Rozloučení s vrabcem
Ptákem roku 2003 byl Českou ornitologickou společností vyhlášen vrabec domácí. Protože jsem k tomuto tématu sepsal příspěvek do Fauny, který, jak se nakonec ukázalo, měl u čtenářů jistý úspěch, pokládám za vhodné se s tímto tématem i rozloučit. Nechci se loučit s vrabcem, ani v přírodě, ani na stránkách Fauny, protože je jisté, že sám vrabec je námětem velmi vděčným. Bohužel jsem se nestrefil do číslování časopisu, takže příspěvek by asi mohl vyjít v nejlepším případě na začátku roku nového. Na věci to však nic nemění. Můj předchozí příspěvek byl reakcí na novinové zprávy o tom, že mizí vrabec domácí a co asi by mohlo být toho příčinou. ČSO pak vyhlásila ptákem roku právě vrabce, aby podnítila lidi k pozorování tohoto jevu. Skutečně se objevily určité zprávy, které se početností vrabce zabývají. Sám jsem si také začal vrabců více všímat a to hlavně mimo své bydliště. Doma si všímám vrabců pravidelně, neboť jsem se zavázal tento čtverec pražského území mapovat. Položím si tedy první otázku. Rozumíme anebo rozuměli jsme vůbec kdy vrabcům? Rozumíme vlastně svému okolí? Jestliže si chci trochu pravdivě odpovědět, pak tedy nerozumíme nebo když, tedy prachmizerně.
Vrabci v Praze
Můžeme si to trochu porovnat. Nejdříve Praha. Na podzim vyšla nejnovější kniha a to Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy. Základní údaje jsou ovšem v dnešní době poněkud zastaralé, ale autoři tyto dosud nevydané informace aktualizují, takže je tady vhodná příležitost ke srovnání. Vrabec je uváděn z celého území města, když celá plocha byla rozdělena na mapovací čtverce o rozloze asi 1 kilometru čtverečního. Vrabec byl zaznamenán prakticky ve všech čtvercích jako hnízdící pták. I nejnovější údaje jej takto zachycují. Je to však přeci jenom trochu zkreslující. Sledovaná plocha je značně velká a přitom ve velké míře pro pozorovatele nepřístupná. Bývají tady vnitřní bloky činžovních domů, nepřístupné zahrady ve vilových čtvrtích i příměstská, neprostupná džungle vzniklá na neobdělávaných plochách. Ačkoliv je tedy vrabec zaznamenáván téměř všude, prakticky jej nevidíte. Prokazatelně se jednak snížily jeho počty a také on sám se chová zcela jinak, než jinde. Několik čtenářů mne dokonce kontaktovalo slovy, přijeď se podívat k nám, u nás je vrabců. Jak se tedy chová vrabec v Praze? Dnes jej najdeme spolehlivě jen na několika místech. Myslím to tak, že kdykoliv půjdu na takové místo, mohu se spolehnout na to, že jej tam skutečně uvidím. Má to vždy jedno společné. V blízkosti jsou na budovách místa vhodná ke stavbě hnízd a přenocování a vždy nějaké husté trnité keře, ve kterých se zdržují během dne. Největší pražská kolonie současnosti je asi před stanicí metra Vltavská. Tam zastihnete denodenně okolo stovky vrabců. Je škoda, že právě tady nikdo asi nesledoval vrabce v době loňských povodní, protože převážná část této lokality byla zatopena. V mnou mapovaném čtverci, který leží v okrajové vilové čtvrti, je vrabec jen vzácným jevem. Spolehlivě jsem nalezl jen jediné místo hnízdění a to asi jen jednoho páru. Na dalších dvou místech pak hnízdění pravděpodobná. V sousedním čtverci jsem pak zastihl asi deset vrabců ve skupině několika hustých šípků, odkud se nenechali vyhnat. Takové chování může znamenat jen jedno. Musí to být úkryt před dravci. Několikrát jsem také zaznamenal krahujce, jak útočí na taková místa, přičemž mění často i taktiku. Někdy se přibližuje nízkým letem, jindy útočí z výšky, přičemž manévr přibližování je z místa, kam je útok směrován zakryt, třeba siluetou nějakého domu. Vrabci jsou obvykle kryti, mají však jednu fatální vlastnost, snadno totiž podléhají panice. Pokud v panice opustí svůj úkryt, je s nimi konec. Vůbec byla situace v Praze v letošním horkém roce zajímavá. Hnízdní sezóna skončila neobvykle brzy a ptáci zmizeli. Například 23. 7. 2003 jsem hledal nějaké krmení, trávy pro svoje ptáky a ušel dva kilometry, jeden tam, druhý zpátky a pozoroval okolí. Za celou tu cestu jsem viděl pouhopouhé dva ptáky. Jednoho kosa a jednu sýkoru koňadru. Jinde tomu bylo jinak.
