Slepýš křehký (Anguis fragilis)

Ačkoliv tohoto zajímavého plaza většina neznalých lidí považuje za hada, je blíže příbuzný spíše ještěrkám. Přesto bývá naprosto zbytečně a často s velkou hysterií ubíjen. Do čeledi slepýšovitých (Anguidae) jsou v současnosti řazeny čtyři podčeledi: jsou to slepýši a blavoři (Anguinae), hadovci (Anniellinae), aligátorci (Gerrhonotinae) a dvojjazyčníci (Diploglossinae). Zatímco první dva zástupci jsou beznozí (rudimenty končetin jsou patrné jenom na kostře), druhé dvě skupiny mají velice dobře vyvinuté končetiny. Společným znakem všech slepýšovitých je ochranné brnění, tzv. osteodermový podkožní kryt, díky němuž také postrádají tolik obdivovanou mrštnost a ohebnost hadů. Proto jejich pohyb působí jakoby toporně a ztuhle, a při uchopení slepýše do ruky vzniká neodbytný dojem, že držíte tuhou, gumovou hadičku. Celá čeleď čítá víc jak 100 druhů, z nichž většina se vyskytuje na území obou Amerik, na Asii a Evropu pak zbývá už jenom necelá desetina druhů. V České republice jsou slepýšovití zastoupeni pouze jediným druhem a to relativně hojným slepýšem křehkým (Anguis fragilis). Je rozšířen prakticky po celé Evropě až po Kavkaz a Ural, severní Turecko a Írán. V Irsku, na Krymu a některých středomořských ostrovech se nevyskytuje.

• slepýš křehký – Anguis fragilis fragilis

Slepýš křehký žije téměř na celém území ČR, od nížin až po víc jak 1000 m. n. m., nejpočetnější populace však vytváří zhruba od 400 do 700 m. n. m. Obývá okraje lesů, polí, pasek a luk, ale také staré lomy a rumiště. Upřednostňuje mírně vlhkou krajinu, jako lužní louky, zahrady, parky apod., vyhýbá se zřejmě jen naprosto bezlesým biotopům. Dorůstá velikosti do 40, výjimečně až 45 cm, obvykle však mívá jen kolem 30 cm. Zbarven je nenápadně hnědě, s jedním, dvěma, nebo i třemi tmavými pruhy a modročerným břichem u samic, samci mívají břicho spíše břidlicově šedé, často se žlutavou kresbou. Slepýš však může být svým zbarvením i kresbou značně variabilní, někteří jedinci mají nádech spíše do žluta, jiní naopak přecházejí až do červenavého odstínu mědi. Hlava je kuželovitá a ocas tupý, s trnitým rohovitým výrůstkem na konci, jehož význam není dodnes zcela objasněn. Podle legend a mýtů ho používá jako obranný bodák a je údajně jedovatý, což se ovšem nezakládá ani v nejmenším na pravdě. Protože slepýš není příliš teplomilný, na povrchu se objevuje spíše za soumraku nebo po teplých deštích, kdy pátrá po kořisti. Přes den je ukrytý pod kameny. Vhodnému úkrytu bývá dlouhodobě věrný a na stejné lokalitě ho lze vídat často i po několik let.

• lokalita v Krušných horách, kde byl pozorovaný slepýš odchycen (přibližně 620 m. n. m.)

V říjnu až listopadu vyhledává zimoviště zhruba v půlmetrové hloubce, zpravidla využívá opuštěných nor hlodavců a jen zřídka si úkryt vyhrabává sám. Může hromadně hybernovat s ostatními jedinci svého druhu, ale i jinými druhy plazů, jako jsou ještěrky živorodé, případně i zmije obecné. Často společně zimují i s mloky skvrnitými a čolky horskými. Probouzí se na přelomu března a dubna (podle počasí a nadmořské výšky), a krátce nato se páří. Samci si samice přidržují zakusováním do hlavy. Slepýši jsou oviviparní (vejcoživorodí) a dospělá samice dokáže přivést na svět 10–15 mláďat, podle některých autorů až 26 mladých! (J. Moravec 1999). Novorozená mláďata jsou asi 7–9 cm dlouhá a přicházejí na svět v blanitých vaječných obalech, z kterých se osvobozují kroutivými pohyby. Potravou slepýšů jsou z větší části žížaly a slimáci, případně i různí členovci, larvy a červi přiměřené velikosti. Při ohrožení vypouštějí z análních žláz páchnoucí tekutinu a za prudkého zmítání odlamují ocas podobně jako ještěrky, ovšem jeho regenerace je značně omezená a nikdy již nedosáhne původní, většinou ani poloviční velikosti. Vytváří dva poddruhy, z nichž nominotypický slepýš křehký severní (Anguis fragilis fragilis) je znám především v Čechách a na Moravě, zatímco o něco mohutnější slepýš křehký východní (Anguis fragilis colchicus) obývá hlavně Slovensko a je charakteristický svými modrými skvrnami různé intenzity, na hřbetě a na bocích. Tato forma je v herpetologickém světě známa pod označením „incerta“ a lze ji pozorovat spolu se severní subspecií i na Moravě, kam často proniká ze Slovenska. Slepýš křehký má v přírodě mnoho nepřátel, běžně se stává velice snadnou kořistí lišek, divokých prasat, kun a ježků. Z ptáků si na něm pochutnávají nejen volavky a čápi, ale i dravci a většina krkavcovitých. Mláďata padnou často za oběť zmijím, nebo ropuchám. Za normálních okolností je ale slepýš na svojí velikost neobyčejně dlouhověký živočich a údajně se při dobré péči v teráriu může dožít až 35 let (J. Král 1969).

