...aneb kterak se stát zodpovědným majitelem tažného psa. Tento seriál nemá za cíl detailně a do podrobnosti seznámit s problematikou mushingu a dalších sportů poháněných psem (jak to trefně pojmenoval Aleš Pícl, šéfredaktor nového specializovaného časopisu Dog trail). Na to nechť slouží odborné internetové stránky, časopisy a historická literatura, na které se samozřejmě budu odkazovat. Účelem příštích článků je představit tyto činnosti a vše co k nim náleží laické veřejnosti. Jak málo se o sportech provozovaných s tažnými psy ví, člověka dnes a denně utvrzují dotazy a poznámky v médiích či přímo v terénu - v zápřahu. Posledním impulsem k zasednutí za arch papíru byla série dotazů na dnes již legendu saňového sportu Pavla Kučeru, člověka který s tažnými psy žije a pracuje již téměř 20 let, v jednom rozhlasovém vysílání. Ostatně s Pavlem i jeho psy se v mém seriálu budete setkávat často a veškeré články budou vznikat pod jeho kritickým dohledem.
Zde je na místě se v krátkosti představit: jmenuji se Vladimír Páral a kouzlu severských psů jsem propadl zhruba před 17-ti lety, takže jsem již taky takový malý pamětník. Zprvu jsem jezdil na závody jako pomocník bez vlastních psů, později jsem prošel snad všechny aktivity počínaje bikejöringem, canicrosem, přes pulling až po jízdu se spřežením na různých tratích a samozřejmě také dog trekking. V současné době vlastním sedm psů třech plemen a aktivně jezdíme spřežení na republikové až evropské úrovni. Navíc jsem se pustil do pořádání dog trekkingu.
Motto:
…dny se začínaly krátit.
První mrazíky postříbřily
i spadané listí.
Nastal čas zapřahat.
Psí oči dychtivě sledovaly každičký
můj pohyb s postroji v rukou.
Spalovala je šílená touha
naplnit své odvěké poslání, dědictví vlka - běžet,
běžet s větrem o závod…
Psi byli užíváni k přepravě nákladů po celém světě snad od nepaměti, určitě krátce potom co si člověk psa ochočil (nebo naopak?). Naše zraky se však budou upírat především k severským krajinám. Zde psi sloužili různým národům k tahu sání, přes léto pak k nošení břemen určitě celá staletí. Náročné přírodní podmínky a na první pohled krutý, přesto však racionální přístup původních obyvatel k chovu psů (právo na život má pouze silný a nekonfliktní jedinec), formovaly plemena psů v jednotlivých oblastech. Ač se vzhledem tyto psí rasy celkem značně lišily, upevnily se v nich společné charakteristické rysy tažného psa: radost a chuť do práce, neagresivita a oddanost svému lidskému vůdci.
Je zřejmé, že i v těch dávných dobách se se psy soutěžilo. Soused chtěl poměřit se sousedem svoji smečku, vesnice s vedlejší vesnicí, atd. Ještě dnes v řadě odlehlých oblastech jsou závody psích spřežení jedinou zábavou, zpestřením dlouhého polárního dne. Popularita těchto závodů a prestiž vítězného spřežení se dá srovnat snad jen s naší kopanou či hokejem. Přesto všechno skutečná a novodobá historie sportu psích spřežení - mushingu se začíná psát na Aljašce počátkem minulého století. V dobách vrcholu zlaté horečky v letech 1897–1904 táhli na Aljašku statisíce potencionálních zlatokopů posedlých vidinou bohatství. Museli sebou na sever přepravit obrovské množství materiálu, který tvrdě kontrolovala Kanadská jízdní policie. K přemístění zásob i vůbec k pohybu po ledové divočině Aljašky bylo užíváno nejčastěji osvědčeného psího zápřahu. Najednou bylo psů málo, ve Státech se začali houfně skupovat i krást psi všech plemen s kohoutkovou výškou nad 50 cm a v často nelidských podmínkách přepravovat na sever. Zde se přirozeně tyto různé rasy křížily se psy místních indiánských kmenů. Zlatá horečka začala upadat, zimní večery byly dlouhé a jednou z oblíbených zábav se staly závody psích spřežení nebo astronomické sázky na soutěže v tahu naložených saní psem (weight pulling).
V roce 1907 vzniká v městě Nome Klub tažných psů, který pořádá v roce 1908 první oficiální závody psích spřežení Alaska Sweepstakes na 408 mil. V dalších letech tento sport začal nabývat obrovské popularity a postupně se rozšiřoval v USA i Kanadě. Celý svět upoutala zpráva o hrdinském nasazení tažných psů i musherů v roce 1925 při záchraně města Nome napadeného epidemií záškrtu. Na počest této historické cesty s životodárnou očkovací látkou se na Aljašce jezdí již mnoho let jeden z nejtěžších závodů na světě, 1600 km dlouhý IDITAROD.
Koncem padesátých let začíná saňový sport dobývat Evropu a to především Švýcarsko, NSR, Holandsko, Skandinávii. První oficiální závody na Starém kontinentu se konaly v Latropu v roce 1972. V sedmdesátých letech začíná být slyšet o tažných psech a závodech s nimi i u nás v Československu. Ale to je již jiná kapitola, ta příští: Počátky saňového sportu v Československu.
Použitá a doporučená literatura:
Libuše Pečená – Sport psích spřežení od A–Z (já tomu říkám návod k použití severského psa)
Zpravodaj klubu severských psů