Drtivá většina lidí zatouží občas po chovu nějakého zvířete v domácnosti. Přestože je mezi lidmi o plazech dodnes zakořeněno mnoho nepravdivých pově...
Drtivá většina lidí zatouží občas po chovu nějakého zvířete v domácnosti. Přestože je mezi lidmi o plazech dodnes zakořeněno mnoho nepravdivých pověr a předsudků, stále více chovatelů dnes dává přednost netradičním živočichům, před obligátními psy, kočkami, papoušky či morčaty. Stále více se jich přiklání k chovu plazů. Kromě velice oblíbených a poměrně často chovaných leguánů zelených a dvou nebo tří druhů želv, se většinou jedná o hady.
Hadi jsou skutečně fascinující zvířata. Svým vzhledem, chováním i pohyby se zásadně liší od všech ostatních zvířat. Snad právě proto se jich většina lidí bojí, štítí nebo je přímo nenávidí. Na naší planetě žijí už od druhohor. Předkové dnešních hadů měli vyvinuté všechny čtyři končetiny a podobali se spíše dnešním varanům. Všechny druhy jsou masožravé, většina hadů zabíjí kořist škrcením, část druhů vpouští do oběti jed - výjimky požírají hmyz nebo vejce. Během vývoje ztratili končetiny, a obsadili kromě chladných arktických oblastí téměř celou planetu. Celý podřád hadů čítá asi 2700 druhů, z nichž některé jsou sotva deseticentimetrové, jiné dorůstají velikosti blížící se k hranici deseti metrů. Někteří žijí pod zemí či na zemi, někteří ve vodě, jiní zase na stromech. Mnozí hadi přímo hýří barvami a jsou často pestřejší než někteří exotičtí ptáci.
Není proto divu, že svým zjevem a životními projevy uchvátili nejen profesionální herpetology, ale i četné amatérské chovatele. Zatímco jedni si pořídí domů hada stejně tak, jako ostatní třeba morče nebo kočku, druzí hadům zcela propadnou a věnují jim téměř veškerý volný čas i finanční prostředky. Těmto nadšencům dnes věda vděčí za většinu poznatků o hadech, díky nim máme informace, které jsou pozorováním ve volné přírodě téměř nezjistitelné. Mnoho lidí dnes trpí alergií a had je jedním z nejvhodnějších zvířat pro alergiky. Jejich šupinatá kůže totiž tuto nepříjemnou a mnohdy i nebezpečnou chorobu nevyvolává. Toto se ovšem nedá říct o srsti savců a ptačím peří, které bývají přímo semeništěm různých alergenů. Existuje ještě jedna skupina lidí. Ti si nepořídili hada proto, že k těmto tvorům něco cítí, ale jen tak ze snobství, aby “kamarádi zírali”. Pravým neštěstím je, pokud se navíc jedná o hada jedovatého. Při takřka nulových zkušenostech a neopatrné manipulaci zpravidla dojde brzy k uštknutí. Těmto lidem většinou láska k hadům dlouho nevydrží. Když dojde k neštěstí nebo se tohoto zajímavého zvířete za čas nabaží a ochabne i zájem kamarádů, snaží se hada zbavit a to téměř jakýmkoliv způsobem. Po zjištění, že hada nemůžou nejen prodat, ale dokonce ani rozdat (protože ho nikdo nechce), řeší tento problém většinou jeho vypuštěním do přírody. Jak takové “vypuštění” exotického hada do naší přírody dopadne o tom si může udělat úsudek každý sám, obzvlášť pokud je had vypuštěn v chladném, zimním období. Ostatně případů, kdy se pracovníkům ochrany přírody dostanou do rukou hadi (dokonce i jedovatí) vyhození na ulici, není nijak málo. V těch lepších případech se tito jedinci po veterinární prohlídce a prodělané karanténě dostanou do rukou zkušených chovatelů, v těch smutnějších případech se zubožení, nemocní a promrzlí hadi již zachránit nedají a na následky špatného zacházení dřív nebo později umírají.
