Bublání holubů je hlasová anomálie

Je archeologicky prokázáno, že holubi žijí v blízkosti lidských obydlí od pravěku. Již tehdy si člověk začal všímat různých odchylek, anomálií a vad, které se vzácně vyskytovaly u jednotlivých zvířat. Ty ho tak zaujaly a zalíbily se mu, že je zprvu začal vyhledávat a později cílevědomě šlechtit. Jednou z nich je zvláštní hlasový projev, který se zásadním způsobem odlišuje od všech ostatních holubů. Říkáme mu bublání. 

Co vlastně je bublání?

Je to jemný, příjemný, až silný klokotavý zvuk, který holub vydává souvisle bez přerušení různě dlouhou dobu. Na jeho konci bývá jasné přerušované vak, vak, vak a i jiné zvuky, které nedokážu popsat. Před bubláním holub zaujme pozici zpěváka, mírně se předkloní, přifoukne volátko a začne bublat, přitom se lehce chvěje a pohybuje konci křídel. Síla hlasu i intonace jsou u každého jedince jiné. Podle toho se také dá poznat, o kterého holuba v hejnu jde. Počátek bublání je nastartován určitým vzruchem, nejčastěji sexuálním, může to být i hlukem nebo světlem, když se v noci v holubníku rozsvítí či jinými podněty. Někteří bublají bez jakýchkoliv zjevných příčin a často z těch mám radost největší. Odchov i od těch nejlépe bublajících párů není stejný, někteří potomci bublají pěkně, jiní vůbec. Poznáme to ale, až pohlavně dospějí i když určité pokusy o bublání jsou u některých holoubat vidět i dříve. Silně vrkající holubí samci nebublají. Nejlépe bublají ti, co zprvu dvakrát až třikrát slaběji zavrkají a dále pokračují v plynulém bublání, které někdy trvá dlouho, jindy jen krátkou chvíli. U holubic je to při určitém vzrušení, když třeba sáhnu do hnízda, abych zkontroloval vajíčka nebo holoubátka, samička začne bublat tišším hlasem jemněji a monotónněji než samci. I když některé holubice bublají velmi krásně a dlouho a vyrovnají se samcům.

Chov bubláků po stránce exteriéru není náročný, protože jsou velmi plodní a je možnost širokého výběru chovných kusů. Jsou to klidní, neagresivní, starostliví rodiče. Dobře se starají o svá mláďata, je možné je použít jako chůvy.

Pozor na mezidruhové křížení

Při mém holubaření jsem se vždy snažil vyhnout příbuzenské plemenitbě, ale stoprocentně se to nikdy nepodaří. Je nutné hledat přijatelné kompromisy, aby se zachovala veliká plodnost a odolnost proti nemocem, což jsou charakteristické vlastnosti bubláků. Pro mě ale je na prvním místě zachování co nejčastější bublavosti. Největším úskalím v tomto směru je mezidruhové křížení. Dáme-li k bublákovi partnera jiného plemene, například mnicha nebo čejku, jejich potomci jsou na pohled slušní jakoby bubláci, ale úplně všichni ztratili schopnost bublání a to na mnoho generací dopředu. V přírodě to tak chodí, že necitlivým zásahem něco málo získáme hned, ale později mnohem více ztratíme. Příroda se dá těžko přechytračit. Svádím sám se sebou vnitřní boj a hodně se přemlouvám, když vyřazuji z chovu špičkové zvíře v exteriéru, které méně bublá a nechám tam holuba s vadami, který překrásně a dlouze bublá. V minulých čtyřiceti letech chov bubláků upadal, jejich stavy se tak ztenčily, že nutně musela přijít jejich degenerace. Ta způsobila zmenšení postav a nebublání. Tím se bubláci dostali do bludného kruhu. Tehdy bylo téměř nemožné sehnat svěží krev a bublající holuby.

To se změnilo rokem 1989, kdy jsem dovezl od předních německých chovatelů velké, silné, ale hlavně hezky bublající holuby. Trvalo ještě několik roků, než všichni holubi začali bublat z příčin, které uvádím na začátku článku. Zájem o bublající velké holuby roste jak u nás v Čechách, tak v zahraničí. Myslím, že jednou z příčin zájmu je, že opět bublají! Jsou to krásní holubi, bublání je největší jejich předností, vždyť to žádní jiní holubi neumí.