Chov varana skvrnitého

Přestože pro jeho rozměry je Varan skvrnitý (varanus salvator) uváděn v literatuře jako druh vhodný spíše do zoologických zahrad, není mezi českými teraristy takovou raritou. Ve velkém množství případů však zvířata přerostou prostorové možnosti chovatelů, mezi nimiž jsou bohužel i tací, kteří si zvíře ponechají i v absolutně nevyhovující ubikaci. Polemiku o nešťastné registraci nebezpečných zvířat a následných kontrolách tu zmiňovat nebudu.

Získal jsem mladého samce

Když jsem před 3 lety měl možnost získat mladého jedince tohoto druhu, rozhodl jsem se pro poněkud netradiční způsob chovu, kterým jsem úspěšně choval i pár leguánů, totiž pro chov volně v domě, pochopitelně však jištěný teráriem, ve kterém jsou zvířata zpočátku trvale umístěna. Získaný varan měřil asi 70 cm a mělo jít o samici z odchovu. Přišla mi mírně podvyživená a poněkud nervózní, nikoli však přehnaně agresivní, což jsem často pozoroval u varana pustinného (varanus griseus). Zpočátku jsem ji umístil do nádrže (v samostatné místnosti) o rozměrech 2×1,5×1 m, kde polovinu tvořila vodní plocha, která je pro tento druh varanů velice důležitá. Terén souše tvořil upravený pařez a několik silných větví, nad kterými na různých místech visely žárovky zajišťující vytápění. Na tom se ještě podílel topný kámen, varan jej však využíval jen zřídka. Krmil jsem každý den kousky ryb, malými laboratorními hlodavci či živými rybkami. Krmení kousky masa probíhalo tak, že jsem upoutal pozornost varana a maso mu předhazoval. Po více jak měsíci, kdy varan přibral na hmotnosti, jsem krmil jednou za dva až tři dny, majíc na paměti, že tato zvířata mohou poměrně snadno ztloustnout.

Nepokoušel se ho hladit

Po dvou a půl měsících, kdy varan neprojevoval neklid či strach z lidské přítomnosti poblíž terária, jsem otevřel jedno z předních skel a některé větve přestavěl tak, že vyčnívaly cca 40 cm ven z nádrže. Kousek pod ně jsem umístil podložku s obvyklou potravou a před ní, jako překážku, mohutný kořen. Také topný kámen jsem přemístil těsně za odsunuté sklo. Varan, který přestavbu z povzdálí pozoroval, se po mém ústupu vydal na průzkum, přičemž se zastavil právě na topném kameni a později si toto místo velmi oblíbil. Na přiblížení na vzdálenost asi jednoho metru varan reagoval pouze návratem do terária, jen výjimečně šlehl ocasem či syčel. Zjistil jsem, že na ostatní členy rodiny reaguje, na rozdíl od leguána zeleného, naprosto stejně jako na mě. Postupem času jsem častou přítomností a krmením „z ruky“ (předhazováním potravy) dosáhl toho, že mě ještěr ignoroval i v téměř bezprostřední blízkosti a nejevil žádné známky neklidu či strachu. Chytit a přenášet se nechal vcelku bez problémů, pouze jednou, když jsem neměl dostatek času a postupoval příliš zbrkle, přede mnou zalezl pod nízký nástavec skříně, odkud dával hlasitým syčením najevo, že bych se neměl pokoušet ho dostat ven. To jsem taky neudělal, protože jsem předpokládal, že v tak nízkém a úzkém prostoru nemá dost místa na útok ocasem a bude se zřejmě bránit klasickým kousavým výpadem, který jsem pozoroval při lovu hlodavců. Později jsem ho už v klidu naprosto bez problému odchytil. Při tom jsem zpočátku používal silné rukavice, ale později jsem zjistil, že pří držení, které neomezuje pohyb (teda bez tisknutí zadních nohou a ocasu), je varan klidný a nehrabe nohama. Přesto jsem se varana nikdy nedotýkal zbytečně a nepokoušel se ho hladit, ač jsem k tomu často měl silné nutkání – to zná jistě každý chovatel.

Oblíbené roury topeních radiátorů

V době, kdy varan měřil kolem 90 cm, jsem jej často nechával chodit volně po domě, samozřejmě pod dohledem. Postupem času si v domě našel oblíbená místa na vyhřívání, která tvořily hlavně roury topeních radiátorů, mezi které si s oblibou zalézal. Zanedlouho varan sám navštěvoval několik vyhřívacích míst, přičemž nerozhodovalo, zda v místnosti byli či nebyli nějací lidé. Potravu jsem nechával stále u původního terária, takže varan se většinou bez problémů vrátil. U terária byla také jediná pro něho dostupná voda. Narozdíl od leguánů, kteří se často na noc vraceli na svou větev do terária, varan často zůstával na jednom ze svým vyhřívacích míst, která na noc netopila. Přesto jsem jej v noci z pochopitelných důvodů pokud možno nechával v bezpečné místnosti, kde (si) nemůže nic provést.

Na závěr bych rád uvedl, že jsem se rozhodně nesnažil varana ochočit. Tento způsob chovu mi přijde jako rozumné řešení v případě, že pro zvíře nemáte dostatečně velkou ubikaci a přesto se nechcete vzdát možnosti ho chovat. Pochopitelně to platí pouze v případě, že máte štěstí na nějakého klidnějšího jedince, podobně jako jsem měl já. Přesto tento způsob chovu doporučuji spíše u méně nebezpečných zvířat, nejlépe u leguánů zelených, kteří jsou chováni tímto způsobem poměrně často.