Zimní host

Při zimních procházkách můžeme často zahlédnout hejna malých pěnkavovitých ptáků. Zpravidla je však pozorujeme proti světlejší obloze, takže nemůžeme vidět barvy, ale vidíme jen tmavou siluetu. Pokud ptáci klidně sedí třeba na vrcholu nějaké břízy, potom je vzdálenost pozorovatele od nich natolik veliká, že zanikají drobné rozdíly ve velikosti jejich těla a tvaru. Je obtížné na takovou vzdálenost určit zda jde o zvonky, pěnkavy, čížky nebo jiný druh. Jen s pomocí dalekohledu dokážeme takovou otázku zodpovědět. Opravdu zkušený pozorovatel dokáže rozluštit tuto záhadu třeba i podle způsobu letu jednotlivých druhů, protože třeba takový dlask létá jinak než zvonek a ten zase jinak než čížek. Ovšem třeba čečetky od čížků proti světlu nepoznáte. Rovněž tak pěnkavu od jikavce, nehledě na to, že oba druhy velmi často tvoří společná hejna. Když pak poprvé uvidíte takového krasavce, jakým jikavec bezesporu je, v příhodném úhlu, budete opravdu překvapeni. Když jsem jako nezletilec chytal do sklopky vyrobené z bezinkových prutů v zimě zvonky a poprvé v životě takto uviděl na sněhu krásného samce jikavce, měl jsem oči na vrch hlavy.

Čeleď pěnkavovitých

Jikavec je nejbližším příbuzným našeho nejrozšířenějšího ptáka, pěnkavy obecné. Tvarem a velikostí těla se od pěnkavy vůbec neliší. I způsob jeho letu je stejný jako u pěnkavy. I rozložení barev na povrchu těla je blízké pěnkavě, jsou však zcela jiné. Velice nápadná je především oranžová barva prsou a v křídlech a potom jasně bílý kostřec, který je bílý v každém opeření, jak v zimním, tak i ve svatebním šatě. Ve svatebním šatě je potom samec jikavce ještě krásnější než jak jej můžeme vidět v zimě nebo na našem snímku. Hlava i záda jsou celá tmavá s kovovým leskem. V plné parádě jej však my, středoevropané neznáme, respektive jej tak viděl jen málokdo.

Čeleď pěnkavovitých, Fringillidae dělíme obvykle na dvě podčeledi a to sice na podčeleď Fringillinae a Carduelinae. První podčeleď by se mohla jmenovat třeba pěnkavy vlastní, druhá podčeleď pak, čert ví, myslím, že nějaké ustálené české jméno vlastně ani nemá. Nemá je proto, neboť obvykle se v takovém případě používá plurálu rodového jména, ovšem u podčeledi Carduelinae, co druh, to jiné rodové jméno. Nemůžeme proto říkat stehlíci dlaskům, konopkám, zvonkům, hýlům nebo čečetkám. Obvykle se tento problém obchází jak v cizích jazycích, tak i v hovorové češtině a mluví se o karduelidech. Obě podčeledi se přitom v jedné věci liší naprosto zásadně! Tím rozdílem je způsob, jakým rodiče krmí na hnízdě svoje mláďata. Zatímco pěnkavy krmí mláďata uloveným hmyzem, který jim vkládají přímo do zobáků, čímž se podobají spíše strnadům, ti ostatní, tedy „karduelidi“, krmí mláďata natrávenou potravou, převážně rostlinného původu, kterou jim vyvrhují z volete do zobáků. To je podstatný rozdíl. A vědět tohle je důležité především pro chovatele ptáků.

Do první podčeledi Fringillinae řadíme obvykle jen tři druhy ptáků. Především naší všeobecně známou pěnkavu obecnou – Fringilla coelebs, potom modrou pěnkavu kanárskou Fringilla teydea, endemita z několika kanárských ostrovů, především Tenerife a potom našeho zimního hosta, pěnkavu jikavce Fringilla montifringilla. Byl dříve znám spíše pod jménem jikavec severní. Zoologicky je zajisté správnější, když rodová jména jednoho rodu se shodují, gramaticky to může někdy činit obtíže, když jedno je rodu mužského, zatímco druhé rodu ženského, v praxi a v hovorové řeči to ovšem je lhostejné neboť se stejně nejčastěji používá pojmenování jednoslovné.