Porozhlédneme-li se po zooprodejnách, kterých je dnes skoro v každém městě několik a po četných teraristických burzách, snadno vypozorujeme, že nejnabízenějšími, nejprodávanějšími, a nejvíce dostupnými hady jsou některé druhy nenáročných užovek (např. Elaphe guttata), nebo dnes velice módní, ale poněkud dražší korálovky rodu (Lampropeltis). Z hroznýšovitých hadů jsou to především Krajta tmavá (Python molurus bivittatus) či Hroznýš královský (Boa constrictor). V posledních letech je stále častěji nabízena krásná a velice mírná krajta královská (Python regius), která je pro svojí klidnou povahu a menší vzrůst snad přímo předurčena pro chov v domácích teráriích. U některých běžnějších druhů, odchovaných po několik generací v zajetí, je nabízeno (hlavně v zahraničí) velké množství jedinců odlišně zbarvených od nominotypických (základních) poddruhů. Jsou to např. albíni, melaničtí jedinci, popř. kříženci mezi jednotlivými poddruhy. Tito běžní hadi, ale i mnohé jiné druhy se poměrně snadno chovají v zajetí, brzy si zvyknou na člověka a přestanou být kousaví. Někteří velcí hroznýšovití hadi, dokážou snad poznat “své” lidi v rodině, takže se dá dokonce mluvit o jakémsi ochočení. Tito jedinci jsou často chováni volně v bytě a stávají se mazlíčky pro všechny členy rodiny. Nutno ovšem podotknout, že u těchto dobráckých, velkých hadů se většinou jedná o hroznýše královské nebo krajty tmavé. Další dva nejčastěji chované druhy - největší z krajt krajta mřížkovaná (Python reticulatus) a Krajta písmenková (Python sebae), zůstávají často i po víceletém chovu agresivní a útoční, takže se v žádném případě pro volný, domácí chov nehodí. Pochopitelně, že výjimky potvrzují pravidlo. Např. já osobně znám naprosto klidnou, neagresivní, asi třímetrovou krajtu mřížkovanou, která snad ještě nikdy nikoho nekousla, na druhou stranu se pan Petr Voženílek ve své knize “Můj život mezi hady a jinou havětí” zmiňuje o svém chovaném hroznýši královském, který na každého divoce útočil a snažil se kousnout už při pouhém vstupu do místnosti s teráriem. Přitom hroznýš královský je téměř v každé teraristické publikaci prezentován jako klidný, pohodový had, vhodný i pro děti. To bývají ale opravdu výjimky, každý druh má svoje osobitá specifika a ve většině případů se chová podle nich.
Hadi naprosto nepatří mezi klasické “mazlíčky” - ten kdo by chtěl zvířátko na pomazlení, ať si raději koupí psa nebo kočku. Hady není vhodné příliš často vyndávat z terária, i když by si měli od začátku zvykat na kontakt s lidskou rukou. Tím myslím samozřejmě hady nejedovaté ! Po čase se i kousaví jedinci poněkud zklidní a přestanou na ruku bezhlavě útočit. Přesto by hadi měli mít co nejvíce klidu (zvláště po nakrmení) aby mohli potravu co nejlépe strávit. Skutečný milovník hadů se pozná tak, že ho neodradí první neúspěch, nelituje námahy ani peněz, aby vytvořil svým miláčkům co nejlepší životní podmínky. Ty by měly odpovídat specifickým nárokům jednotlivých druhů, neměli bychom ale opomenout ani estetickou stránku. Vkusně a účelně zařízené terárium se může nadlouho stát dominantou každého obývacího pokoje. Postupně, jak se rozvíjí chovatelova teraristická praxe a zvětšují se vědomosti o hadech, láska k nim neustále roste. Mnozí chovatelé, kteří začínali s jedním hadem (mnohdy z pouhé recese), se během let stali skutečnými profesionály s velice hlubokými a odbornými znalostmi.
Na závěr bych chtěl vyzdvihnout některé klady chovu hadů, nad kterými se určitě stojí zato zamyslet:
Nedělají hluk - (neštěkají, nemňoukají a nevřískají - např. v paneláku to jistě oceníte)
Nesmrdí - (pokud poctivě a včas odstraňujete exkrementy, nejsou téměř cítit)
Nemusí se venčit - (ráno i večer, za každého počasí - kdo má psa, ví o čem mluvím)
Nemusí se denně krmit - (můžete bez obav na dovolenou)
Spokojí se s minimálním prostorem - (většina hadů má poměrně malé teritorium)
Nevyvolávají alergii - (tuto vlastnost dokáží ocenit jenom ti, kteří touto chorobou trpí)
Neumírají tak brzy - (např.akvarijní rybky, či křečci se dožívají 2 - 3 roky, hadi až 20 let)
Jsou poměrně dostupní - (některé druhy jsou k dostání už za 200 - 300 KČ)
Nezničí vám domácí zařízení - (majitelé psů a koček dobře znají rozkousané boty, či rozdrápaná křesla)
Je jisté, že při troše snahy by se důvodů, proč chovat právě hady, našlo daleko víc. Kdo tyto tvory trochu blíže pozná, zjistí, že hadi nejsou ani odporní, ani úskoční a dokonce ani slizcí, jak si většina neznalých lidí myslí. Pokud si je rovnou nezamiluje, alespoň začne hady uznávat - stejně jako ostatní, naprosto rovnocenná zvířata.