Úsměvy ze ZOO: přátelství černého Bubiho

„Kam se nám ta cuklálna schovala?“

Dělá mi při mé výšce potíže už jen slyšet, co ten druhý při zemi říká, a tak jsem se ohnul: „Co?“
„Toutít.“
„Cože?“
„Toutít.“
„Tak to řekni pořádně,“ začínal jsem být nervózní.
„Toutít,“ trval si na svém.
„Jo utřít,“ došlo mi konečně a vyndal jsem kapesník, abych mu utřel nosánek. Nastavil ho, pousmál se poněkud divně, asi jako psychiatr trpělivý se svým pacientem a pochodovali jsme dál. Po pár domovních blocích, jež jsme minuli, se zdola ozvalo: „Táto, toutít.“
„Cože,“ naklonil jsem se dolů.
„Toutít.“
„Aha, utřít,“ řekl jsem a chystal se vytáhnout kapesník. V tu chvíli už to se mnou ten malý tvoreček nemohl vydržet a pravil: „Kam se nám ta cuklálna schovala?“ Načež mi došlo, že toutít znamená dortík.
Ale zpět k našemu případu. Když jsem se dozvěděl, že je bez Mikuláše, začlo ve mně hlodat podezření, že celt je ve skutečnosti čert a nechápavě jsem se zeptal: „Tak čert, jo, a kde by se tu v srpnu vzal? Ledaže jste maminku moc zlobili.“
Oba se v odpověď dali do srdceryvného pláče a tiskli se mi u nohou, načež do mé pracovny vstoupil člověk, na kterém bylo při prvním pohledu cosi divného. Vyhlížel totiž úplně jako černobílý negativ. No fakt. Bílý oblek, černá tvář. Uklonil se a poněkud lámaně pravil: Dobrý den, hledat pana Sisaka.“
„Jo Šišáka, tak to sem já.“

Přátelství černého Bubiho s naší rodinou

„Já být od pana Konti, abych pracoval na etolodž. Já omlouvat mou mluvu, ale při studování já moci mluvit angliš, a proto málo naučit vasi cek...“
„Stačí, stačí,“ přerušil jsem ho, „už to chápu, to Rudé moře.“
„Co mluvit?“
„Rudé moře, Dascyllus, rozumět?“ už jsem z toho začínal koktat a kluci u mých nohou řvali víc a víc.
„Á, diplomatická práce. Vy číst?“
„Ne, to ne, ale moc o ní slyšet,“ sakra, musím s tím lámáním češtiny přestat, uvědomil jsem si a zavolal na svou ženu: „Zdeňko!“
Přiřítila se okamžitě a lamentovala. „Co je to tu za řev, hledám vás po celém baráku, kde se vám co stalo,“ a hnala se k dětem. V tomtéž okamžiku však koutkem oka zahlédla návštěvníka, pohlédla mu do očí a vykřikla: „Bože...“ Pak se odpotácela k pohovce a z vysoka si odložila tělo na trčící péra. To ji probralo tak, že znovu vyskočila a dala se do nadávání: „Ten verk mizernej, dloubla sem se zrovna do pr... chci říct, že to moc bolí.“
To teda byl úvod. Divím se, že příchozí hned neodešel, ale zas na druhou stranu musím přiznat své ženě, že jeho zjev nebyl zrovna okouzlující. Široký rozpláclý nos vévodil celé té tmavé ploše, z níž zářila bělma očí, a uši poněkud odstálé rámovaly kulatou hlavu s více než nízkým porostem kudrlinek. Prostě černoch jak vystřižený ze žurnálu.
„Dovol, abych ti představil...“ a mávl jsem rukou k mladíkovi s domněním, že jsem jeho jméno přeslechl nebo zapomněl. On se uklonil až k zemi a vyloudil kouzelný úsměv plný bělounkých obrovských zubů, mezi nimiž tu a tam prokukoval růžovoučký jazyk. „Já se jmenovat Bumurell Bifitainu.“
Zdeňka zakoulela očima a štkavým hlasem vypravila: „Zdena,“ a znovu se zřítila na pohovku. Tentokrát však i přes trčící výztuhu slamníku zůstala sedět a já se ujal slova: „Tak a teď tě Bunu...“
On zahlédl na mé tváři divoký rej svalů, bojujících s vyslovováním jeho jména, a s úsměvem tak kouzelným, jaký může vyloudit snad jen on, ke mně přistoupil: „Nedělat starosti a klidně říkat Bubi, já nezlobit.“
Pak, zatímco jsem si oddychl, on přistoupil k mým chlapcům. Ani jsem si neuvědomil, že stále ještě ryčí. Přičapl k nim na bobek a promluvil: „Nebát se malý Sisákove, já nebýt bu - bu - bu, já strýčejda, váš Bubi.“ Vytáhl z kapsy saka dvě nádherné lastury zavinutce Cribraria cribraria, červené s bílými tečkami, a podal je mrňouskům. Ti hned přestali plakat a hnali se s dárky k matce. „Hele, mami, beluška. Kdo nám ji dal?“
„To není beruška, to je škeble od strýčka Bubiho,“ odvětila Zdeňka, a tím zpečetila přátelství černého Bubiho s naší rodinou.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)