Jméno druhové pochází od samého tvůrce dodnes používaného systému Linného, který tohoto ptáka zařadil do rodu pěnkava. Jeho pojmenování tedy znělo Fringilla cannabina Linnaeus, 1758, Systema Naturae, edice 10, stránka 182, Evropa. Hartert potom omezil původ Linném popisovaného vzorku na Švédsko, v roce 1903, ve spise Vögel pal. Fauna, na straně 73.
Konopka, jeden z nejkrásnějších evropských drobných ptáků, snad nejpříjemnější zpěvák, jehož příjemný melodický zpěv býval ceněn výše než zpěv stehlíka. Je velmi dobře znám nebo snad býval velmi dobře znám širokému okruhu lidí. Byl to pták u nás velmi rozšířený. To všechno bývávalo. Také ze mne udělal tento pták ptáčníka nebo snad ornitologa. Dobře se na ten okamžik pamatuji. Na zahrádce jsme měli takovou větší vybetonovanou louži, které se říkalo bazének. K tomuto napajedlu se slétávali ptáci ze širokého okolí. Ležel jsem tenkrát nehnutě, je tomu již opravdu drahně let, v roli indiánského zvěda, pod hustým keříkem v blízkosti tohoto napajedla, když najednou na dosah ruky ode mne přistál nádherně rudý samec konopky. Poprvé v životě jsem tohoto krásného ptáka viděl takto zblízka a zapomněl jsem snad i dýchat. Co to je? Hra na Indiány byla v mžiku zapomenuta a běžel jsem domů, abych jej našel v nedostižné knížce od dvojice autorů Jirsík, Svolinský. Konopka. Ten pták mě zaujal natolik, že netrvalo dlouho a dostal jsem dvojku z mravů, neb vešlo ve všeobecnou známost, že tendlecten kluk Podpěrů chytá ptáky, což již tenkrát bylo považováno za nemrav nemravná. Západní předměstí Prahy, zvláště pak Břevnov a Košíře bývala centrem již tenkrát zakázané čižby, které horovaly společenské vrstvy, které nelze označit výrazem vyšší a dokonce ani ne střední. Je nabíledni, že moje styky s tímto prostředím vyvolávaly u mého otce stavy malomyslnosti. Ovšem pro znalost ptáků to bylo prostředí nezastupitelné. Takový cit a porozumění pro ptáky, jaké měli tito staří čižbaři, to dnes již nenajdete. To odešlo spolu s nimi. Deset vysokých škol vás to nenaučí.
Konopka bývala v mém okolí opravdu běžným ptákem. Typ krajiny odpovídal asi přesně jejím nárokům nebo řekněme jejímu gustu. Před domem bývala ještě prašná cesta a hned za ní asi deset metrů nízké trávy a pak pole s vojtěškou. Za vojtěškou lom na opuku a za ním zase pole. V zahradách byly nízké stromky a keře. Nebyl rok, abychom neměli na zahrádce alespoň jedno hnízdo konopek, někdy i dvě. Lom zavezli, na polích se přestalo hospodařit a byl založen lesopark. Jak krajina rostla, konopky zmizely. Poslední hnízdo konopek jsem kroužkoval v Břevnově v roce 1984. Počty konopek se však dramaticky snížily po celých Čechách. Byl jsem proto velmi překvapen, kolik konopek jsem mohl pozorovat na pobřeží Jaderského moře v dnešním Chorvatsku. Jak v přírodě, tak i v klecích. Třeba ve vesnici Vrboska na ostrově Hvar měli lidé hojně pověšené klece se stehlíky a konopkami pod okny, tak jako tomu bývávalo i u nás v dobách předrozhlasových. Je tomu tak asi proto, neboť centrum, pravlast populací konopek můžeme hledat ve Středomoří. Je známo, že některé druhy ptáků ustupují z okrajových částí areálů svého rozšíření, jiné naopak přímo expandují a nebývale rychle se šíří. Rozšířila se třeba hrdlička zahradní, hýl rudý, čáp černý a naopak ustoupil třeba skalník zpěvný, mandelík obecný a ustupuje dost možná i konopka. Její stavy s největší pravděpodobností ovlivňují negativně neobyčejně rozmnožené straky a sojky, které decimují jejich hnízda. Hnízda konopek nebývala obyčejně nijak příliš ukryta, s oblibou konopky stavěly hnízda nepříliš vysoko a nejoblíbenější byly bezinky nebo nízké jehličnany v zahradách. Taková místa dnes denně pročesávají celá hejna strak a sojek a bylo by spíš zázrakem, kdyby jim hnízdo konopky uniklo. Nemůžeme se tedy úbytku konopek nijak divit.
