Úsměvy ze ZOO: válečníci

Kluci nikde!

Bubi byl opravdu skvělý člověk, v zoologii třída, ve společnosti ďábel. Nikdo mu prostě nedokázal odolat a musel si ho zamilovat. On byl vlastně ve své naivitě a jakési jednoduchosti, která nemá nic společného s hloupostí, dost podobný malému dítěti nebo plyšovému medvídkovi.
Hned druhý den ráno po jeho ubytování v levém křídle budovy, kousek od mé pracovny, jsem měl například pocit, že nevstává dost brzo. Říkal jsem si, že jestli je zvyklý takhle lenošit a zaspat snídani, kterou Zdeňka připravila na půl deváté, pak tedy nevím, jak mi bude do budoucna užitečný.
Na stole líbezně voněla černá káva a oku lahodily studené mísy obložené uzeninou, sýrem a ředkvičkami, doplněné o křupavé pečivo z pekárny mistra Kubelíka. No prostě lahoda. Usadil jsem se vedle své ženy, která „tenkým“ hlasem zařvala: „Dětííí, snídaněééé.“
„Nějak si dneska pospali, co?“ obrátil jsem se k ní. „Jindy strašej už před šestou.“
„No zaplaťpánbu, aspoň jednou nás nechaly vydechnout. Ale kde jsou?“ Pak se zvedla, trochu se naklonila kupředu a zavřískala: „Snídaně je na stole.“
A zas nic. „Já pro ně snad pudu,“ řekla na mou adresu popuzeně, což mělo ve skutečnosti znamenat: tak zakroč, ať z nich vychováš slušný lidi. Nic naplat, musel jsem se, ač nerad, zvednout od stolu a zajít do dětského pokoje.
Když jsem vstoupil, nevzmohl jsem se na jediné slovo. Kluci nikde! Chvilku jsem překvapeně stál a pak se vyřítil do jídelny: „Zdeňko, někdo nám je ukrad.“
„Blbost,“ zvedla ke mně své krásné oči, „kdo by s nima, co...“ „No vážně, nejsou tam.“
„Tak se někde schovávaj, jako bys je neznal.“

Termiti

A tak místo té snídaně jsme se dali do prozkoumávání rozlehlé budovy. Každý z nás se vypravil jedním směrem a za hodinu jsme se srazili u černochova pokoje.

„Tak co, nic?“ zeptal jsem se.
„Nic, koukala jsem i do pračky.“
No fakt, tomu byste nevěřili, ale v naší domácnosti se člověk musí vždycky přesvědčit, že v daném okamžiku může udělat to, co zrovna udělat chce. A když se přesvědčí, nesmí to pak už odkládat, jinak se bude muset přesvědčovat znova.
Stalo se nám třeba, že Zdeňka nechala rozehřát elektrickou troubu, v níž chtěla připravovat zapékané těstoviny a v okamžiku, kdy se kuchyní rozšířil zápach jak ze zrušené chemičky, objevila ve zmíněném zařízení ukrytý pekáč, naplněný dětskou stavebnicí. Kluci jí pak tvrdili, že pekli bábovku.

Nebo zase jindy hledám své vycházkové boty, mimochodem jediné slušné, které vlastním (ostatní jsou spíše terénní), a nemůžu je najít. Tenkrát jsem si k černým šatům a kravatě musel obout hnědé pohorky, jelikož naši miláčkové mé boty nacpali do automatické pračky a Zdeňka je objevila o dva dny později, když chtěla začít prát.
Vysvětlení znělo: „Tatínek si je ušpinil.“
No nezabili byste je?

Teď však nás nejvíc ze všeho sužovala ztráta toho, s čím se člověk piplá a vychovává od narození až do plnoletosti (pokud se nám je ovšem podaří nalézt).
„Že by byli u Bubiho?“ zeptala se mě Zdeňka a já bez okolků zaklepal. Nic. Zaklepu znovu a zase nic. Vezmu za kliku, otevřu a v pokoji sedí v kruhu tři válečníci. Jeden černý a velký a dvě běloučká prťata. Každý má kolem krku náhrdelník z lastur, na pravé paži náramek z peří a od pasu dolů mu visí ozdobná dečka. A celému tomu sezení dominuje hlas našeho Bubiho: „...to sou taková malilinkatá mrcha, která sežrat všechno dřevo a pak stavit z něho tvrdá dum. Mít svuj šéf, která moc tlustá, a ta klást hodně miminka. Miminka vyrůst a pracovat a...“
„Termiti,“ řekl jsem a on pozvedl proti mně sádrový blok se zapuštěnými skleněnými válci.
„Jak vy jim říkat?“
„Termiti.“
„Ano, tak ty termiti my tady chovat a koukat, co oni dělat,“ promluvil znovu k chlapcům.
Do toho vstoupila Zdeňka a s úsměvem i ulehčením řekla: „Snídaně je na stole.“
„Aha, nezlobit pany Sisák, my nevědět.“
„To nic,“ řekl jsem, „jen si je nesmíš pouštět moc k tělu, jinak se jich nezbavíš.“
„Ta termiti nekousat do člověk,“ pohlédl na mě a v očích se mu zračilo degradování mých znalostí oboru kamsi pod bod mrazu.
„Ne termity, ale naše mládence. Za chvilku si z tebe udělají chůvu a máš po kariéře. Bude z tebe pedagog.“
„Co pedagog?“
„Učitel, přednášející, rektor, kantor...“
„A ták,“ usmál se, „mni nevadit, já děti rád.“
„Hm, smažený, co?“ pokusil jsem se o vtip, ale on nejspíš nechápal.
„Odkdy tě tu otravují?“
„Nerozumět, nezlobit se.“
„V kolik hodin za tebou přišli?“ nechtě jsem zvýšil hlas, jako když mluvíte s nahluchlým.
„Od hodin? No oni pravda tu být i spát.“
„Co?“ teď jsem zas nerozuměl já a předsevzal jsem si, že Bubi se musí naučit líp česky.
„Oba Sisák přijít včera a chtít tu nocovat. Tak my udělat kmenový bivak,“ ukázal k oknu a já jsem spatřil ze dvou židlí, koštěte a několika dek vystavěný stan. „A my nocovat, jako u nás v Afrika nocovat v buš černý lovec.“
„Bože můj,“ vyjekl jsem.
„Nebát se,“ odpověděl on, „Sisáky moc hodná, oni slíbit mě učit svojí mluva a já na oplátku naše mluva domorodá.“
„Ježkovy zraky, tak jo, ale už pojďte jíst,“ vykřikl jsem a před očima mi vyvstalo, jak by po mně Bubi mohl taky chtít nijaký ten „toutět“.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT)