Úsměvy ze ZOO: stěhování

Při stěhování do nového objektu jsem poprvé od smrti dědy Urbánka nahlédl na půdu, abych snad nezapomněl na něco užitečného a v prachu doslova stoletém zde objevil velikou, ručně vyřezávanou truhlu, zaplněnou jeho životními osudy. Byly v ní spousty zažloutlých fotografií a deníky z mládí, milostné dopisy a pohlednice z cest po Evropě. 

Co se našlo na půdě

Vojenské vyznamenání za statečnost, pečlivě uložené v saténové krabičce, několik stříbrných prstenů a umně sestavený rodokmen a mně se v tom chumlu zaprášených věcí podařilo znovuobjevit toho, který mi byl donedávna tolik blízký.
Člověk si to někdy neuvědomuje, jak moc někoho potřebuje, a dochází k poznání teprve tehdy, kdy se cesty obou rozcházejí.
Usedl jsem do prachu vedle truhly a začal objevovat celou minulost jeho na zážitky tak bohatého života. Úplně zapomínaje na povinnosti stěhování, strávil jsem v podkroví celé odpoledne a když už jsem pro nastalé šero umocňované ještě navíc místem, které mělo jen dvě malá střešní okénka, nic neviděl, pak teprve jsem se dokázal odtrhnout a sestoupit zpět do současnosti.
„Kde se celej den flákáš!“ obořila se na mě Zdeňka, „máš na krku stěhování...“
„Promiň, já jen objevil na půdě spoustu zajímavých věcí...“
„Tak si je vem s sebou, ale nechtěj, abych všechno balila sama.“
„Hm,“ odtušil jsem suše a šel si raději balit zařízení pracovny.
Stěhování bylo opravdu krušné. Nenaříkám na tu spoustu zbůhdarma vynaložené práce, kterou musí člověk vložit do balení, když po pár minutách cesty náklaďákem dojde zas na vybalování. Mrzí mě jen, že během celé té procedury se nám podařilo rozbít dvě terária a při vybalování uprchlo několik desítek mladých štírů, jež jsme pak nacházeli porůznu dalších asi padesát dní.
Ale stěhování bylo úspěšně z krku, no a teď přišel na řadu další problém. Lidi. Kde sehnat spolupracovníky, kteří by opravdu stáli za to a dokázali vytvořit opravdový tým. Chodil jsem jako tělo bez duše, až už se na to moje žena nemohla dívat a jednoho dne při kávě vybafla: „Tak co kdyby ses povohlíd někde blízko?“
„Jak blízko“
„No nemysli pořád jen na špičku v zoologii a zkus třeba někoho, kdo má k těm mrchám blízko, ačkoliv není zrovna z oboru.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem. „Přece si sem nevemu ňákýho dojiče vod krav?“
„Tak sem to zrovna nemyslela,“ zakabonila se, „ale co kdybys zašel za tou doktorkou, co ti tak pomohla s milunama.“
„No jo,“ zamyslel jsem se a vrátil se kamsi zpět, do doby, kdy naše ZOO slavila první triumf a kdy děda zavedl pro jeleny milu to divné pojmenování. Nebo to nebyl děda? To je jedno, hlavně že vím, oč kráčí. A jak jsem tak dumal, přišlo mi, že to není tak špatný nápad. „Jenže ona to nevezme,“ odvětil jsem spíš ze strachu než z přesvědčení.
„Za pokus nic nedáš.“
„Tak jo,“ vyskočil jsem, převrhl kafe, popadl sako a už jsem si to hnal na obvod za dětskou lékařkou.
V čekárně nikdo nebyl a jen co se objevila sestra, už mi bylo jasné, jaký to bude problém.

Parťák s podmínkou

„Pojďte dál, copak?“
„Ale, potřebuju mluvit s paní doktorkou.“
„Á to jste vy,“ zašveholila lékařka a odložila brýle na čtení.
„Copak, klukům je špatně?“
„Ne, to ne,“ koktal jsem.
„Tak máte potíže s porodem?“ podívala se na mě po očku, „zase nějaké stěhující se boule?“
„Vy si ještě pamatujete?“ ulevilo se mi, že mám odkud začít.
„Jakpak by ne,“ usmála se, „tak nervózní a starostlivý tatínek se hned tak nevidí.“
„Ale, paní doktorko,“ ohradil jsem se.
„No ale k věci, nejsme tu jen pro vás.“
„Třeba budete,“ uteklo mi.
„Á, tak to není nic pro mě,“ špitla sestra v domnění, že si doktorku namlouvám. „Dojdu si něco obstarat,“ dodala a opustila ordinaci.
„Tak ven s tím,“ uhodila na mě bez přípravy paní felčarová, „kde vás tlačí bota?“
„No, vy to asi odmítnete.“
Začervenala se.
„Nechtěla byste dělat u zvířat?“
„Cože?“ červeň se jí z tváří vytratila a já myslel, že v nejbližší chvíli omdlí.
„No jestli byste nechtěla u mě dělat na výzkumu chování a projevů zvířat?“
Ona se jen narovnala, v očích se jí zablýsklo, ale neříkala nic.
Já zatím hledal, kudy budu moci opustit co nejrychleji místnost, až po mně něco hodí.
„Něco jako psychologii?“ vypravila ze sebe po chvíli zaváhání.
„No na ten způsob...“ odvětil jsem a chtěl začít s upřesňováním. Nepustila mě však ke slovu a zeptala se: „Kolik lidí už máte?“
Pokrčil jsem rameny.
„Dobrá,“ pokývala hlavou, „až budete o jednoho víc než sám, tak to beru, platí?“
Přiznávám se, že mi pár okamžiků trvalo, než jsem pochopil. Chytil jsem ji kolem ramen a vtiskl jí radostné políbení, načež znovu zrůžověla. Buď jak buď, měl jsem parťáka, i když s podmínkou.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)