Anglicky: Crimson–winged Pytilia, Aurora Waxbill
Německy: Auroraastrild
Velikost:
Délka – asi 110 mm, křídlo 40–50 mm, ocas 45–50 mm.
Samec má vrch hlavy a těla popelavě šedý, s načervenalým nádechem na zádech, vrch ocasu červený. Prsa a vrchní část břicha jasně šedé s drobným bílým příčným proužkováním, které na břiše a bocích vytváří širší pruhy. Křídla cihlově červená. Zobák černý.
Samice – šedé zbarvení u samců je nahrazeno šedohnědou barvou, proužky na spodině jsou širší a všechny barvy jsou celkově matnější.
Mláďata jsou podobná samici, chybí proužkování.
Výskyt: od Senegalu až do jihozápadního Súdánu.
Zbarvení je víceméně shodné s nominální formou, ale všechny barvy jsou ostřejší. Základním rozlišovacím znakem je jasně červený zobák u této subspecie.
Výskyt: od jihovýchodního Súdánu po Etiopii.
V některé literatuře je uváděna ještě jedna zeměpisná subspecie P. p. emini, s oblastí výskytu od vých. středoafrické republiky do záp. Súdánu. Protože existence této subspecie není přijímána všeobecně, nebudu se zde o ni nadále zmiňovat.
Astrild rudokřídlý je druhým typickým obyvatelem stepního biotopu v rodu Pytilia. Jeho areál výskytu zahrnuje i aridní stepní oblasti na jih od Sahary. Dřívější literatura uváděla, že se tito astrildi zdržují převážně na stromech. Tento omyl byl tradován po dlouhou dobu a má pravděpodobně kořeny v záměně druhů r. Pytilia (s astrildem rudočelým). Jeho bitopem je savana, občas prostoupená skupinkou stromů nebo keřů. Tito ptáci se tedy pohybují nejčastěji na zemi nebo těsně nad ní. Ten, kdo tento druh choval, se o tom jistě osobně přesvědčil.
Jedná se o celkem hojný druh, alespoň soudě podle jejich početného zastoupení v importech. Obvykle přicházejí ve společnosti astrildů rudočelých a jejich poměr je 1 : 5 (cca astr. rudočelý:astr. rudokřídlý).
V době hnízdění žijí pravděpodobně v párech. V mimohnízdní době se shlukují do hejn, asi i s ostatními druhy astrildů (určitě s ast. rudočelým), ale i snovačů ap. Hnízda umisťuje v keřích nebo trsech trav ve výšce okolo 1 m. Snůška činí 3–6 (nejčastěji 4) vajíček, na kterých se přes den nepravidelně střídají oba rodiče. V noci sedí pravděpodobně pouze samice. Pozoroval jsem ale i samce, kteří zalétali na noc do hnízda, ale pravděpodobně jenom na jeho okraj. Inkubační doba je cca 14 (12–16) dnů a mladí ptáci opouštějí hnízdo asi po 3 týdnech.
Hlavní potravu tvoří semena trav, bylin a snad i některých křovin a stromů.
Tento druh je z rodu Pytilia pravděpodobně nejčastěji odchováván. Chov v zajetí není náročný, pokud seženeme dobře aklimatizované jedince z dovozu, nebývá ani s odchovem větší problém.
Dnes astrildi rudokřídlí přicházejí do ČR především ze západní Afriky (Senegal, Guinea). Jedná se tedy o nominální formu. Většinou je dovozci dostávají v nepříliš dobrém stavu, hlavně pokud se týká opeření. Pokud jsou dobře krmeni a umístěni do slušného prostředí, dostávají se velmi rychle do dobré kondice. Základem krmiva je mohár, drobné senegalské proso (mlácené i v klasech) a drobná lesknice. Zpočátku je nutné zachovávat opatrnost při podávání živého krmiva, protože bychom mohli způsobit dietetickou chybu. Později berou živočišnou potravu (larvy) velmi dobře.
