Úsměvy ze ZOO: další člen týmu

Konti

Pár dnů nato, když jsem se tak toulal ve vzpomínkách, připadl jsem na Kontiho. A protože nerad věci odkládám na později, vrhl jsem se na telefon, abych si s ním domluvil schůzku.
„Haló, Konti?“
„Čau, Šišáku,“ neodpustil si mou přezdívku.
„Chtěl bych se k tobě objednat na oficiální slyšení.“
„Ach ták..., potřebuješ prachy?“
„Ne, co si vo mně myslíš...“ obořil jsem se na přístroj a měl sto chutí s tím praštit.
„Neblázni,“ ozval se uklidňující hlas, „to já jen tak.“
„Blbej fór,“ zavrčel jsem.
„No tak, Šišáku, ňák nám stárneš. A vo co vlastně de?“
„Ale... to je lepší ústně...“
„Nenapínej!“
„Chci se tě zeptat, jestli bys nepřijal místo u mě ve výzkumáku.“
„Néé, ty máš výzkumák? A vodkdy?“
„Hele, hele... Zatím je to jen takový projekt. Tak co, můžeš o tom uvažovat?“
Nebylo slyšet nic. Patrně se dal do dlouhého uvažování, na jehož konci řekl: „Šišáku, ne že bych s tebou nechtěl bejt v partě...“
„Takže né!?!“
„Počkej, já bych třeba kejvnul, ale od příštího měsíce nastupuju v západní Africe, a to sem si celej život přál, chápeš?“ Tón jeho hlasu se změnil v pokorné prošení, doufal, že mu odpustím.
„To nic, já na tvým místě bych si rovník taky nenechal za žádnou cenu ujít. Tak se měj a...“
„Počkej... já teda nevím, jak na tom seš, ale můžu ti tam poslat... Seš eště v tom Číšťanově?“
„Jo, pořád.“

Přivez mi ňákýho hada

„Moh bych ti tam poslat jednoho obzvlášť nadanýho studenta. Fachna, jestli rozumíš, ale má problém, jak tady sehnat místo.“
„Hm,“ nezajímalo mě, proč má ten problém, vždyť já ho měl kdysi taky, ale zeptal jsem se: „Diplomka?“
„Sociální život Dascyllus marginárus v laboratorních podmínkách s přihlédnutím k ekologickým vazbám na korálnatce Acropora a Stylophora.“
„Chm...“ pokýval jsem uznale, „to je špica. Rudý moře, co? A jak se k tomu dostal?“
„To pochopíš, až ho vezmeš,“ pravil se záhadným podtónem v hlase a dodal: „Pošlu ti ho tam příští týden, sežeň mu ubytování, platí?“
„Zkusím to s ním na půl roku, jo?“
„Dobrá, tak se měj a co chceš přivézt z Afriky?“
„Přivez mi ňákýho hada, něco extra, jestli můžeš?“
„Dobrá, tak za dva roky ahoj,“ a zavěsil.
Tím náš rozhovor skončil a já mohl dál připravovat rozjetí celé akce. Vyřídit si licenci a nakoupit přístroje – mikroskopy, počítače a různé drobnosti, jako pH metry, laboratorní sklo a nádrže, prostě z gruntu všechno.
A pak nastal ten památný den, čtvrtek někdy na konci srpna, když se ozvalo zazvonění a po dlouhém zmatku naznačujícím boj mezi ženou a dětmi, kdože to půjde otevřít, se od vchodu ozvalo táhlé zaječení mladšího syna. Zakrátko se přiřítil nahoru a s pláčem mi oznamoval: „Táto, táto, celt.“
„Copak Bobíku, co se ti stalo?“
„Celt, táto.“
„Co celt?“
„Celt, bojí, bojí...“ a dal se do řevu, jako když ho na nože bere.
„Jakej celt?“
A tu se objevil starší synek se slzami na krajíčku, aby mě ujistil: „A úplně bez Mikuláše.“
„Cože?“ už jsem se neudržel, protože domluva s těmihle tak milými tvorečky mi někdy dělala neskonalé potíže.
Vzpomínám si třeba, jak jsem byl s jedním klukem na Mělníku a zapomněl už úplně na svůj slib, který jsem mu před odjezdem dal. Jen jsme vystoupili z autobusu, už mě tahal za rukáv a špital: „Tatínku, toutít.“

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)