Nejen teraristická návštěva u krajanů v Rumunsku

V loňském roce v srpnu jsem navštívil naše krajany žijící v Rumunsku, v oblasti Banátu ve vesnici Svatá Helena, rumunsky Sfinta Elena. Tato vesnice se nachází na úplném konci karpatského oblouku, na vápencové náhorní planině přímo nad Dunajem, který zde tvoří hranici ze Srbskem. Vesnic, ve kterých žije téměř 100 % českých krajanů je zde šest a Svatá Helena je z nich největší. Vesnice jsou od sebe vzdáleny desítky kilometrů, nejbližší je Gernik a to 20 km. Někteří krajané žijí také v rumunských vesnicích. Poprvé jsem tuto oblast navštívil před deseti roky, a tak jsem byl i zvědavý, co a jak se za tu dobu změnilo. Každopádně návštěva zde je, jako vrátit se v čase nejméně o 70 roků nazpět. 

Cesta k Dunaji

Po ubytování u rodiny Štěpničků vedla moje první cesta k Dunaji. I když přehrada Železná vrata je vzdálená 120 km po proudu, tak až zde se zvedla hladina Dunaje a voda zatopila pole a vinohrady, ještě dnes vyčnívají z vody torza stromů. Asi deset km před vesnicí vznikl dokonce velký ostrov, který patří Rumunsku. Na ten se měl vyvážet odpad z dolů, připomíná to velký nedokončený most, ale pro protesty ze strany Srbska se od tohoto projektu upustilo.

Již od vesnice je pěkný pohled na Dunaj, který je vzdálený asi kilometr cesty lesem, část této cesty vede kolem potůčku, který obývají zde hojní skokani skřehotaví Rana ridibunda. Takových potůčků vlévajících se do Dunaje je zde několik a všechny jsou těmito skokany obydleny, v dolních částech, kde již není proud vody rychlý, žijí také kuňky žlutobřiché Bombina variegata a užovky obojkové Natrix natrix. Další druh užovky a to podplamatá Natrix tesselata žije v Dunaji. Je to zde nejrozšířenější had, při pozorování hladiny, pokud nejsou vlny, jsou vidět, jak se vztyčují nad hladinu. Rybářům se zde stává, že tyto užovky chytí na udici. Podél Dunaje vede silnice a samice musí klást vejce až za touto silnicí a tak na silnici je vidět velké množství hadů přejetých, nejvíce mláďat, velikosti kolem 10 cm. Předpokládám, že po vylíhnutí na cestě do vody jsou ihned některá přejeta, a to zde není moc velký provoz. Obyvatelé Svaté Heleny i když mají Dunaj přímo u nosu, ho nijak nevyužívají, nechodí se do něho koupat a ani v něm nechytají ryby.

Na vápencových skalách podél Dunaje je možné vidět ještěrky zední Podarcis muralis a na loukách, v sadech a podél cest ještěrky zelené Lacerta viridis, které se zdají být menší než tyto ještěrky u nás. Žijí zde také ropuchy zelené Bufo viridis, ale pro velká vedra a sucho, které zde bylo větší než u nás, jsem žádnou neviděl, jinak žijí i přímo ve vesnici. V době mé návštěvy ve Svaté Heleně dosahovaly teploty až 37 °C a obyvatelé říkali, že od jara nepršelo. Svatá Helena i přesto, že je blízko Dunaje, trpí nedostatkem vody a pokud je takové sucho, jaké bylo letos, je to zde vidět doslova na každém kroku, na polích, na trávě a na prachu. Když první přistěhovalci přišli, bylo zde málo vody, a když vykáceli lesy na místě, kde stavěli vesnici a později v jejím okolí pro pole, vyschla většina pramenů z toho mála, co zde byla. Neviděl jsem zde také užovku stromovou Elaphe longissima, ani zmiji růžkatou Vipera ammodytes. Jaro by bylo rozhodně lepší pro hledání těchto plazů. Domorodci říkali, že na jaře je někdy tolik hadů, že se jim plaší koně, když hadi lezou přes cestu. Jestli je toto pravda nevím, vím ale, že jednotlivé druhy hadů od sebe nerozeznávají, a když to jde, zabijí každého.