Naše konopky jsou s největší pravděpodobností ptáci tažní. Konopky, které můžeme vídat v zimě, jsou pak s velkou pravděpodobností příslušníci severských populací. V praxi to vypadá asi tak, že všichni ptáci se v zimních měsících posunou poněkud k jihu. Kdybychom rozuměli ptačí řeči, potom bychom mohli slyšet, že konopky v zimě mluví polsky, rusky nebo švédsky. Samozřejmě nevíme dost dobře, jaká je situace co do početnosti konopek u našich severních sousedů, ale jak se zdá, může být tento pták i v těchto oblastech spíše na ústupu. Lze tak usuzovat podle toho, že i v zimních měsících u nás konopky moc nevidíme. V dřívějších časech se konopky v zimě vyskytovaly někdy v opravdu velkých hejnech. V době, kdy jsem získal zhoršenou známku z mravů, což bylo někdy začátkem padesátých let minulého století, jsem za jedno odpoledne chytil osmnáct konopek z hejna, které čítalo dobře sto hlav. Ještě z konce sedmdesátých let pochází samec na našem snímku z hejna asi padesátihlavého. Právě včera jsem se vrátil z výletu do Ledče nad Sázavou a cestou jsem neviděl jedinou konopku. Jen na velkém úhoru u Uhlířských Janovic jsem pozoroval velké smíšené hejno jikavců a pěnkav. Dost možná takové dnešní neobdělané plochy nezarůstají tím správným plevelem, kterým se konopky v zimě živí. V zimě mají v největší oblibě merlík, lebedu a černobýl. Na jaře pak můžeme pozorovat, že první hnízdění je načasováno tak, aby se mláďata líhla v době odkvětu pampelišek. Tímto semenem se s oblibou živí i jiní naši zrnojedi, především pak stehlík, zvonek, zvonohlík a čížek. Všichni jsou klasickými zrnojedy, to znamená, že svoje mláďata krmí tím způsobem, že jim potravu, vesměs semena různých plevelů, vyvrhují z volete přímo do zobáků. Tento proces jsem mohl vícekrát pozorovat přes teleobjektiv fotoaparátu hezky zblízka.
Někdy v době před sto lety nebyla ještě konopka konopkou, ale byla běžně nazývána jiřicí. Ještě Karel Kněžourek, známý ornitolog, řídící učitel ve Žlebech, který v roce 1910 vydal velmi hezkou, dvoudílnou knihu o ptactvu zemí českých, jí nazývá jiřicí. Toto pojmenování dlouho přežívalo i mezi ptáčníky. Z kterého kraje pochází pojmenování konopka, bohužel nevím.
Zbarvení konopek je zřejmé z fotografií, proto se nenutím do obvyklých popisů, stejně bývají značně nepřesné, pokud nejsou přímo zavádějící. Výrazně červení bývají samci převážně jen v letním, svatebním opeření. Někteří z nich jsou však hodně červení i v zimě. Pravděpodobně jde o starší ptáky. Většina samců má však v zimě na prsou jen naznačenou červeň na koncích jednotlivých per. Takového samce v zimním opeření máme na našem snímku. Mohou se však vyskytnout samci v letním opeření, kteří nejsou na hlavě a prsou vůbec červení. I takového samce však můžeme od samice dobře rozeznat. Hnědá barva na zádech je daleko intenzivnější než u samice, takže více vynikají na složeném křídle černé letky s bílými okraji. A hlavně nemá podélné čárkování na prsou, jaké můžeme vidět na snímku samice u hnízda. Nutno podotknout, že někdy se podařilo v hejnech zimních konopek chytit i ptáky, kteří neměli červenou barvu, která byla nahrazena výraznou pomerančově oranžovou. Takovým se v ptáčnické hantýrce říkávalo jarabatky. Za celý život jsem takové ptáky viděl jen dva. Protože plocha jejich oranžového vybarvení byla dosti rozsáhlá, panovalo přesvědčení, že jde o staré ptáky.
Rodovým jménem konopka pojmenovává nové české názvosloví celkem čtyři druhy ptáků, kteří jsou naší konopce opravdu velmi příbuzní i podobní. Toto rodové jméno je správně používáno vzhledem k tradicím i vzhledem k jiným názorům na řazení do systému než v našem případě, když jsou všechny tyto druhy zařazeny do rodu Carduelis. V jiných systémech můžeme pak naší konopku najít i pod jiným rodovým jménem, nejčastěji Acanthis nebo Linaria, méně často pak i pod jmény Linophaga, Aegiothus nebo Linacanthis. Výše uvedené čtyři druhy jsou pak tyto:
Carduelis flavirostris (Linnaeus, 1758) = konopka žlutozobá (dříve nazývaná též konopkou horskou nebo jiřicí horskou). Je to pták, který se u nás v zimě zřídka objevuje, když hnízdí nejčastěji výše na severu, v Norsku a Švédsku. Na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých bývalo známé nocoviště těchto konopek na fasádě velkého divadla v Lipsku, kde jich pravidelně nocovalo až tisíc kusů. Sám jsem je tam viděl, když se do Lipska jezdívalo na největší výstavu v NDR. Další dva druhy jsou ptáci z nehostinných krajin okolo Rudého moře a Somálska. Je to Carduelis yemenensis (Ogilvie-Grant, 1913) = konopka šedohlavá. Je to pták zbarvením velice podobný naší konopce, nenese červenou barvu, hlava je celá šedá. A nakonec Carduelis johannis (Clarke, 1919) = konopka somálská. Je to vlastně pouštní pták velmi jemného šedého zbarvení s růžovým kostřecem.
