle poddruhu). Spodní část těla bílá, příčně hnědo–černě pruhovaná (intenzita opět podle poddruhu). Kostřec a vrch ocasu červený, spodek ocasu bílý. Zobák červený.
Samice má hlavu šedou, krk bílý, vole a prsa světleji šedá, příčně tmavě pruhovaná. Jinak je zbarvena jako samec, ale barvy jsou matnější. Mláďata jsou podobná samici, ale chybí příčné pruhování a barvy jsou matnější.

Největší areál výskytu

Nyní se vrátíme k jeho rozšíření. Výše jsem citoval literární údaje. Ze své zkušenosti mohu uvést, že uváděný výskyt v severozápadní Africe (od Senegalu po Ghanu) je buďto velmi vzácný nebo pouze sezónní. Několikráte jsem tento druh objednával v Senegalu, Mali, Guinei, Togu ap., ale vždy bez úspěchu. Z toho je patrné, že v období odchytů (období sucha) se zde nevyskytuje. Jejich výskyt může také probíhat severněji, tedy v Burkině, Nigeru, Nigerii, sev. Kamerunu, Čadu ap. Pak by ale v potravně příznivém období tento druh osidloval i suché (aridní) stepní biotopy navazující na jih Sahary.
Na druhou stranu se ve východní Africe jedná patrně o velmi hojný druh, protože v importech (Tanzanie) tito astrildi snad nikdy nechyběli.
Jak jsem již uvedl, tento druh má pravděpodobně z celého rodu Pytilia největší areál výskytu.
Je typickým obyvatelem suchých tropických savan a pravděpodobně sezónně zabydluje i aridní stepi na severu Afriky. V době hnízdění žije pravděpodobně v párech, po vyhnízdění vytváří hejna, která migrují za potravou. Do hejn se slučuje i s jinými druhy, např. v Tanzanii s astrildem Wienerovým, ale pravděpodobně i s dalšími druhy astrildů a snovačů.
Hnízdo si staví v křoví nebo trsech trav do 3 m výšky. Jsou často vyhledávána hnízdními parazity – vdovkami rajskými. Snáší 3–4 vajíčka a inkubační doba činí 12–14 dnů. Hlavní potravou jsou pravděpodobně semena trav a bylin, nicméně u tohoto druhu hraje důležitou úlohu i živočišná složka potravy – hmyz.
Astrildů pestrých se dováží pravděpodobně největší počet z rodu Pytilia. Přesto není mezi chovateli tak častý, jako astrild rudokřídlý nebo rudočelý.

Problém záhy po importech

Ptáci přicházejí v relativně dobrém stavu a i s nízkými transportními ztrátami (do 5 %). U většiny druhů astrildů pak platí, že pokud nejsou ptáci infikováni nějakou bakteriální či virovou chorobou, ztráty jsou do 3–5 dne po transportu ve výši 1–3 % denně a pak ustávají. U astrildů pestrých (ale i některých jiných druhů) jsou ztráty mezi 1 a 5 dnem velmi malé, mnohdy i nulové (někdy až do 10. dne), ale v rozmezí 10.–22. dne začínají růst a ani po tomto období se nemusí zcela zastavit. U astrildů pestrých uhyne v průměru 30–40 % importovaných jedinců, což je o 10–20 % více oproti většině ostatních druhů. Navíc samic uhyne zhruba o 100 % více, než-li samců. Měl jsem importy, kdy se ztráty dostaly na 20 %, ale i 50 % importovaných jedinců. Důvody tohoto stavu mi nejsou stále známy, ale usuzuji, že se jedná o důsledek alimentárních problémů. Ptáci přicházejí se silným bílkovinným deficitem (živočišné potravy) na straně jedné a s nespecifikovaným (většinou neinfekčním) zánětem střev, pravděpodobně v důsledku transportního stresu. Importér je postaven před dilema. Chce-li zastavit střevní katary, je třeba vyřadit živou potravu. Tím se ale prohlubuje bílkovinný deficit, což se může později vymstít. Pokud ale podáme více živé potravy, zhoršujeme katar střev, kde může navíc dojít k infikaci patogeny a to se vymstí hned. Tento problém se mi nepodařilo zcela uspokojivě vyřešit. Situaci se podařilo několikráte vylepšit při malých dávkách hmyzu a indikaci preparátu obsahujícího esenciální aminokyseliny (Glutamin). Bohužel nemohu zcela zodpovědně říci, že tento postup tyto problémy odstraní. Dále pak dovozce zjistí, že jím nabízené krmivo není asi zcela ideální náhradou za běžnou potravu v přírodě. Ptáci berou pouze drobnou lesknici a trochu moháru se senegalem. Na ostatní zrniny si zvykají velmi pomalu.
Pro chovatele to znamená zvýšenou opatrnost při jejich nákupu a řadu z nich to i od jejich chovu odradí. Jejich chovem by se měli zabývat již zkušenější chovatelé, kteří již některý druh rodu Pytilia (astr. rudokřídlé, rudočelé) znají.

