Anglicky: Red-faced Aurora Waxbill, Yellow-winged Pytilia
Německy: Rotmaskenastrild
Velikost: Délka – 120–125 mm, křídlo – 50–60 mm, ocas – 30–40 mm
Ostrůvkovitě od Guinei po Nigérii, sev. Kamerun, již. Čad, záp. Středoafrické republiky.
Druh podle literárních údajů nevytváří zeměpisné poddruhy, ale téměř v každém importu jsem zjistil u několika samčích jedinců (6–8 %) jiné, světlečervené zbarvení křídel. Může se jednat o zeměpisnou formu, stejně jako o křížence s astrildem rudokřídlým? Pro křížence by hovořil fakt, že se jednalo pouze o samčí populaci, ale nelze vyloučit ani existenci samičí populace s touto barevnou aberací.
Samec má prsa jasně šedá, břicho a boky šedé s bílými pásky. Čelo, strany hlavy a hrdlo jsou červené. Křídlo žluté, zobák černý.
Samice je zbarvena jako samec, ale barvy jsou výrazně matnější. Chybí červené zbarvení hlavy, hrdla a čela. Bílé páskování je výraznější. Mláďata jsou podobná samici, ale nemají bílé páskování a barvy jsou matnější.
Astrild rudočelý obývá z větší části stejný areál jako astrild rudokřídlý. Na tomto území ale zaujímá jiný biotop. Je obyvatelem okrajů lesů, křovinatých porostů a porostů v okolí vodních ploch. Na rozdíl od astrildů rudokřídlých se specializuje na vlhčí prostředí.
O jeho způsobu života ve volné přírodě není mnoho zpráv. V biotopech, ve kterých žije, se pozorování provádí poměrně špatně, rozhodně hůře, než-li v otevřené stepní krajině. Také areál jeho výskytu není zcela souvislý, ale tvoří větší či menší ostrůvky a ani v těchto centrech výskytu není příliš početným druhem.
Podle mých informací (z nabídek exportních firem nebo informací přímo od dodavatelů) se na západ od Guinei (Senegal, Mali) vyskytuje pouze sporadicky v období migrace za potravou. V importech z Guinei nechyběl, i když jeho množství nedosahovalo zdaleka počtu astrildů rudokřídlých. Nabízen je i z Pobřeží slonoviny, Toga a Kamerunu. Bohužel nemohu doložit, že k importům dochází i z těchto zemí. Dále na jih a východ je jeho výskyt uváděn pouze v několika zdrojích. Mohl by se vyskytovat v Zairu, Čadu a Středoafrické republice.
V době hnízdění se zdržuje pravděpodobně v párech nebo malých skupinkách. Po vyhnízdění se shlukuje do hejn pravděpodobně i společně s jinými druhy (určitě s astrildem rudokřídlým).
K hnízdění dochází v jednotlivých částech areálu tak, jak postupují deště. V Guinei začíná hnízdění v dubnu a končí zhruba v září. Z ostatních lokalit informace nemám.
Hnízdo si staví v křovinách, na stromech i v porostech okolo řek do výše zhruba 3 m. Snůška činí 4–6 vajíček, inkubační doba 12–15 dnů.
Hlavním krmivem jsou pravděpodobně semena trav, bylin ap. Významnou složku potravy činí také hmyz.
Dovozy tohoto druhu byli v minulosti vždy sporadické. První se uskutečnil r. 1872 dále 1910, 1912, 1937, 1963 (R. Vít - - Astrildovití pěvci, 1978). První větší importy začínají přicházet až po 1/2 70. let minulého století. K nám se tito ptáci dostávají v 80. letech minulého století, pravděpodobně z NDR. Zpočátku byl problém sestavit pár, protože ptáci (samice) byli zaměňováni s astrildem rudokřídlým.
Dnes jsou dováženi poměrně pravidelně a v dostatečném množství. Za minulých 10 let jsem jich měl v importech několik set kusů, z Guinei. Je ale pravděpodobné, že se k nám dostávají i z jiných zemí. Stinnou stránkou je, že v importech převažují samci.
Po transportu bývají ptáci v dosti špatném stavu, především jejich opeření dostává zabrat. Pokud ale nejsou zasaženi některým závažnějším onemocněním, poměrně rychle se dostávají do dobré kondice, i když pomaleji, než-li astrildi rudokřídlí.
Také jejich aklimatizace neprobíhá většinou tak jednoduše jako u astr. rudokřídlých. Jsou náročnější na teplotu a především vlhkost prostředí.
Mají také „dobré“ dispozice pro invazní tracheobronchytidu a navíc i pro aspergilomykozu, což je nebezpečnější. Výhodou je, že aspergilomykoza se vyskytuje více individuelně, takže není nebezpečím pro chovatele ale pouze pro dovozce. Vzhledem k velikosti ptáků je léčení celkem bezpředmětné a navíc její průběh bývá poměrně rychlý. Nebezpečné pro následný chov je jejich vnímavost k tomuto onemocnění (ta je vždy vyšší u druhů z vlhčích biotopů). Proto je při jejich chovu nutné věnovat pozornost čistotě chovatelských zařízení, omezení prašnosti a především čistotě a kvalitě krmiva. Také vlhkost je nutné udržovat vyšší (alespoň okolo 60 % r). Díky vyšší vlhkosti je pak potřebná i vyšší teplota (zpočátku alespoň 25–27 °C). Obě tyto hodnoty je třeba snižovat velmi zvolna. Po dobré aklimatizaci nejsou nikterak nároční. Postačuje teplota okolo 20 °C s přihlédnutím k vlhkosti.
Pokud se jedná o krmení, i zde jsou náročnější, než-li astrildi rudokřídlí. Především proso není ideální náhradou přirozené potravy. Zpočátku berou především drobnou lesknici, kterou doplníme mohárem a senegalským prosem. Velmi dobře berou i japonské proso, ale to pro svoji cenu není také ideální náhradou. Také podíl živočišné potravy by měl být vyšší. Navykání je pozvolné, ale ne tak dlouhé jako u astridlů pestrých. Později berou dobře i drobnější proso. Nejlepší zkušenost jsem udělal se směsí pro astrildy od výrobců z Belgie nebo Nizozemí.
Po aklimatizaci jsou astrildi rudočelí velmi příjemní chovanci. Jsou čilejší nežli astr. rudokřídlí a více se pohybují i ve vyšších prostorách klecí či voliér, ne převážně na zemi. Také jejich zbarvení je výraznější.
Moje osobní zkušenosti s jejich chovem jsou velmi dobré. Svoje první ptáky jsem získal v roce 1990 nebo 1991. Byli z dovozu z tehdejší NSR, ale byli v dobré kondici a velmi záhy se adaptovali na prostředí klecí. Ve společnosti ostatních astrildů se nechovali nikterak agresivně, jak jsem to znal například od astrildů pestrých. Po krátkém uvyknutí jsem je oddělil samostatně do klece a chtěl jsem vyzkoušet, jak složité bude připravit je na hnízdění. Různě jsem rozmístil několik hnízdních možností. Velmi záhy si vybrali dřevěnou budku standardního rozměru s pootevřenou přední stěnou. Stavba hnízda probíhala asi týden, ale jeho základ byl vybudován snad ve dvou nebo třech dnech. Tok probíhá podobně jako u astrildů rudokřídlých, není nikterak bouřlivý, ale neodehrává se z větší části na zemi. Asi týden po spáření jsem zaznamenal první vajíčko. Celková snůška činila 5 vajíček. Mláďata se vylíhla asi po 14 dnech. Jako odchovné krmivo jsem podával výše uvedenou směs zrnin, jak suchou, tak i předklíčenou. K předklíčené směsi jsem podával asi 10 % paddy rýže a zvyšoval jsem podíl lesknice. Ze živého dostávali mravenčí kukly, larvy a v malé míře i zelené mšice, které se v té době objevily na venkovní vegetaci. První týden jsem podával živou potravu denně ve třech dávkách, později jsem množství i dávky redukoval. Ptáci sami ale začínali brát zvýšené množství předklíčeného zrna. Zhruba za 14 dnů vylétla tři mláďata. Zhruba týden po jejich vylétnutí pár znovu zasedl, ale samec ještě asi dva týdny přikrmoval. Ptáky jsem choval asi tři sezony a ve všech se mi podařil odchov. Příprava na hnízdění byla velmi krátká, obvykle stačilo umístit budku a zavěsit výstelkový materiál - sisál, kokos, jemné seno (lipnice) ap. a zhruba do týdne začali ptáci tokat, záhy i hnízdit.
Tak jako u většiny astrildovitých záleží velmi na sestavení harmonizujícího páru. Proto je lepší si pořídit větší množství ptáků a výběr párů ponechat na nich. Takto vybraný pár, pokud byl dobře aklimatizován a má-li jenom trochu slušnou péči se odvděčí silnými a početnými odchovy.