Tito astrildi jsou značně náchylní k invazní trachobronchitidě (ale i další druhy rodu Pytilia). S tímto onemocněním již často přicházejí v importech. To se naštěstí dá poměrně lehce odstranit, ale i v následném chovu je na tuto možnost nutné brát zřetel. Proto je nutné udržovat chovatelské zařízení a především krmiva pokud možno bez prachu.
Problematičtější může být aklimatizování druhé zeměpisné formy P. p. lineata, která pochází z vyšších a vlhčích oblastí Etiopie. Bohužel s touto zeměpisnou formou se chovatelé setkají pouze zřídka. Nadále se proto budeme věnovat pouze nominálnímu poddruhu. Jak jsem již uvedl, při dobré aklimatizaci a následně slušném krmení není odchov problematickou záležitostí.
Pár můžeme umístit do klece či malé voliérky, stejně jako do velké společné voliéry. Při umístění do větší zarostlé voliéry o nich nebudeme „ani vědět“. Zdržují se převážně na zemi. I v případě nebezpečí nevylétnou, ale přikrčí se se sklopenou hlavou a zvednutým ocáskem a čekají. Unikají až v případě bezprostředního ohrožení (a ještě ne vždy). Několikrát se mi stalo, že v této pozici došlo k jakémusi ztrnutí a ptáci se probrali až v odchytové síťce nebo přepravce.
Na zemi ptáci neustále hledají „něco na zobák“ – červíka, semínka. Také k toku a většinou i k páření dochází na zemi. Spáří se však i na bidélku, v budce ap. Vlastní produkce toku není nikterak výrazná.
Na výběr místa pro hnízdo nejsou nikterak nároční. Hnízdí v budce – dřevěné, pletivové, na zemi i nad zemí, volně v keři ap. Osobně jsem nejčastěji používal „budku z pletiva“, kam jsem vtlačil trochu jemného sena. Jako stavební materiál berou seno, sisál, kokosová vlákna ap. Hnízdo nebývá nijak upravené, ale měl jsem i páry, které stavěly vzorně. Obyčejně krátce po zavěšení hnízda dojde k hnízdění. Snůška činí nejčastěji 4 vajíčka (2–7). Přes den se ptáci při zahřívání snůšky střídají, ale nepravidelně. Většinu času sedí samice. Mláďata se líhnou za cca 12–16 dnů (delší inkubační dobu jsem zaznamenal pouze výjimečně, většinou ve 14 dnech). V době krmení mláďat je dobré v prvních dnech zvýšit dávky živého krmiva, protože mláďata rostou rychleji. Při dobrém krmení vyletují mladí z hnízda za 16–18 dnů (záleží i na jejich počtu), ale běžně mohou zůstat v hnízdě i 3 týdny.
Jako u většiny druhů astrildů jsem podával živé krmivo (larvy potemníků, plesnivců, kukly, smýkaný hmyz) v 1. týdnu denně ve třech dávkách, ve druhém týdnu pouze ob den ve dvou dávkách a třetí týden pouze třikrát v týdnu. Protože jsem ptáky choval v klecích cca 80x50x60 cm, reguloval jsem tak přísun, aby nedošlo k překrmení ptáků bílkovinou a tím k zahájení dalšího hnízdního cyklu. Toto pravděpodobně ve větší voliéře s obsazením i jiných druhů není nutné. Úměrně se snižováním podílů živého krmiva jsem zvyšoval podíl předklíčených zrnin.
Domnívám se, že dnes při dostatku kvalitních vaječných směsí, není živočišná potrava bezpodmínečně nutná pro zdárný odchov.
