Lacerta bilineata – (Daudin, 1802)

Popis

Jeden ze zástupců čeledi Lacertidae, pocházející ze „starého kontinentu“ je ještěrka zelená západní – Lacerta bilineata, která byla oddělena z předtím společného druhu Lacerta viridis – ještěrka zelená. Rozdíly mezi těmito druhy nejsou příliš patrné, ale L. bilineata je oproti L viridis na hřbetě jednolitěji a výrazněji zeleně zbarvena a má tmavší černozelené až černé skvrny. Oba druhy dorůstají shodně 35–40 cm a řadí se tak mezi větší zástupce čeledi. Samec oproti samici mívá navíc ještě bledě modře zbarvené hrdlo a jasně patrné femorální póry na stehnech zadních nohou, které bývají na jaře v době páření zduřelé. Mláďata bývají zelenohnědě zbarvena s patrnými světlými podélnými pruhy. Břišní partie jsou zbarveny žlutavě nebo zelenavě.

Prostředí a biologie

L. bilineata obývá převážně skalnaté a hustě porostlé oblasti blízko potoků, řek a jiných vodních zdrojů. Prostředí vlhčí, ale s možností kvalitního slunění a vyhřívání na vodorovných plochách a schopností úkrytu v hustých porostech nebo skalních štěrbinách. Po zimním spánku začínají být samci aktivní a obhajují svoje teritoria. Ještěrky se páří v průběhu jara a samice pak snáší i více snůšek v rozmezí několika týdnů. Mláďata se líhnou koncem léta.

Rozšíření

Okolí Alp – severní Švýcarsko, severní Španělsko, Francie, Monako, San Marino, Itálie, dále pak západní Německo (Rivers Rhine and Nahe), Velká Británie (Channel islands), USA (Kansas, Urban Topeka – zde byly zavlečeny). Více na východ „starého kontinentu“ je L. bilineata nahrazena L. viridis.

Poddruhy

Lacerta bilineata bilineata DAUDIN, 1802
Lacerta bilineata chloronota RAFINESQUE-SCHMALTZ, 1810
Lacerta bilineata fejervaryi VASVARY, 1926

Chov

V Evropě jsou ještěrky zelené (taktéž i ještěrky zelené – západní) chráněny Bernskou konvencí. Zvířata odchovaná v zajetí jsou však často nabízena k prodeji. Ještěrky L. bilineata se živí větším hmyzem a malými obratlovci. Tyto ještěrky jsou obvykle velmi plaché a jen těžko si přivykají na přítomnost člověka v jejich blízkosti. Je o nich známo, že chov v zajetí (převážně chov ve vnitřních prostorech) je problematický. Občas trpí poruchami kůže, které vypadají jako černé fleky nebo zranění a často vedou až ke smrti zvířete. Jako prevenci těchto poruch můžeme použít dostatek UV záření, ale venkovní chov je daleko lepší. Ještěrky se k sobě chovají velice agresivně a tak je vhodný oddělený chov a nebo ve společném venkovním chovu (mladými jedinci počínaje), mít více samců (paradoxně oproti zažitým dogmatům), kvůli znemožnění vyprofilování si teritoriálního chování. K venkovnímu chovu se osvědčila nádrž o půdorysu 4m2 vybavena skalkou, travnatou plochou a jezírkem, kde zvířata od května do září pobývají. K zimování se pak ještěrky přemisťují do vnitřních prostor. V nádrži zajistíme dostatek přirozené potravy, popřípadě příležitostně podáváme žížaly, cvrčky a myší holátka, čímž můžeme redukovat jejich plaché chování.