Náš příběh začal v létě roku 1993. Během vypomáhání v bohnickém útulku se objevila, jako mnoho psů předtím, dvouletá fena Německého boxera, kterou našli přivázanou kdesi u známých jejich majitelů. Vzhledem k předchozímu soužití se psem německého boxera jsme si padly do oka. Dopadlo to, jak jinak, společným odchodem z útulku.
Začátky byly hodně těžké, vzhledem k tomu, že Belina -- tak jsem si ji díky barvě pojmenovala, byla naprosto fyzicky i psychicky na pokraji sil. Když jsme při jízdě domů nastupovaly do autobusu, vlastně celou cestu mi lezla do klína, vyděšená hlukem a spoustou lidí kolem sebe. Při příchodu do bytu nevím, zda byla víc překvapená Bela nebo babička, u které jsem v té době bydlela. Seznamování s domácím prostředím dopadlo dobře. Při “obhlídce rajónu” to bylo horší, vzhledem k jejímu psychickému stavu, ale říkala jsem si, že to spraví čas a trpělivost.
Během návyku na lidskou společnost před začátkem výcviku, jsme chodily hodně po ulicích, do holešovické tržnice, kam se ze začátku při pouhém pohledu na dav valící se tam a zpátky z vrat tržnice, odmítala vůbec přiblížit, jsme postupovaly kupředu jen velmi pomalu. Po nějaké době jsem začala, díky předchozím zkušenostem s výcvikem německého boxera - trénovat a cvičit Belu. Při seznamování během výcviku jsem zjistila poměrně dobré povahově vlastnosti - hlídání, kousání na rukáv, přiměřená ostrost při obraně - na druhé straně, což mě mrzelo, měla velmi negativní reakce na střelbu, a to mi dělalo i dost velké problémy při procházkách, jelikož stačilo prásknutí výfuku a propadla panice. To se mi podařilo částečně - i díky času, odbourat, ale stále na ni byla znát nervozita při větším hluku. Zhruba po prvním roce jsme pokročily k chození po ulici na volno, poměrně dobrému přivolání i při zvucích připomínajících výstřely. Během dalších tří měsíců po nabrání náležitého sebevědomí se začínala chovat stále více dominantně k fenám i psům. Nakonec to přerostlo až k otevřené agresivitě vůči čemukoli, co vypadalo jako pes - zřejmě brala všechny psy bez ohledu na věk i pohlaví jako potenciální hrozbu.
Díky předchozímu psovi, který se choval podobně, jsem měla zkušenosti s ohlídáním okolí při volném pohybu psa, i s tím, jak se chovat při “přehlédnutí” jiného psa. Naučily jsme se chodit na místa s malým výskytem velkých psů -- malých si naštěstí moc nevšímala - zřejmě považovala pod svou úroveň si jich všímat. Další dva roky - z Beliny se stal normální člen naší rodiny. Výcvik se docela povedl, už jsme chodily na volno občas i do tržnice, na lidi si poměrně dobře zvykla, dokonce “lezla na povrch” přirozená boxeří láska k lidem a zvlášť k dětem.
To se mi hodilo, protože sestra měla v té době čtyřletou holčičku, která byla zvyklá na psy díky předchozímu boxerovi, který ji bezmezně zbožňoval a nechal si - podle boxeřích zvyků - od ní líbit úplně všechno. Občas se mi povedlo, že po začátečních problémech (rolování a náznaky kousání) si našla pár psích kamarádů. Jednoho z nich, belgického ovčáka Bennyho, po určité době zbožňovala stejně jako on ji. Probíhalo to tak, že při spatření Bennyho s paničkou se mi Belina doslova “rozvibrovala” a nemohla se dočkat, až je vypustíme na volno.
V květnu 97 mi nešťastnou náhodou v sobotu v noci vběhla pod auto, které ji naštěstí “pouze” odrazilo. Odnesl to pravý spodní špičák a levou nohu měla roztrženou na kost. Díky pomoci řidiče, který nás odvezl na veterinu na Palmovku, všechno dobře dopadlo. Po operaci a pár dnech rehabilitace jsem si říkala, že to bude dobré. Během čtrnácti dnů zemřela babička, na niž byla Belina poměrně vázaná, díky čtyřiadvacetihodinovému úzkému kontaktu. Po pohřbu začaly problémy.
Celé dny během mé pracovní doby kňučela, po návratu z práce jsem každý den nalézala rozkousané vše, co bylo na dosah, strhané obvazy, kolikrát bylo vidět, že si lízala nohu až do otevření rány, což znamenalo každodenní návštěvu veterináře. Po zhruba půl roce se situace uklidnila, Bela si jakž takž zvykla.
Na podzim 97 jsme absolvovaly delší léčbu se zánětem rohovky, která vyvrcholila operací. Přes všechnu vážnost po operaci se musím smát při vzpomínce na dopravu Beliny v odeznívající narkóze tramvají z Palmovky přes Libeňský most.
V květnu 98 jsme byly na teplické výstavě voříšků, na které jsme našly dost velkou odezvu díky její nezvyklé barvě. Skončily jsme za prvním psíkem neurčité rasy, s krásně bílým kožíškem a hnědýma ušima. Počasí tam bylo krásné, lidi kolem fajn, slíbila jsem, že napřesrok přijedeme zase.
Na začátku ledna 99 jsme se v práci bavili mimo jiné i o psech. To bylo Belině zhruba osm let. Po zkušenostech s tímto plemenem jsem tipovala ještě tak tři roky života. Dne 8.2. po noční šichtě jsme se vracely z procházky, když tu náhle bez zjevné příčiny začala utíkat pryč. Šla jsem za ní, za chvíli se mi ztratila z očí. S kamarádkou, která si nedávno pořídila černého Labradora, jsme se vydaly ji hledat, ale marně. Ani s vyvěšováním plakátů jsem nijak neuspěla. Stále ještě doufám, říkám si, co kdyby...
Za těch dlouhých šest let jsem si zvykla na její problematickou povahu, rvavost, ale i dokonalost a krásu jejího těla při pohybu, na radost, hry, dovádění, dlouhé výlety, prostě na to, co představuje pes pro člověka, co ho má rád.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, co mi pomáhali během těch let, lidi, co nás znali, doktorům z kliniky Erika na náměstí dr. Holého v Praze 8 a v neposlední řadě i lidem, kteří telefonovali v dobré vůli jenom proto, aby se zeptali, zda se Bela našla.
Díky za šest krásných let. Bylas dobrá - nezapomenu na Tebe - i přes těch možných pár psů, co budou následovat.
Prosím majitele bílého boxera, zda by se mi mohli ozvat, za účelem setkání. Děkuji.