Jezevčíci
Jezevčík je prastaré plemeno, které se utvářelo do dnešní podoby velmi pozvolna a to hned v několika zemích současně. Ač je Německo určeno jako země...
Jezevčík je prastaré plemeno, které se utvářelo do dnešní podoby velmi pozvolna a to hned v několika zemích současně. Ač je Německo určeno jako země původu jezevčíka, není to proto, že by se poprvé začal objevovat právě tam. Nejstarší a zároveň nejpřesněji popsané údaje o jezevčících, vyjádřil Hohberg v knize “Georgica Curiosa”, (sepsáno v roce 1701). Již v roce 1885 vyšla první kniha věnovaná pouze jezevčíkům, kterou napsal R.Corneli. První chovatelský spolek pro jezevčíky byl založen v roce 1888 v Německu, a tam se také o rok později objevila první plemenná kniha. Od roku 1895 se začalo s rozdělováním jezevčíků dle typu srsti a velikosti (typ lehký, střední a těžký), což si vyžádala jejich početnost na výstavách. První jezevčíci trpasličího typu byli zapsáni do plemenné knihy v roce 1902.
Za původního jezevčíka je označován typ hladkosrstý. Hrubosrstá varianta byla vyšlechtěna za pomoci teriérů, (především dandie diamont teriéra, ale také francouzského Barbeta, Vydraře a dalších). Pro zvýšení ostrosti byl prý přikřížen i malý knírač. Dlouhosrstá varianta vznikla za pomoci loveckých španělů a také křepeláků, což se do dnešní doby někdy projevuje v menší ostrosti na zvěř (co se týče loveckého použití).
K prvním zápisům jezevčíků do plemenné knihy zvané “Kmenová kniha psů pro oblast království Českého” došlo v roce 1884. J. Rydl byl první, kdo se u nás ujal “sjednocování majitelů jezevčíků”. Dělo se tak v roce 1937. První předsedkyní a zároveň poradkyní chovu jezevčíků v nově vytvořeném klubu, záhy pak i rozhodčí, se stala hraběnka Pavla Kinská.
Ještě než se pro jezevčíka rozhodnete, je bezpodmínečně nutné si ujasnit, zda jej hodláte využívat především lovecky nebo jezevčíka chcete “pouze” jako psího kamaráda - “psa společenského”. Neméně důležité je rozhodnutí, zda se budete či nebudete chtít věnovat chovu. Teprve poté začněte hledat chovatelskou stanici, po všech stránkách vyhovující vašim požadavkům (lovecky vedení rodiče nebo naopak důraz na exteriér…). Při výběru štěněte pro zamýšlený pozdější chov vyhledávejte štěně bez bílého znaku na hrudi (max.velkého 1 cm), zkontrolujte zda nemá na ohonu srostlé obratle, či zda není zalomený, také pozorně prohlédněte délku hrudníku (nesmí být příliš krátký) a v neposlední řadě, zejména u jezevčíků drsnosrstých, hleďte na kvalitu srsti. Správný drsnosrstý jezevčík bude v dospělosti ten, který nebude mít bohatou a načechranou srst, ale ten, který bude působit spíše hladkosrstě, ale se zřetelně, i když jen mírně delší srstí na mordě.
Jezevčíci standardního typu mají obvykle výraznější lovecký pud, nežli jezevčíci králičí, či trpasličí. Hlavním úkolem jezevčíků byla zejména práce v noře, tedy samostatné uvažování při střetu s liškou nebo jezevcem pod zemí. Právě toto poslání vyžaduje psa specifických vlastností: samostatné uvažování, neústupnost, svéráznost, spoléhání se na sebe sama i jakousi vnitřní tvrdost. Tyto vlastnosti dohromady bývají nezřídka shrnuty do jednoho slova, a tím je tvrdohlavost. Jezevčík byl po staletí držen pouze jako lovecký pes, přičemž jmenované vlastnosti byly pro jeho upotřebení nepostradatelné. Každopádně majitel každého jezevčíka musí být velmi obezřetný jak v lese, tak i v přítomnosti (byť vzdálené) koček, drůbeže a dalších malých domácích zvířat.
