Zkušenosti s chovem ropuch Bufo marinus

Chov obojživelníků je obecně pokládán za náročnější než chov plazů, neboť obojživelníci jsou, zvláště pro svoji citlivou kůži, náchylnější k různým infekcím, většinou vyžadují udržování stabilní a velmi vysoké vlhkosti a mnozí též nízkou teplotu vody.

Charakteristiska

Z těchto hledisek pokládám ropuchy obrovské (Bufo marinus) za vděčné chovance vhodné i pro mírně pokročilé teraristy, neboť přeci jen nejsou tolik choulostivé. To přirozeně neznamená, že by mohly být zanedbávány. Rozhodl jsem se podělit o své zkušenosti s chovem těchto žab; tyto zkušenosti je zřejmě možné využít i při chovu některých jiných zástupců rodu Bufo (Bufo peltacephalus, Bufo crucifer, Bufo paracnemis a také Bufo bufo, ta je však chráněna zákonem!).
Bufo marinus se vyskytují v Americe – od jižního Texasu až po Argentinu – a obývají lesy a pole mírného až tropického pásma. Výhodou je, že preferují spíše vyšší teploty, jež se dají lépe zajistit a že nepotřebují zimování. Při dobré péči by se zřejmě měly dožívat poměrně vysokého věku - u ropuchy obecné se uvádí 26 a více let. Vzhledem k tomu, že ropuchy obrovské nezimují, je možné předpokládat, že jejich délka života bude o něco kratší.

Můj chov

Ropuchy chovám od léta roku 2003, kdy jsem zakoupil dva mladé páry z odchytu. Ubytoval jsem je v akváriu s víkem o rozměrech 85×30×40 cm, které jsem vybavil skleněným bazénkem o rozměrech 30×20×12,5 cm (akvárium pro vodní želvičky), kde je voda čištěna výkonným akvarijním filtrem. Mimoto jsem přidal i mělkou plastikovou misku s vodou. Vodu v této misce vyměňuji obden, vodu v bazénku přibližně 1× za dva týdny (podle znečištění). Uprostřed ubikace je keramický úkryt (vzhledem k vlhkosti neužívám žádné dřevěné vybavení z obavy z plísně; pro tyto žáby jsou ostatně dekorace v podobě větví a pod. bezpředmětné). Jako substrát jsem použil deseticentimetrovou vrstvu vlhkého (ale nikoli vodou nasáklého) lignocelu. Jeden roh akvaterária je vyhříván 40 W červenou žárovkou (tím je docíleno rozmezí teplot od 30 °C pod žárovkou až po 25 °C na druhém konci ubikace; délka dne je prodloužena na 12 hodin, v noci nechávám teplotu klesnout na pokojovou). Dostatečnou vlhkost zajišťuje odpar vody z misky pod žárovkou a večerní rosení. Substrát prakticky nevysychá. Ropuchy jsou velmi žravé a protože dosud rostou, krmím je 1× až 2× týdně (podle vydatnosti potravy) větším množstvím velkých cvrčků, sarančaty, holaty i malými myšmi. Zdá se, že ropuchám toto uspořádání vyhovuje, neboť jsou aktivní a pohybují se po celé ploše ubikace (někdy se koupou ve vyhřáté vodě v misce pod žárovkou, jindy se přesunou na vzdálenější okraj, využívají i úkrytu). Od doby nákupu znatelně povyrostly a současná velikost samic je kolem 14 cm, samci jsou menší (kolem 11 cm). Je ale nutné brát v úvahu, že tyto ropuchy mohou dorůst až do velikost 25 cm a vážit až 2 kg! Tomu bude třeba v budoucnu přizpůsobit velikost ubikace, aby měly žáby i nadále přiměřenou volnost pohybu. Zaslechl jsem názor, že se ropuchy dají dobře ochočit - v tomto směru nemohu referovat, neboť dávám přednost pozorování. Moje ropuchy jsou plaché a na vyrušení reagují poměrně intenzivně skákáním a pokusy o útěk. Proto se snažím veškeré nezbytné manipulace v akvateráriu zkrátit na co nejkratší dobu.