Koncem týdne, kdy jsem zaznamenal v Praze prakticky mrtvo, jel jsem k bráchovi do Vráňov, což je jen kousek od Horšovského Týna, západní Čechy. Tutam bylo naopak neobvykle živo, hnízdní sezóna v plném proudu. Seděli jsme na zahrádce, ve stínu, horko bylo jak v pohádce o králi Ječmínkovi a pozorovali 3 páry vrabců, jak pilně krmí svoje potomstvo lučními koníky. Hnízdní budky byly zavěšeny v trojúhelníku, vzdáleny od sebe ne více jak 10 metrů. Vzadu za domem, kde měli vrabci nějaký letový koridor, jsem jich chytil a okroužkoval za tři hodiny celkem třináct a navíc ještě jednoho stehlíka a konopku. Místní lidé pak tvrdili, že v letošním roce bylo vrabců neobvykle hodně. Protože nemám dálniční známku, jel jsem směrem na Plzeň přes vesnice. První vrabce, hejnko pasoucí se na okraji silnice, jsem zaznamenal nejblíže ku Praze v Rudné, což je od kraje města asi třetí obec. Uvědomil jsem si, že tady se hranice lesa, polí a obce prakticky nezměnila za posledních padesát let. To znamená, že krahujci a vrabci mají k sobě pořád stejně daleko.
Směr Hradec Králové
Další týden jsme pak podnikli snad nejpovedenější ptáčnický výlet celé sezóny. Jeli jsme ve třech, já, brácha a pak ten, co si nepamatuje ty trávy. Směr Hradec Králové, s cílem v Lanškrouně. Kromě návštěvy obřího akvária v Hradci jsme se věnovali jen ptákům. V centru Hradce jsem viděl skupinu vrabců okolo popelnic u paneláku. Lanškroun. Naším hostitelem byl absolutní znalec ptactva. Dodnes, kdykoliv zavřu oči, jej vidím v záři zapadajícího slunce, jak mistrovsky u zahradního grilu připravuje ten druh ptáků, o kterém se tvrdí, že jsou vždy spolehlivě nejlepší z celé burzy v Týništi. A k obědu příští den opět překvapení, další druh ptáka, za necelé dva dny jsem ztloustnul o tři kila. Pak ještě rozuměl papouškům i našemu ptactvu, ty však negriloval. Jak tak vyfukujeme, ptám se. Jsou tady vrabci? Tady přímo ne. A skutečně jsem za celou tu dobu vrabce neviděl. Právě vyvedené rehky domácí, zvonky, stehlíky ano. Ale hned ve vedlejších vesnicích okolo Lanškrouna jsem vrabce zaznamenal a to i z jedoucího auta.
Několikrát jsem v letošním roce navštívil Ledeč nad Sázavou a Chřenovice, které jsou od Ledče asi deset kilometrů. Tady, ačkoliv to znám po celém okolí přes dvacet let, jsem žádnou změnu v počtu vrabců nezaznamenal. Mezi domky a v zahradách je v hojném počtu vrabec domácí, při okrajích obce a podél silnice vrabec polní. Hranice lesa se nezměnila dobře nejméně sto let. V okolních lesích najdeme sice i krahujce, ale jen v malém počtu, protože zde hnízdí i jestřáb a tomu se musí krahujec vyhnout. Hnízdí zde nedaleko i výr a tak musí být všichni ostražití. Přesto se i sem rozšířila straka, která tady před dvaceti lety vůbec nebyla.