Naše konopka je rozšířena v souvislém pásu od Kanárských ostrovů, Madeiry, přes celou Evropu a pobřeží Středozemního moře, Turecko, Irán až po severní Afganistán. V severních částech rozšíření je tažná, vykytuje se tam jen v letních měsících. Jde o Norsko, Švédsko, severní Německo, Polsko a Rusko. Populace vyskytující se někde mezi Aralským jezerem a horním Obem je oddělena od souvislého pásu výskytu (P. Clement) a je uváděna jako stálá.
Počet uváděných zeměpisných forem se u různých autorů poněkud liší. Nejprve tedy formy u různých autorů shodné:
1. C. c. bella – se má vyskytovat od středního Turecka, přes Střední východ a severní Izrael až po západní Čínu.
2. C. c. nana – vyskytuje se na Madeiře.
3. C. c. meadewaldoi – tuto formu můžeme potkat na západních Kanárských ostrovech Tenerife, Gran Canaria, Gomera, Hierro a Palma.
4. C. c. harterti – žije na východních Kanárských ostrovech Lanzarote, Fuerteventura, Gracioza a Allegranza. Wolters uvádí ještě formu C. c. autochthona bez geografického umístění. Podle uváděných popisů se ovšem nezdá, že by jednotlivé zeměpisné formy byly nějak výrazněji zbarvené než forma nominátní. Mají být světlejší. Konopky se však dnes vyskytují v evropských chovech již i v barevných mutacích, od světlejších až po albíny. Jsou však velmi vzácné. Konopka se v zajetí velice dobře kříží jak s kanárem, tak i s nejblíže příbuznými druhy, kterými jsou stehlík, čečetka, nebo i hýl. Známý milovník kříženců, pražský chovatel J. Hamza, dosáhl někdy začátkem osmdesátých let kříženců s kanárem. Tento odchov byl zcela mimořádně vybarven a to celé hnízdo, když mladí byli straky. Docílil tehdy na světovém šampionátu bronzové medaile. Jelikož otcem byla konopka a odchov byl zcela pravidelně strakatý, byla taková vloha pravděpodobně přítomna u obou rodičů. V tom právě byla ta rarita. Odchov konopek se daří ve velkých zahradních voliérách, o odchovu v kleci neznám žádnou zprávu. Konopka je sice považována za dobrého klecního ptáka, ovšem její chování v zajetí je naprosto odlišné od stehlíků nebo čížků. Je neklidná, neustále přeskakuje z bidélka na bidélko a velmi se plaší. Zatímco stehlík nebo čížek se dají dokonce vycvičit k tomu, že provádějí v kleci různé úkony, například si přisouvají krmení nebo vodu pomocí mechanických pomůcek a dobře ochočený stehlík nebo čížek sedají na prst, u konopek toho nedosáhneme. Možná jsem viděl v životě pouhopouhé dva kusy, které sedaly na prst.
Konopka je v době hnízdění velmi věrným ptákem. Samce i samice obvykle vídáme létat pospolu a poblíž zpívajícího samce nacházíme i hnízdo. Konopku nemůžete chytat a pokoušet se jí klecovat v letních měsících. Do několika dnů vám uhyne. To se dříve dobře vědělo. Proto i čižba měla svoje nepsané zákony. Ptáci se chytali zásadně v zimních měsících, stehlíci od svatého Václava, čížci tak od Dušiček. Konopky nejlépe na sněhu anebo po vyhnízdění od pozdního léta na vodu.
Hodně se dnes mluví o zimním krmení ptáků, prodávají a vyrábí se všemožná krmítka. Zapomínáme však na letní dobu. Vyrábějte také napajedla na vodu. Tak budete moci pozorovat na chatě, zahradě, ale i ve volné přírodě daleko více ptáků než v zimě. Co jenom zaniklo napajedel a volně vytékajících pramenů v našem okolí. I to může být příčinou, proč pozorujeme stále méně ptáků.