Úsměvy ze ZOO: všichni spolu

No a tak zatímco Bubi pracoval v rozlehlém chlévu předělaném ve výzkumné středisko na své práci, tedy výzkumu sociálního chování termitů, zatímco moji synové dělali docela obstojné pokroky v amharštině a doktorka Fuxová čekala na vystřídání, aby mohla nastoupit u nás, já se začínal potýkat se školou.

Příchod miluní doktorky

Teď jsem vlastně už ani nechápal, proč ji dělám, ale jednou jsem začal a byl jsem pevně odhodlán vytrvat alespoň první semestr. Sháněl jsem potřebnou literaturu a vypracovával rozsáhlé seminární práce z oblasti životního prostředí a navíc se mimo chemii rval s angličtinou, v kteréžto řeči se některé kurzy přednášely.
Abyste rozuměli, já do té doby ovládal pouze svou mateřštinu, poněkud méně francouzštinu a takřka mizivě němčinu a nyní jsem stál před problémem, jak se domluvit s profesorem, který nám přednášel filozofické základy ekologie a evoluci pouze svou americkou angličtinou. Přiznávám se, že nikdy jsem tuhle řeč nedokázal pochopit a nikdy už ji nepochopím, ale tehdy jsem byl nucen navštěvovat pilně přenášky, abych si pak doma podle slovníku překládal slovo od slova jejich obsah.
Seděl jsem zrovna nad jednou takovou problematickou přednáškou, myslím, že to byli K-stratégové a R-stratégové na příkladech rostlin, když mi žena oznámila příchod miluní doktorky.
„Pojďte dál,“ pozval jsem tu ženu, musím uznat, že byla velice pohledná, a posadil ji na pohovku s vyhřezlými vnitřnostmi.
„Děkuji, radši postojím,“ řekla jízlivě, když tu součást mého nábytku vyzkoušela.
„Ale to ne,“ odvětil jsem, „jestli vám nevadí kouř, tak si můžeme sednout v hale a já si zapálím.“
„Nevadí, a můžete mi nabídnout.“
„Jistě, rád,“ usmál jsem se a vlekl ji chodbou zpět.
Usadili jsme se v hale, já si připálil tolikrát zdraženou Petru a nabídl i lékařce.
„To ne, děkuji,“ mávla rukou, zalovila v kabelce a zasunula si do úst holmesovskou dýmku.

Pravá Afrodita z Řecka

„To ne,“ ujelo mi.
„Co, proč? Vadí vám něco na dýmce?“
„Ne, to ne, ale budem teda pěkná parta, když nás někdo uvidí pohromadě.“
„Však kvůli tomu jdu.“
„No a?“ byl jsem zvědavý.
„Nastoupit můžu hned, ale...“ odmlčela se a mocně zabafala, čímž nás ponořila oba do šedivé mlhy tabákového kouře.
„V čem je problém?“ zhrozil jsem se.
„Já nevím, nechci vás otravovat, ale víte...“
„Tak mluvte, než mě udusíte tím svým Tarasem Bulbou.“
„To není žádný Bulba, to je pravá Afrodita z Řecka.“
„Jo tak, ale to vám nevadí, že?“
„Ne, spíš naopak,“ odvětila a znovu ten stejný závan, při kterém jsem se zabýval myšlenkou, že přestanu kouřit.
„V čem tedy? Co vám vadí?“ zeptal jsem se.
„Mám to sem z vesnice přece jen daleko.“
„A proto chcete odmítnout?“
„Blbost!“ neudržela se. To byla ženská podle mého gusta. Krásná a sprostá. Prostě tak, jak ji Ďábel stvořil po vyjmutí z Adamova žebra.
„Stačí mi jedna místnost, nic víc.“
„Vy nejste vdaná, nemáte rodinu?“ podivil jsem se.
„Ne,“ hlesla a sklopila zrak. Z tohoto gesta jsem pochopil, že je zde cosi, co ji tak trochu trápí a dál jsem nevyzvídal. Jen jsem jí prostince navrhl: „Bude nám ctí odstěhovat si vás sem ještě dnes večer.“
„Nám?“ podivila se.
„Ano, Bubi je už tady. Vy vlastně ani nevíte, on...“
Bubi totiž celý ten měsíc či jak dlouho u nás už byl, nedokázal překonat svou lenost a dojít si prohlédnout vesnici. On byl v tomto směru vlastně podivín. Dokázal vyšplhat osmitisícovku, jen aby se podíval na bakterie žijící kdesi pod jejím vrcholem, ale k smrti se mu protivila představa, že by si měl dojít na pivo třeba jen sto metrů od místa, kde zrovna stál.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)