Ve štěněcím věku je jezevčík velice hravý. Je velmi nutné od počátku důsledně (ale bez trestů!) dbát na čistotu. Nečekejte, že se to naučí velmi rychle. Ke správné výchově jezevčíka však nestačí pouze důslednost skloubená s vlídností. Nutně potřebuje disciplínu, proto chcete-li svému budoucímu psímu kamarádovi nechat naprostou volnost a hýčkat ho, jezevčíka si raději nepořizujte. Jste-li začátečníci, je nejlepší sáhnout po nejklidnějším štěněti z vrhu. S dominantními a otrlými jedinci si každý začátečník neporadí. Je to plemeno malé, tedy i velmi brzy dospívající, a na to je zapotřebí při výchově myslet. Jezevčík plně dospěje již mezi 12 a 15 měsícem. V té době musí mít již za sebou dobře zvládnutou socializaci, výchovu a musí umět alespoň ty nejzákladnější cviky poslušnosti (přivolání a chůze na vodítku). Právě v tomto období mnoho majitelů jezevčíků nezřídka dělá chybu. Na důslednou výchovu s potřebnou dávkou přísnosti se jim jejich jezevčík dlouho zdá být malý, a tak jisté rozmazlování a tolerování menších i větších prohřešků z něj doslova udělá nevychovaného psa. A pokud ještě ke všemu v prvních měsících svého života nepřijde do styku s větším množstvím lidí, s dětmi, různými psy a domácími zvířaty, ani nepozná co je to jízda v autobuse, či jak vypadá město, pohroma je na světě. Proto toto období nepodceňujte a připusťte, že i když je psík stále malý, velice rychle dospěje a i nevychovaný pes malého vzrůstu dokáže napáchat mnoho nepříjemností, často ohrožujících jeho život. Jezevčík je velmi inteligentní, vnímavý a vynalézavý pes, který ze všeho umí velmi dobře těžit. Především “v psí pubertě” velice vytrvale zkouší, co si může dovolit a kde je ta možná hranice tolerance jeho pánů. Snaží se vycvičit svého pána dříve, než on vycvičí jeho. Většinou poslouchá jen toho, kdo je pro něj autoritou a kdo nedává zbytečné povely.
Jezevčík není typickým psem pro děti. Nikdy by neměl být pořizován jen jako společník dětí. Dobrým partnerem je spíše pro děti klidné a citlivé, většinou odrostlejší. To však neznamená, že nemá děti rád! Pokud s nimi vyrůstá v harmonickém vztahu, či s nimi v mladém věku velmi často přijde do styku (bez špatných zkušeností), není třeba očekávat větší problém. Je však nutné upozornit nejen děti, že jezevčík má rád svůj klid. Tedy je nezbytné mu vyčlenit jedno místo, kam když se odebere, nikdy a nikdo ho nebude rušit.
Stejně jako většina malých psů dokáže být i jezevčík při setkání s jiným psem, zejména větším, než je on sám, někdy až příliš odvážný. Proto i jezevčíka je nutné naučit, jak se má v přítomnosti jiných psů chovat. Takové nevhodné chování je nejen pro všechny účastníky nepříjemné, ale také nebezpečné pro jezevčíka, neboť díky hrdinskému štěkání může dojít k nepěknému úrazu-pokousání, které může končit i tragicky.
Jezevčík potřebuje dostatek podnětů, které nasbírá na procházkách přírodou, kde na vodítku (není-li lovecky veden) může uplatnit své lovecké pudy. Pokud se mu podnětů nedostává, stává se doma poněkud problematickým. Každý jezevčík miluje dlouhé procházky. Na druhé straně miluje i pohodlí a teplo domova. Rád se vyhřívá na sluníčku, ale přesně ví, kdy už by to stačilo.
Nezřídka je hladkosrstý jezevčík vzpurnější a nepříjemnější k cizím lidem, než jezevčík dlouhosrstý či drsnosrstý. Je to dáno jeho cíleným šlechtěním v minulých stoletích. Také má většinou daleko více v oblibě norování, aportování a hrabání pod dekou, či na zahradě. Záleží jen na vás a vaší důslednosti, zda mu budete tu kterou činnost zakazovat, tolerovat, či ho v ní podporovat, aby se v dospělosti choval podle vašich představ - “vychovaně”. Využití hladkosrstého jezevčíka v lese je univerzální. Údržba jeho srsti je nejjednodušší (co se týče zbavení bláta, nepřichytávání bodláků apod.), ale líná stejně jako drsnosrstý, či dlouhosrstý jezevčík. Pravdou však je, že jeho krátké tvrdé chlupy se z koberce odstraňují hůře, než chlupy jezevčíků s ostatními druhy srsti. Malou nevýhodou dlouhosrstých jezevčíků je častější česání a kartáčování, zejména vrátíte-li se z procházky z lesů a luk. Především srsti na uších, ocase a spodní části trupu je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Dlouhosrstí jezevčíci výborně pracují zejména na barvě (při dohledávce). Malým problémem u dlouhosrstých jezevčíků je občas se vyskytující plachost před neznámými lidmi, či naopak agresivita, cítí-li se v ohrožení, která je paradoxně způsobena bázlivostí. Mnohému se však může předcházet intenzivní socializací, zejména co se týče častého kontaktu s různými lidmi. O dlouhosrstých jezevčících je také známo, že mají častěji problémy s nevolností v autě, čemuž je možné předcházet podáním vhodného léku před cestou - dle rady veterináře. Snad díky své nejvyrovnanější povaze je drsnosrstý jezevčík většinou nejvyhledávanějším představitelem jezevčíka. V lese exceluje zejména v upotřebitelnosti na černou zvěř. Je nutné však přiznat, že co do exteriéru je stále ještě nejméně vyrovnaným typem. Samozřejmě u všech plemen, nejinak je tomu u všech typů jezevčíků, se najdou výjimky, potvrzující pravidlo.