• samec slepýše křehkého se zajímavou, výraznou kresbou v obličejové části

Letos v létě jsem měl možnost téměř po čtrnáct dní pozorovat chování a životní projevy tohoto nesmírně zajímavého živočicha. Přinesly ho děti z vycházky po lese v okolí naší chaty v Krušných horách na Chomutovsku, kde jsme trávili dovolenou. Není to zdaleka jediný plaz, který se v této oblasti vyskytuje – relativně běžně je k vidění např. Ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), občas Užovka obojková (Natrix natrix) a také zmije obecná (Vipera berus). Právě zde, na lokalitách Krušných hor můžeme zahlédnout i její uhlově černou formu prester, bez znatelné klikaté čáry na hřbetě. Méně častěji je vidět Ještěrka obecná (Lacerta agilis), ač je v ČR evidentně nejhojnější. Zřejmě právě nadmořská výška a s ní spojené delší a tužší zimy jsou příčinou, že je v těchto oblastech ještěrka živorodá dominantní.

• stejný jedinec, prozkoumávající svůj nový domov

Slepýše jsem umístil do provizorního „chatového“ terária o rozměrech 60×40×40 cm, s dvěma prosklenými stěnami (čelní a jedna boční) a se směsí lesní hrabanky, smíchané se suchým bukovým listím jako substrát. Celé vybavení tvořilo ještě několik kamenů, kousky ztrouchnivělého dřeva a nezbytná miska s denně čerstvou vodou. Terárium není vyhřívané, vzhledem k tomu, že ho používám opravdu jen pro krátkodobé účely např. k fotografování plazů apod. Mladý, asi 25 cm sameček se ihned zabydlel pod polštářem mechu a celý den odmítal opustit svůj úkryt. Ovšem už druhého dne jsem ho přistihl, jak prolézá své nové teritorium a jazykem prozkoumává každý klacík a kamínek. Po třech dnech ve svém novém domově do sebe s velkou chutí nasoukal předloženou velkou žížalu a spokojeně odpočíval na polštářku mechu, který byl původně jeho úkrytem. Trvalo jen několik málo dní, abychom se dokonale spřátelili – možná to zní jako myslivecká latina, ale již po týdnu pravidelného večerního krmení čekal mladý sameček slepýše u dvířek terária s hlavou položenou na kameni a čekal na svou večeři. Osmý den chovu v teráriu už ochotně bral svojí žížalu či malého slimáka přímo z prstů, aniž by projevoval byť jen sebemenší náznak strachu. Přiznám se, že jsem byl tak trochu vyveden z míry a dokonce jsem i koketoval s myšlenkou si slepýše ponechat, ačkoliv je jeho chov u nás protizákonný. Přestože je slepýš křehký „jenom pouhopouhý plaz“, jeho inteligence a roztomilé chování mě naprosto odzbrojily. S plazy, konkrétně s hady, mám už nějaký ten rok zkušeností za sebou, ale toto jsem opravdu nečekal. Nakonec však přece jenom zvítězil zdravý rozum a poslední den dovolené jsem svého oblíbence vypustil zpět na původní lokalitu, kde byl odchycen.

• můj oblíbenec, poslední den před vypuštěním zpět do přírody

Rozhodně není pouze mým subjektivním dojmem, že plazů i obojživelníků z volné přírody přímo hrozivě ubývá. Ty tam jsou doby, kdy jsme jako kluci vídali čolky snad v každé tůňce či rybníku na návsi, kdy se vyhřívaly ještěrky na každé mezi a kdy jsme překvapili i několik zmijí za jedno odpoledne. Je zřejmé, že hlavním viníkem úbytku plazů a obojživelníků z přírody jsou nadměrná chemizace, přetváření krajiny člověkem a ničení původních biotopů. Bylo by velice smutné, aby jednou naši vnuci znali dříve běžné plazy jenom z fotografií a dochovaných filmů, jako se to stalo např. u tasmánského vakovlka. Je na nás na lidech, abychom vzali rozum do hrsti a zabránili vymírání nejenom plazů a obojživelníků, ale i ostatních zvířat, kterých na seznamu ohrožených druhů rok od roku přibývá. Stále nám nějak nedochází, že příroda tu byla už milióny let před námi a že jsme pořád ještě její součástí. Zatím děláme všechno proto, aby tomu tak nebylo.