Ve starší literatuře je označován 10. den života mláďata za kritický. Dochází k úhynu nakrmených mláďat, bez zjevných příčin. Při mém klecovém chovu, kde se teplota pohybovala v rozmezí 22–25 °C jsem se s tímto problémem nesetkal. Nicméně tento stav se může objevit i u jiných druhů astrildovitých. Opravdu 8.–10. den může dojít (a často i dochází především ve venkovních voliérách) k úhynu nakrmených mláďat. Ale samozřejmě to má i svoji příčinu. Tou základní je teplota. Řada druhů (včetně astrildů rodu Pytilia) přestává 7.–10. den zahřívat svoje mláďata v denní dobu, protože to mají zafixováno a v jejich domovině to ani není třeba. Pokud ale chováme astrildy v prostoru s nižší teplotou (dlouhodobě, tedy více jak 8 hod. pod 20 °C) dojde k prochladnutí mláďat. Nu a prvním důsledkem tohoto prochladnutí je výrazné zpomalení metabolismu a zánět střev, který, pokud není zastaven, přechází do vyšších částí zažívacího traktu a v podstatě dojde k „vyhladovění“ mláďat, i když s plným volátkem. To je dáno tím, že takto mladí ptáci nemají ještě zcela zaběhnut termoregulační systém – v důsledku chladu se pozastavuje látková přeměna a v důsledku zpomalení látkové přeměny nepřicházejí do krevního oběhu energetické živiny, které umožňují udržení tělesné teploty. Jak je vidět, jedná se o uzavřený kruh problémů. Pokud na to chovatel přijde včas, stačí mláďata umístit na krátkou dobu (třeba i s hnízdem) do prostředí s vyšší teplotou, většinou metabolismus „naskočí“. Bohužel, častěji tento problém odhalíme příliš pozdě. Je to riziko především chovu v zahradních voliérách. Ale jsou i druhy, které tento problém postihne i v uzavřeném prostoru při běžné pokojové teplotě (např. amady zelenoocasé ap.).
Na krmení nejsou tito astrildi příliš nároční. Dnes, kdy je k dispozici řada kvalitních směsí zrnin (Prestige, Dufky ap.) klesá i možnost nákazy invazní tracheobronchitidou, která může být pro tento druh určitým nebezpečím. Jako základ jsem používal směs pro astrildy Dufky (Belgie), kterou jsem ředil drobným mohárem. V době přípravy na hnízdění jsem ji podával i předklíčenou s přídavkem drobné lesknice a trochou paddy rýže. Dále jsem používal vaječné směsi (Quiko, Orlux, Chemivit), jak suché (celoročně), tak i vlhčené (zeleným krmivem nebo předklíčeným zrnem). Pokud si ptáci na suchou směs zvyknou, berou ji potom celkem dobře.
Zpočátku jsem předklíčené směsi zrnin podával na dno klece, kde jsem měl vrstvu lesní hrabanky, rašeliny, substrátu a drtin, ale záhy jsem od toho upustil, protože bylo obtížné udržet tento substrát v optimální vlhkosti, aby neprášil nebo naopak netekl do klece o jedno patro níže. Ptáci se potom museli vrtat pouze v miskách, ale příliš jim to nevadilo.
Jako krmné doplňky jsem používal písek s přísadou drceného dřevěného uhlí, drcených skořápek a špetky soli. Vitamíny jsem doplňoval pravidelně ve vodě (Spofavit, Supervit, Glutabo), dále alespoň 1x týdně calcium a zhruba 1x za dva týdny kalium iodatii. Za těchto podmínek ptáci celkem spolehlivě hnízdili a odchovávali mláďata.
Vylétlá mláďata rodiče (většinou samec) ještě 2–3 týdny dokrmuje. Samička již většinou sedí na nové snůšce. I když je možné starší mláďata ponechat u rodičů i při odchovu dalšího hnízda, nedělal jsem to, protože při chovu v kleci se mi to jevilo značně nepříjemné, hlavně z hlediska nutnosti častějšího úklidu. Ve voliérách je možné ponechat pohromadě rodiče i s celoročním odchovem mláďat.
V současnosti nejsou odchovy tohoto druhu příliš časté. To je ale způsobeno tím, že tito astrildi jsou pravidelně nabízeni z importů a to za velmi přijatelnou cenu. Z tohoto důvodu pak může být problémem se odchovaných mláďat vůbec zbavit. Druhým důvodem je jejich určitá barevná neatraktivnost.
Přesto by si tento druh zasluhoval větší pozornost, třeba u začínajících chovatelů, protože jde o příjemné a celkem nenáročné chovance. Navíc jejich chovem můžeme získat cenné zkušenosti pro chov náročnějších druhů rodu Pytilia.