Jelikož pro velké sucho nebyli někteří plazi k vidění, mohl jsem se více věnovat poznávání života ve vesnici. Krajané si stále udržují češtinu, dokázali si udržet svoji identitu a k splynutí s rumunským okolím nedošlo. Ve vesnicích jsou české školy, kde se děti učí česky. Protože kontakt s Československem neměli, tak se zde jazyk nevyvíjel jako u nás, a tak některá slova mají jiná. Některá si zachovali ze začátku devatenáctého století, z doby kdy se zde usadili. Např.: žehlit – piglovat, tchýně – panimáma, náušnice – oringle, čistit – pucovat, mít volno – mít fraj. Jiná slova převzali z rumunštiny např.: nafta – motorina, kanystr z umělé hmoty – bidon. Některá slova si vytvořili sami např.: holicí strojek – mašinka na pucování, osobní auto – malá mašina, nákladní auto – velká mašina. I přes tyto malé rozdíly se zde dobře domluvíte.

Školní docházka je povinná, ale děti chodí do školy hlavně v zimě. Jak začne doma nebo na poli práce, již musí rodičům pomáhat a do školy nejdou. Na konci školního roku je v Rumunsku, a tedy i v českých školách, na dveřích školy nebo jiném vhodném místě vystaven veřejně seznam žáků a jejich průměrný prospěch, od nejlepšího až po nejhorší. Mám dojem, že ti co se umisťují na konci seznamu, si z toho nic moc nedělají, vzdělání zde totiž není považováno za nic důležitého.

Oblast Banátu

V oblasti Banátu žijí i želvy Testudo hermanni, je to oblast jejich nejsevernějšího výskytu. Sám jsem žádnou neviděl a když jsem se ptal místních obyvatel, ti tráví hodně času na polích, kde zde žijí, tak mi říkali, že želva je zde moc vzácná. Paní Štěpničková, v jejíž rodině jsem bydlel, mi říkala, že želvu zde viděla v životě dvakrát, a to jí bylo asi 65 roků. Při svých denních cestách krásným krajem jsem se seznámil s místním pasákem krav, který denně ujde mnoho kilometrů a ten mi potvrdil, že želv je zde málo. Prý letos viděl jen jednu. Želvy mně tedy neukázal, ale seznámil mě s problematikou pasení. Vím, že i u nás bývali pasáci, ale nikdy jsem si neuvědomil, že to je úvazek na každý den v roce, soboty, neděle, svátky. Každý den musí ráno po dojení z celé vsi sehnat krávy do stáda, celý den pást a večer dohnat krávy k jednotlivým domům ve vsi na večerní dojení. A kdy dělá na svém? V noci. Chlubil se mi, že jen jednou zaspal a to když v noci sklízel seno a ráno si na chvíli lehl, vzbudili ho až rozčilení lidé – zákazníci. Krávy musí žrát každý den a lidé počítají s tím, že se nažerou na pastvě, a tak není možné říct, zítra nepasu, mám něco jiného. V rodině, kde mají děti schopné uhlídat krávu, pasou děti, aby nemusela rodina platit za pasení. Kozy pasou děti nebo staří lidé. Ovce Češi nechovají. Jsou zde vidět pěkná stáda ovcí, ty však patří Rumunům, ovce jako by bylo zvíře, které zde nestojí Čechům ani za pozornost.