Obranné mechanismy ropuch

Zajímavé jsou obranné mechanismy ropuch. Jedním z nich je jed (bufotenin) uložený v příušních žlázách (parotidách), který je účinným halucinogenem, chemicky příbuzným psilocibinu (hlavní účinné látce houby lysohlávky) a nervovému přenašeči serotoninu. Nedávno jsem měl možnost při nezamýšleném (!) pokusu na zvířatech pozorovat obranné užití tohoto jedu. Při výměně vody se jedné samici podařilo vyskočit z ubikace a poté skočila na skříňku, na níž akvaterárium stojí. Tam se právě nacházela potkaní samička, kterou jsem nechal proběhnout. Ta na ropuchu okamžitě zaútočila. Když jsem se sehnul, abych žábu vylovil, ropucha vyskočila zpod skříňky, krvácela ze dvou povrchových ranek a byla pokryta bělavou viskózní tekutinou, tedy evidentně svým jedem. Vzápětí se objevila potkanka, která měla kolem tlamky i v ní poměrně značné množství této látky. Vypadala zmateně, zpomaleně a rozhodně neměla v úmyslu ve svém útoku pokračovat. Obě jsem rychle odnesl do koupelny, opláchl vlažnou vodou, potkanici jsem proudem vody vypláchl tlamku. Tyto ropuchy mají mít, jak uvádí literatura, dost jedu na způsobení zástavy srdce u člověka, měl jsem tedy vážné obavy. Vše naštěstí dopadlo dobře – potkanice byla „mimo“ zhruba čtvrt hodiny a po půl hodině již nejevila známky otravy. Poraněnou žábu jsem vrátil do ubikace (neměl jsem vhodné karanténní terárium), denně ji sledoval, ale i pro ni incident naštěstí skončil bez komplikací. Podobnou zkušenost mi popsala jedna chovatelka, jejíž pes vzal v přírodě do tlamy naši ropuchu obecnou (Bufo bufo). Okamžitě ji prý pustil a rovněž přibližně čtvrt hodiny „sotva pletl nohama“. O efektivitě tohoto obranného mechanismus ropuch – v podobě "zmatení nepřítele" rychle působící dávkou halucinogenu - tedy nelze pochybovat. Zároveň bych touto cestou varoval případné drogové experimentátory: Traduje se, že bufotenin užívala StB při výsleších vězňů (a je to docela dobře možné) a pokud tak činila, tak jistě ne proto, aby je oblažila nějakým skvělým "tripem". Mimoto nelze odhadnout přiměřenou dávku toxinu a případný experimentátor by nemusel dopadnout tak šťastně, jako moje krysa. Z tohoto důvodu je také nutné při chovu obojživelníků obecně důsledně dbát na hygienu – tedy důkladně si umýt ruce před i po manipulaci se zvířetem. Také by se nemělo s těmito zvířaty manipulovat s oděrkami na ruce (nicméně pokud nejsou na rukou oděrky, nepokládám za nutné používání rukavic). Ropuchy vystřikují svůj jed směrem dozadu a je dobré na to při manipulaci myslet, aby nebyla zasažena ústa či oči. Vzhledem k rychlosti, s jakou toxin působí, by pak události zřejmě nabraly nepříjemně rychlý spád. Na druhou stranu musím říci, že při manipulaci s ropuchami se mi dosud nestalo, že by tuto zbraň použily. Spíše se snaží z úchopu vymanit a poměrně často se brání močením.

Chování ropuch Bufo marinus

Je zajímavé pozorovat chování těchto ropuch – často se koupou, jsou společenské, někdy sedí i tři na sobě. Samečci se v poslední době začínají ozývat hlubokým, tlumeným a příjemně znějícím kvákáním, což může předznamenávat páření. S rozmnožením zatím zkušenosti nemám; dle literatury by měly samice dvakrát ročně klást provazce o tisících vajec (až 20 000), z nichž se líhnou pulci po několika dnech. Ty je možné krmit potravou pro akvarijní rybky s převahou rostlinné složky. V přírodě se živí fytoplanktonem. Pulci metamorfují po přibližně dvou měsících a malé žabky se živí drobnými nymfami cvrčků a octomilkami. Na rozdíl od ropuch obecných, které dospívají ve třetím (samci) a čtvrtém (samice) roce života, dospívají Bufo marinus už po 1–2 letech.

Jistě jsem problematiku chovu těchto žab nevyčerpal a je možné, že se dopouštím nějaké chyby, kterou jsem nezaznamenal. Budu jen rád, pokud redakce či někdo z čtenářů na případný nedostatek v popisovaném chovu upozorní.
Závěrem bych měl odpovědět na možnou otázku: Proč se mi líbí právě ropuchy?
Odpověď je jasná – ostatně podívejte se na fotky. Přece pro jejich krásné oči!

Literatura:
Bruins, Eugéne: Encyklopedie teraristiky, Rebo Productions, Čestlice 1999
Čihař Jiří: Teraristika, Práce, Praha 1989
Kocourek Ivan; Modrý David: Obojživelníci v teráriích, RATIO, Havlíčkův Brod
Vergner Jiří; Vergnerová Olga: Chov terarijních zvířat, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1986
Riedl Ota; Vondráček Vladimír: Klinická toxikologie, Avicenum, Praha 1980