Pěnkava jikavec

Pěnkava jikavec je naším pravidelným zimním hostem. Protahuje a zimuje u nás zcela obvykle. Množství zimujících ptáků je však co rok zcela odlišné. Zatímco v některých letech si jich ani nevšimneme, jindy má jejich přítomnost až invazní charakter a nestačíme se velikosti hejn divit. Například v roce 1981 jich byla v Praze opravdu hojnost. Vzadu na zahradě jsem sypal na zem ptákům zbytky z klecí a přidával trochu slunečnice. Jikavců jsem napočítal na zemi někdy až 30 kusů. Jsou však velmi opatrní. Slétávali na zem opatrně podél natažené sítě a rovněž tak opatrně odlétali. No tohle tedy ne, holenkové. Musel jsem vždy vyčkat vhodný okamžik, když jich bylo na zemi opravdu hodně a potom jsem prásknul dveřmi. V úleku zapomněli na síť a jednou jsem jich chytil na jeden zátah patnáct. Jikavci se u nás začínají objevovat na podzim již v první polovině září. V té době však nejsou nijak nápadní. Hlavní přílet spadá do první poloviny října. Stále však netvoří nijak velká hejna. Nápadní se stávají teprve s příchodem pravé zimy s velkým množstvím sněhu. Potom se jejich hejna zvětšují a shlukují se na příhodných místech s dostatkem potravy. Potom v některých letech můžeme pozorovat až tisícihlavá hejna. Na jaře se potom ptáci opět postupně vytrácejí, hlavní odlet spadá na přelom března a dubna. Ještě koncem dubna však můžeme jikavce zastihnout celkem běžně. Ojedinělá pozorování byla zaznamenána i v květnu až červnu, proto se předpokládá, že zcela ojediněle ptáci u nás i hnízdí. Jedno hnízdění jikavce bylo skutečně zaznamenáno v okrese Praha západ. Sám jsem po polovině května pozoroval u Ledče nad Sázavou samici jikavce při sběru mechu, se kterým odlétala v zobáku, jasný to důkaz stavby hnízda. Hnízdo jsem ovšem nenašel.

Chov a odchov

Pěnkava jikavec hnízdí pravidelně v severských krajích na sever až zhruba po sedmdesátou rovnoběžku, což je severní okraj Skandinávie, na Sibiři něco málo za severní polární kruh. Na jihu jsou jeho pravidelná hnízdiště ohraničena Dánskem, Pobaltím, v Asii asi 55. rovnoběžkou. Na západě hnízdí ostrůvkovitě v Anglii a Skotsku, na východě až po Kamčatku. V zimních měsících se celá populace posouvá směrem k jihu a ptáci se objevují až ve Španělsku, jižní Itálii, na Balkáně, v Turecku, v Asii až po hradbu Himaláje a v jižní Číně. Také na japonských ostrovech. Skandinávské populace táhnou spíše západním směrem a u nás se neobjevují. U nás zimují spíše ptáci, jak bylo zjištěno jejich kroužkováním, z Pobaltí, Finska a severních částí Ruska. Ptáci hnízdí jen jedenkrát v roce, hnízdo je podobné hnízdu pěnkavy obecné, je však větší, postavené ze stébel rostlin, mechu a lišejníků. Tok je podobný toku pěnkavy. Zpěv je jenom takové cvrčení. Nápadné je u samce v toku, že při zpěvu ve vrcholné fázi naježí bílé peří kostrče, takže to najednou vypadá, jakoby mu nad ocasem vyrostl ping-pongový míček. Je to opravdu zajímavý okamžik. Pozoroval jsem to několikrát, protože bratr měl pár jikavců ve venkovní voliéře. Postavili hnízdo, samice pečlivě seděla na čtyřech vejcích, všechna vejce byla oplodněná a mláďata se vylíhla. Mláďata však bez dostatku hmyzu nestačili dostatečně nakrmit, takže zakrátko uhynula. Můžeme však na výstavách, především v Německu, sledovat jejich odchovy vcelku pravidelně. Vždycky je nějaký ten kus k vidění. Asi to chce opravdu velké, zahradní, otevřené voliéry a dostatek rozličného hmyzu, především v první fázi po vylíhnutí. Později, když již mláďata jsou schopna polykat i větší sousta, vystačí si s moučnými červy.

Není klasický klecní pták

Jikavec však není klasický klecní pták, jakými jsou třeba stehlík nebo čížek. V kleci je neklidný, neustále na drátech a snaží se uniknout. Zakrátko má peří potlučené, takže na něj není pěkný pohled. Můj první jikavec mne tak rozčiloval, že jsem mu přistřihnul křídla. Pak jsem musel čekat až do poloviny května, než mu dorostly letky a mohl jsem jej pustit. Ve venkovní voliéře se však zabydlí dobře. Odchovaná mláďata nejsou pak již tak bojácná a lekavá, takže po patřičném tréninku jsou pak ptáci schopní soutěží ve výstavních klecích. Ve společných voliérách, jak se zdá, svoje spolubydlící nijak nenapadají. Zkušenosti mám však malé, ptáky jsem pozoroval jen několikrát v cizích voliérách, takže jistá obezřetnost je na místě.

Jikavec ve svatebním peří je skutečný krasavec, ozdoba každé voliéry. Jsem proto jenom zvědav, kdy se objeví první odchovy i u nás. Pokud k tomu již nedošlo a jenom o tom nic nevíme.