Vrabec se rozhodně vyhynout nechystá
Jak jsem se tak pohyboval po vlasti, jsem toho mínění, že vrabec se rozhodně vyhynout nechystá. Přesto je jeho situace v některých oblastech více než zajímavá. Někteří pozorovatelé se domnívají, že pokud tvoří hejna, mají tato hejna v obcích vazbu na chovy drůbeže. Nakonec i vyvozují, že s úbytkem těchto chovů přicházejí vrabci i o zdroj zimní potravy a proto je jich i méně. Může být, kdo ví? Ovšem to nemůže platit pro vnitřní Prahu v žádném případě. Tady neexistují chovy slepic, dobytka a hnojiště dobře dvě stě let a přesto byl úbytek vrabců zaznamenán až v posledním čtvrtstoletí. Tak mě také napadlo, co vlastně ti vrabci těm ubohým slepicím kradou? Pšenici může vrabec žrát jen ve stavu mléčné zralosti. I takovou loupe tak, že zbydou otruby. Dělá to přesně tak, jako člověk při mletí mouky. Tvrdou pšenici vrabec nevyloupe. Slepice se však krmily i vařenými brambory smíchanými s otrubami. Tady mohl být vrabec úspěšný. Tak co tedy vlastně užíral? Víme to přesně? Co tedy způsobuje jeho mizení? Že by nárůst automobilové dopravy? Pochybuji. Zaznamenal jsem vrabce právě na těch nejrušnějších místech. Vůbec nic mu nevadí, ale musí být pánem situace. Snažil jsem se vyfotografovat vrabce na Vltavské. Ačkoliv tady naprosto ignorují procházející davy lidí, okamžitě zaregistrují někoho, kdo se chová nějak jinak. Ihned jsou ostražití. Za vámi si z vás dělají legraci. Stál jsem rozkročen u trnitého křoví s připraveným fotoaparátem, protože občas nějaká vrabčí hlídka vylezla na nějaký vyšší prut a pozorovala okolí před tím, než přelétali na jiné stanoviště. Tak by se dali vyfotit. Za mnou seděl syn a hlídal fotoaparáty, když se najednou rozesmál. Právě ti jeden vrabec prolétl mezi nohama, do toho roští, co hlídáš.
Existuje prý nějaká anglická studie, podle které nemají vrabci dostatek mšic při krmení mláďat, neboť mšice hynou vlivem jedovaté látky uvolňované při spalování bezolovnatého benzinu. Všechny zprávy o vrabcích, které jsem četl, tuto teorii decentně zavrhují, protože mšicemi krmí mláďata prakticky všichni hmyzožraví a právě nejbližší příbuzný vrabce domácího, vrabec polní je spíše na postupu a ani na jiných hmyzožravcích se nic takového nepozoruje. Ovšem taková látka by byla spíše klíčem k bohatství. Kdyby skutečně existovala a mohla hubit mšice v tak nepatrné koncentraci, potom by jistě šla dobře na odbyt. Když si jenom pomyslím, kolik různých přípravků proti mšicím je na trhu a všechny jsou spíše pro legraci, rád bych si zajistil zastoupení pro výrobce tohoto nového preparátu.
