Poslední nebo raději první chocholouši v Přerově

Chocholouš obecný patří k ptákům, které není třeba nijak zvlášť představovat a které si stále ještě uchováváme v povědomí. Řada lidí si vybaví věčně pobíhajícího a zobajícího nenápadně zbarveného šedohnědého ptáčka s typickou špičatou chocholkou. Je jen o něco větší než vrabec a na rozdíl od něj nikdy neposkakuje. Stačí se však zamyslet, kdy jsme ho viděli naposledy, a hned nastane dlouhé přemýšlení. Odhaduje se, že v posledních padesáti letech se jeho počty snížily na pouhou setinu původního stavu. Stal se ohroženým a zákonem chráněným druhem. Chocholouš patří k několika málo ptačím druhům, které zůstávají věrny svému hnízdišti, a to i v zimě. Kroužkování ukázalo, že se ptáci trvale zdržují v okruhu zhruba jen kolem jednoho kilometru od hnízdiště. Pokud tedy na nějaké lokalitě ztratí možnost hnízdění, obvykle postupně vyhynou a vzhledem k současnému ostrůvkovitému výskytu druhu ji těžko opět zabydlí jiní chocholouši, i kdyby tam pro ně později byly zcela ideální podmínky.

Jak vyplývá z terénních sledování Moravského ornitologického spolku, přímo ve městě Přerově se populace chocholoušů udržuje řadu let zřejmě již jen na jediném místě. Zdá se však, že se úspěšně rozrůstá, protože v ní bývá vždy pozorováno i několik dospívajících jedinců. Zásluhu na tom má i mistrné přizpůsobení se rytmu městského života. Se sběrem potravy chocholouši začínají již brzy za úsvitu a to přímo na silnicích mezi zaparkovanými auty, u kontejnerů a na trávnících v sousedství domů. Na rostoucí ranní ruch a především na venčení a pobíhání psů reagují rychlým přesunem do bezpečí, které pro ně představují různé oplocené plochy v sousedství. Ve chvíli, kdy i zde začne pulzovat život, se stáhnou a odletí na jiné klidné místo.

V přírodě chocholouši hnízdí přímo na zemi. To si ve městě dovolit nemohou a tak si našli náhražku. Jsou jí ploché střechy domů. Chocholouš obecný nepatří k druhům, které u nás žijí od nepaměti. Rozšířil se k nám až s výraznými změnami v zemědělství ve 13. a 14. století z jižní Evropy, kde je doposud hojný, stejně jako v severní Africe a v ukrajinských a ruských stepích. Bylo by smutné, kdyby příští generace neměly možnost spatřit tohoto nenáročného a kdysi tak typického obyvatele našeho venkova i měst. Byl by to z hlediska rozšíření tohoto druhu trochu divný návrat do raného středověku. Věřme však, že se blýská na lepší časy a že chocholouši začnou znovu osídlovat i další místa.