Chov a odchov

Ani odchov tohoto druhu není bez problémů. Osobně jsem astrildy pestré měl v chovu v letech 1988–1993! Přes veškerou snahu jsem úspěšného odchovu nedosáhl. Je pravdou, že jsem se o odchov pokoušel pouze v poměrně malých klecích (80×50×60 cm) a i literatura hovoří o potřebě voliér k odchovu. Maximálně jsem dosáhl stavu, kdy jeden pár měl 8 dnů perfektně krmená mláďata, ale došlo k úhynu samce a bylo po úspěchu. Několikrát jsem zažil vylíhlá a nenakrmená nebo jen krátce krmená mláďata ap. Píši to proto, že informace, které budu uvádět, jsou bez výsledného efektu a tudíž nemusí být nejvhodnější. Jak jsem již napsal, chov jsem realizoval v klecích. V průběhu doby jsem vlastnil několik zeměpisných forem (alespoň u samců), jak znají především „předrevoluční“ chovatelé – co se dalo sehnat.
Po uvyknutí jsou to milí chovanci, pouze trochu méně snášenliví, alespoň v kleci. Občas proháněli spoluobyvatele klecí velmi zdatně. Tok a „hnízdní náladu“ u nich lze vyvolat ve vnitřních ubikacích prakticky kdykoli. Stačilo umístit pár samostatně, zavěsit hnízdní podklad (budku – dřevěnou nebo z pletiva, malou rozsochu z větví – dub, ap.) a podat výstelkový materiál (jemné seno, sisál, kokosová vlákna). Také jsem se snažil vždy vylepšit krmnou dávku, zvětšit podíl živočišného krmiva a nabobtnalých semen. Během 10–14 dnů docházelo pravidelně k toku. Ten probíhal nejčastěji na zemi, kde se ptáci často i pářili. Stavba hnízda probíhala vždy poměrně rychle, takže zhruba za týden po spáření docházelo ke snůšce, nejčastěji 4 (2–6) vajíček. U tohoto druhu jsem měl pocit, že se ptáci o sezení na snůšce opravdu dělí a samec samici často střídal. V noci samec zalétal do hnízda nebo se usadil v jeho blízkosti. Jeden pár si postavil hnízdo na krmném stolku a samec nocoval pravidelně v jedné z mističek s krmením k mé „velké“ radosti. Inkubační doba činí průměrně 13 (12–14) dnů. Nestalo se mi, že by staří ptáci mláďata vyhazovali, jak je často popisováno.
Vždy jsem je nalezl v hnízdě uhynulá (někdy nakrmená, jindy nenakrmená) ve stáří 1–5 dnů. Ve všech případech se oba ptáci zdržovali delší dobu mimo hnízdo, což bylo podezřelé. Ve dvou případech jsem se pokusil o podsazení mláďat pod chůvičky, ale také bez úspěchu.
Koncem roku 1989 se mi podařilo sehnat pár s jinak vybarveným samcem (později jsem zjistil, že se jednalo o poddruh P. m. citerior – alespoň u samce). Ptáci byli ve velmi dobrém stavu a zhruba v 1/2 ledna 1990 došlo ke hnízdění. Vše probíhalo stejně, jako v minulých případech, ale k mému velkému překvapení pár mláďata velmi poctivě krmil a to i samec. Bohužel 8. den po vylíhnutí jsem po návratu ze zaměstnání nalezl uhynulého samce, který vypadal ještě ráno zcela v pořádku. Samice krmila sama ještě následující den a pak to vzdala. Mláďata nebylo kam podložit a tak uhynula. Ptáky jsem krmil běžnou směsí zrnin, drobnými potemníky (larvami) a zeleným krmivem (směs pšenice a ječmene), které jsem si vyráběl v plastovkách za oknem. Zrno jsem podával suché i předklíčené. Do vody jsem 2× týdně indikoval multivitaminový preparát (Spofavit sirup – jiný tehdy nebyl). Uvedený pár si hnízdo postavil v budce z pletiva (byla celkově preferována jako základ hnízd). Stavba hnízda trvala asi 3–4 dny.
Ještě asi 3 roky jsem se pokoušel o odchov, vše dopadalo pořád stejně (mimo uvedený případ). Poslední páry jsem na jaře 1993 přenechal kolegovi. U něj došlo ještě ten rok k odchovu, ale ve voliéře. Nevím, kde jsem dělal chybu, protože nevěřím, že by tento druh nešel odchovat v kleci.
Obecně je dobré při jejich chovu rozdělit, alespoň „laboratorně“, sezónu na dvě různé části. V období, kdy chceme aby došlo ke hnízdění, se snažíme zvýšit relativní vlhkost a výrazně rozšířit krmnou dávku. Také zvýšíme dávkování vitamínů a minerálních látek, především calcia. V mimohnízdním období se snažíme o opak. Tak v podstatě simulujeme podmínky v jejich přírodním prostředí, kde se střídají období sucha (nouze) a dešťů (nadbytku).
Pokud můžeme hnízdní období realizovat v letním období, je dobré zkrmovat kukly, které ptáci velmi dobře berou. Naopak vaječné směsi (Quiko, Orlux, Chemivit ap.) berou alespoň zpočátku velmi neochotně a musí si na ně delší dobu zvykat.
Po uvyknutí nejsou nikterak nároční ani na teplotu. Ta by však neměla dlouhodobě klesnout pod 20 °C. V době hnízdění je třeba teploty okolo 25 °C.
Úspěchů v odchovu tohoto druhu astrildů lze dosáhnout pravděpodobně snáze ve voliéře (nemusí být nikterak velká), než-li v kleci. Ale ani tuto možnost nelze zcela zavrhnout.
Astrild pestrý se díky svému hezkému zbarvení stává ozdobou chovatelských zařízení, nicméně jeho chovem by se měl zabývat již alespoň trochu zkušenější chovatel.

(pokračování příště)