Úbytek zeleně
Nakonec mi to opět nedá, abych se nepokusil komentovat jedno z obecných rčení. Vsaďte se, že kdykoliv se píše o ubývání počtů nějakých živočichů, objeví se mezi možnými příčinami i úbytek zeleně. Co to vlastně je? Co se tím myslí? Máme snad méně lesů, méně keřů nebo méně trávy? Nesmysl! Ovšem krajina se opravdu změnila. Jak se změnila? Naopak. Je více stromů, více keřů a více neobdělaných ploch. Máme špatný vztah ke starým, krásným stromům, ty je treba podpíliť, to nám zůstalo, ale to ostatní necháme zarůst náletem, plevelem a jinou chamradí. Jak vypadala česká krajina před sto a padesáti léty? Navštivte Národní galerii a podívejte se na obrazy tehdejších brilantních krajinářů z let okolo roku 1850. Doba malování romantických krajin právě skončila a nastupují realisté. Budu jmenovat alespoň dva slavné malíře. Antonína Chittussiho (1841–1891) a Adolfa Kosárka (1830–1859). Ti dva totiž namalovali typické obrazy, které můžete v Národní galerii vidět. Chittussiho Údolí Doubravky a Z Českomoravské vysočiny neoplývají stromy. U Doubravky jsou zobrazeny tři nějaké vzrostlé olše a na travnatých stráních v okolí asi čtyři malé břízky, toť vše. Na druhém obraze je potok, skupina balvanů, pasoucí se kozy. Vlevo na obzoru je něco, co by mohlo být nějakým keřem. Na Kosárkově slavném obraze Selská svatba nenajdete jediný strom. Dva povozy plné rozjařených svatebčanů a dva jezdci na koních se ženou jakýmsi skalnatým úvalem, všude v okolí nízká tráva, jenom v popředí nějaké zakrslé trní. Obraz pochází z roku 1858. Nakonec obraz nejvýmluvnější. Jmenuje se přímo Česká krajina a je opět z roku 1858. Opět mělké údolí nějakého potoka, který přetíná vozová cesta, která se na pozadí vine do úvozu. Nad ním, světe div se, rostou tři vzrostlé stromy a dále vpravo ještě jeden mladší. Krajina je bezlesá. Vlevo na obzoru vesnice a u jednoho domu, jak jinak, asi lípa. Vpravo na obzoru zřícenina hradu. To je typická česká krajina té doby. Takový ráz krajiny potvrzují i různé dobové fotografie. Právě před rokem jsem si koupil knihu, která otiskuje sbírku starých dobových pohlednic. Je tam i krajina, kde dnes stojí náš dům. Jedna skupina stromů, která zde roste dodnes a potom dva další staré stromy. Jeden je tu dodnes a je to hruška, druhý padl pří výstavbě stadionu. Jinak žádné jiné stromy na fotografii nevidíte. Dnes je to všechno zarostlé lesem. Borovice, modříny, habry, duby, lípy a pak náletová džungle. Vsadím cokoliv, že na všech zobrazovaných krajinách najdete v dnešní době les. To má být ten úbytek zeleně?
Změna travnatých společenstev
Ještě jedna malá poznámka. Oproti minulosti se zásadně změnila i travnatá společenstva. Jak na obrazech z minulosti, tak i ve vlastní paměti marně pátrám po vysokých travních porostech, jaké jsou dnes obvyklé na našich loukách. Tráva bývala spíše nízká, prorostlá různým lučním kvítím. V dnešní době zaroste neobdělávaný pozemek nejdříve nějakým plevelem, lebedou, merlíkem a z trav převažuje ovsík vyvýšený. Uvědomil jsem si tuto skutečnost, když jsem chtěl u semenářského stánku koupit jeho semeno. Ten nemáme, to se dnes již neseje, zněla odpověď. Uměle seté louky pro velkochovy dobytka ovlivnily tak celé svoje okolí. Jestliže se tedy takto zásadně změnila krajina a její porosty, potom se přeci musí změnit i skladba živočichů, kteří v takové krajině žijí. Byla snad krajina před staletími přírodnější než ta dnešní? Tak to si zrovna nemyslím. Přes všechny ty dálnice a supermarkety si příroda spíše dělá co chce sama a my jí jenom čím dál, tím méně rozumíme. Z novin a od různých nátlakových skupin se to nedozvíme. Musíme se dívat sami.