Občas se objevují degenerace v oblasti plotének, způsobující tzv. “ochrnutí jezevčíků”, což zapříčiňuje jejich délka těla. Problémy s meziobratlovými ploténkami se mnohonásobně zvyšují při otylosti jedince. Králičí a trpasličí ráz je ohrožen podstatně méně, díky jejich lehké tělesné konstituci. Ochrnutí vyskytující se u jezevčíků bylo poprvé zaznamenáno v roce 1886. Predispozice k ochrnutí jezevčíků je dědičná.
Nejlepším ubytováním pro jezevčíka je byt, či dům, samozřejmě nejlépe se zahradou. Pokud je ubytován v panelovém bytě, je ho třeba již od štěněcího věku usměrňovat v hlasových projevech. Každopádně ubytování jezevčíka ve vyšších patrech bez výtahu, (nejsvízelnější pro jeho páteř je právě každodenní slézání a vybíhání schodů), je hazardování se zdravím psa! Standardní typ jezevčíka může být při vhodně postaveném kotci a se zateplenou boudou držen i celoročně venku, ale králičí či trpasličí ráz by měl být umístněn zásadně v bytě. Uzavření jezevčíka v malém kotci, nedej bože přivázání k boudě na řetěz, nesmí nikoho ani napadnout. Takto “ubytovaný” jezevčík je většinou zlostný, kousavý a kdykoliv se dostane na svobodu, vůbec neposlouchá, zlobí a toulá se.
Hlava jezevčíka je protáhlá, stejnoměrně se zužující, ale ne špičatá, s výrazně utvářenými nadočnicovými oblouky. Nosní houba je stejně jako víčka a pysky v barvě černé, případně v barvě hnědé. Skus nůžkový. Oči oválné, tmavočervenohnědé až černohnědé. U skvrnitých psů se sice toleruje i duhovka v barvě rybí, skelné či perleťové, ale takové zbarvení je nežádoucí. Uši jsou vysoko, ne příliš vpředu nasazené, přední okraj přiléhá těsně k lícím, zakulacené a ne přehnaně dlouhé. Krk je vysoko, ale volně nesený, trup mírně protáhlý, hřbet rovný nebo se jemně svažující dozadu. Prsní kost tak silně vystupující, že se na obou stranách tvoří lehké dolíky. Hrudní končetiny by měly při pohledu ze strany zakrývat nejnižší bod linie hrudníku. Jsou rovné, bez vytočení tlapek, pouze zápěstní klouby stojí k sobě poněkud blíže, než ramenní klouby. Pánevní končetiny jsou řádně osvalené, kolení a hlezenní klouby silně zaúhleny. Končetiny jsou krátké, ale nepůsobí disharmonicky. Příčinou krátkých nohou je dědičná vývojová porucha, díky které je zpomalen vývin kostí. Ohon je nasazený v prodloužení hřbetní linie. Hladkosrstí jezevčíci jsou nejčastěji chováni v barvě červené všech odstínů či černé s pálením, případně hnědé s pálením. Podstatně méně běžná je barva žíhaná, či tygrovaná. Dlouhosrstí jezevčíci jsou nejčastěji zbarveni červeně s různou intenzitou příměsi (nádechem) barvy černé a u drsnosrstých je nejčastější barvou “barva divočáka”, a to v různých odstínech. Podstatně méně se vyskytuje v “barvě padlého listí”, či v černé s pálením. Jezevčík co “do výšky”, je velice zvláštní. Velikost jezevčíka není dána výškou v kohoutku, ale obvodem hrudníku a tělesnou hmotností. Jezevčík králičí: obvod hrudníku do 30 cm, jezevčík trpasličí: obvod hrudníku 30 -- 35 cm, jezevčík standardní: obvod hrudníku nad 35 cm. Měření hrudníku je směrodatné až od min. věku 15 měsíců. Horní hranice hmotnosti je 9 kg. Jezevčík má ještě jedno zvláštní privilegium: tomuto jedinému plemeni patří jedna celá skupina FCI - - čtvrtá, z deseti možných.
I když jsou jezevčíci velmi často drženi “jen” jako rodinní společníci, jsou neustále s oblibou využíváni pro práci. Do chovu jsou zařazeni jedinci s úspěšně složenou patřičnou zkouškou. V chovu se stále bojuje s různými křivkami horní linie a s úhlením hrudních končetin. Velký krok vpřed se udělal proti výskytu olysalosti. Jen pro zajímavost - jezevčíka dodnes můžeme hledat i pod označením: teckel, däxer, jamník, či dachsel.
Velice děkuji Zdeňce Veselé, chovatelce dlouhosrstých trpasličích a králičích jezevčíků (ch.s.”z Nedošínského háje”- http://nedosin.tripod.com, Jitce Skřivanové, chovatelce drsnosrstých jezevčíků (ch.s.”od Březové cesty” - www.chovy.cz) a chovatelce Lucii Kopcové, které dohlížely nad pravdivostí uvedených informací.