Život je zde těžký. Velká většina obyvatel se živí málo produktivním zemědělstvím, dříve si také vydělávali peníze v dolech na měděnou rudu. Doly jsou již několik roků zavřené a tak jsou odkázáni jen na to, co si vypěstují a vychovají. Přebytky, které získají, jako sýry, smetanu, vajíčka, selata nebo telata, hrozny a podobně se snaží prodat v sobotu na trhu ve městě Moldava Noua. Jsou zde čtyři trhy, na kterých prodávají jen Češi. Obilný, dobytčí, zeleninový a mléčný. Již názvy napoví, co se kde prodává. Na obilném trhu se prodává na metry. Myslel jsem si, že to je váhová jednotka shodná s naším metrákem, ale není. Jeden metr je 20 kg. Prodávající obilí ale neváží, mají dřevěné kulaté nádoby, takové dřevěné kbelíky, do kterých se vejde těch 20 kg. Nižší váhová jednotka je žoch, to je 15 kg. Na dobytčím trhu se prodávala nejvíce selata, která se zde jmenují myšata. Dále ovce, koně, prasata a kozy. Zeleninový trh nabízí to, co takové trhy u nás. Na mléčném trhu nabízí hospodyňky mléko kravské, kozí a ovčí a výrobky z mléka. Chvíli jsem zde pomáhal prodávat smetanu dceři domácích a tak jsem se díval, jak se zde smetana nakupuje. Ženy mají smetanu v různých nádobách, hrncích a podobně, u toho lžíci. Ten kdo kupuje, vezme lžíci, ochutná smetanu a buď koupí nebo jde ochutnat vedle, lžíci položí na stůj a přijde ochutnat další zákazník. Tak jednou lžící ochutnává za den několik desítek zákazníků. Za utržené peníze nakoupí to, co si sami nevypěstují, např. cukr, sůl, kávu a také oblečení. Mouku si melou sami ze svého obilí a chleba pečou v domácích pecích také sami. A je to chleba velice dobrý i samotný a když vám k němu dají fíkovou nebo šípkovou marmeládu, domácí sýr nebo klobásu, to je potom úplná pochoutka.

Hospodaří se zde jako u nás před druhou světovou válkou nebo těsně po ní. Ti nejchudší nemají ani krávu, další obdělávají pole s kravami, potom jsou ti, co mají jednoho nebo dva koně a dnes mají někteří i traktor. Obilí se mlátí mlátičkami a pro mletí na mouku se čistí fukarem na kliku. Žně se zde jmenují vršení.

Ve vchodu jedné z mnoha jeskyní, které v okolí Svaté Heleny jsou a některé jsou i s krápníky, jsem viděl v mělkém jezírku mloky skvrnité Salamandra salamandra. Jeskyně jsou zde volně přístupné a záleží jen na vaši odvaze nebo hlouposti, jak daleko se do nitra odvážíte. V jeskyních je možné vidět skupiny netopýrů, jak spí zavěšeni na stropě.

V této oblasti žijí také scinci Ablepharus kitaibelii a slepýš křehký Anguis fragilis, toho by bylo možné uvidět po dešti, ne však v takovém suchu.

Jak se sem Češi dostali?

Po roce 1820 agenti lákali lidi v Čechách, aby se sem stěhovali za prací, nabízeli práci v lesích, dobré výdělky a dobrou půdu na pole. Ve třech velkých skupinách, někteří na vozech, jiní na lodích po Dunaji, se sem stěhovali. Cesta trvala přibližně tři měsíce. Této nabídky využili hlavně nemajetní a mladí lidé, kteří se chtěli vyhnout dlouhé vojenské službě v rakouské armádě. Na místě zjistili, že dobrá půda zde není, ale jen samý kámen a výdělky v lesích nebudou žádné. O těžbu dřeva zde neměl nikdo zájem. Jelikož na zpáteční cestu neměli již prostředky, museli zde zůstat. Byli sem vylákáni proto, že armáda potřebovala osídlit neobydlená území kolem hranic.

Po první světové válce odešly některé rodiny do Bulharska a do Argentiny, po druhé světové válce se hodně rodin vrátilo do Československa osídlit pohraničí, během komunistické vlády v Rumunsku utíkali přes zamrzlý Dunaj a končili v Austrálii. Dnes se hromadně vracejí do staré vlasti. Ze Svaté Heleny se již odstěhovalo asi 450 obyvatel a přibližně 2500 Ćechů již opustilo Rumunsko. Ti co zůstali, mluví hlavně o stěhování. Každý třetí dům je ve vesnici prázdný a není nikdo, kdo by si zde dům koupil, a také proč. Pole zůstávají neobdělaná a příroda si je bere pomalu zpět. Ostatní vesnice jsou na tom stejně. Ale i přes těžký život jsou zde lidé dobrosrdeční, přátelští a pohostinní, nezkažení civilizací, zrovna jako zdejší příroda.