Půl století s českým strakatým psem

Letos je to již rovných 50 let, co existuje naše národní plemeno Český strakatý pes. 4. dubna 1954 se v tehdejším Fysiologickém ústavu ČSAV v Praze narodil první vrh 9 štěňat, který dal základ vzniku plemene Horákův laboratorní pes. Dvě z tehdy narozených štěňat, pes a fenka, měli černožlutobílé tečkované zbarvení. K dalšímu chovu pan František Horák použil právě tento pár, protože kromě toho, že předběžně odpovídali požadavkům výzkumníků, byli hezcí. A možná právě tento fakt v budoucnu rozhodl o zachování plemene i po skončení jeho služby v rukou vědeckých pracovníků.

Původně sloužili ve výzkumu

Ale než se tak stalo, Horákovi laboratorní psi sloužili ve výzkumu plných dvacet let. Veřejnost o nich téměř nevěděla. Párkrát byli předvedeni na výstavách jako jediné plemeno na světě, vytvořené pro laboratorní účely, a několika z nich se dostalo i té cti, zahrát si ve filmu. Kdo zná povídkovou trilogii z 60. let Dýmky, anebo kdo viděl snímek Obchod na korze, určitě si všiml těch osobitých, dnes již bohužel bezejmenných psích herců. Stejně tak smývá čas do jezera zapomnění i generace jejich předchůdců a následovníků. Obyčejná, zvláštní i poetická jména: Kamarád, Kamila, Lyr, Laňka, Masis, Milka, Olp, Orla... Nikdo již dnes neví, jak vypadali. Geny některých z nich však nesou naši současní psi, dědicové odkazu Horákových laboratorních psů.

V 80. letech minulého století, kdy plemeno pod novým názvem český strakatý pes opustilo ústav, našlo se pro ně jen málo chovatelů. Chov udržovalo při životě jen pár jedinců. Asmar Lovu zdar, Carmen Lovu zdar, Andejs Dobrušská hacienda, Britka Z Bironova lesa, Alma Z Údolí luciferů, Dejsi Voděradský háj - výčet některých „tahounů“, jejichž zásluhou pochodeň plemene v té době zcela nevyhasla a jejichž jména mohou oživit vzpomínky. Nepříznivá situace počátkem 90. let vyústila až téměř v zánik plemene a pokud měl být český strakatý pes zachráněn, chovatelé byli nuceni použít k chovu i několik pracně vypátraných zvířat bez p. p.. Z těch „papírových“ nelze opomenout Arga Stříbřecký rybník v majetku pana Dr. Macha z Prahy, Cara Voděradský háj manželů Mamičových z Miřejovic a Artise z Nadějného chovu pana Klimeše z Litoměřic. Novou naději pro plemeno znamenaly tři nalezené fenky bez p. p. – Peggy paní Merglové z Prahy, Cilka manželů Mamičových a Betina pana Spurného ze Štěpánova, kterou objevila budoucí chovatelka ČSP paní Libuše Charousová. Tito psi a lidé kolem nich měli rozhodující zásluhu na udržení ČSP.

Český strakatý pes se stále vyvíjí

V roce 1993 zastřešil plemeno Klub chovatelů málopočetných plemen psů a záhy se podařilo odchovat po dlouhé pauze první vrhy. Celá 90. léta byla ve znamení postupného zvyšování počtu ČSP i samotné chovatelské základny, což ostatně pokračuje, byť pomalým tempem, do dnešních dnů.

Z chovatelského hlediska není chov strakáčů o prestiži, není o produkci multišampionů, prozatím se mu vyhýbá osud tzv. „módních“ plemen se všemi klady i zápory. Chov ČSP je o poctivé a tvůrčí práci, je o spolupráci i kamarádství, o upřímné radosti i z úspěchů druhých. Alespoň prozatím, většinou. Přejme si, ať to tak ještě dlouho zůstane. A našemu krásnému a osudem doposud velmi zkoušenému národnímu plemeni popřejme, ať má před sebou dlouhou budoucnost po boku upřímných obdivovatelů, kteří je uchovají pro další generace.