Kostarika – Noemova archa o velikosti Slovenska - 1. část

To je typické. Každému se při slově Kostarika vybaví něco jiného. Pro jednoho je symbolem dobré kávy, pro jiného zdroj banánů. Jiný zavzpomíná na zajímavý pořad v televizi. Já si při tom vzpomenu na naši měsíční cestu. Cokoli jsem před cestou četl o této zemi, mi bralo dech. Mou hlavní zálibou je zoologie, takže jsem kulturní záležitosti týkající se této země nebral moc v potaz. Přesto je velmi příjemné, že právě v této zemi, svírané nestabilní Nikaraguou a kontroverzní Panamou, nemají od roku 1949 armádu. Další věcí, která mě naprosto ohromila, je její přírodní bohatství. Kostarika má dokonalou polohu. Po vynoření panamské šíje se uvolnila cesta pro migraci druhů ze severních a jižních šířek. Po dlouhá tisíciletí se tady odehrávala úchvatná scéna Sever proti Jihu.

Geografické rozdělení

Velkým benefitem pro tuto zemi je i její geografické rozdělení. Najdeme tu desítky geografických zón, které se stávají dokonalou nikou pro místní faunu. Stačí jen přejet prstem po mapě a zjistíte, že jen co se Vám vynoří z Tichého oceánu, chvilku na to již zapadá do bažin v parku Palo Verde, aby za chvíli pomalinku stoupal po vrcholcích hor v okolí mlžných pralesů Monteverde. Pak se prodírá až k vrcholu vulkánů Arenal a Poás, aby poté pozvolna sjel k nížinným pralesům Tortuguero. Tam cesta vašeho prstu skončí na pobřeží Karibského moře. Celou Kostarikou se táhne jako páteř pohoří Kordiliery, jež ve svém nejvyšším místě dosahuje výšky přes 3000 m. n. m.
Není divu, že při velké migraci zde nalezlo domov obrovské množství druhů fauny i flóry. Z mnoha zajímavých statistik vyplývá, že na území, ne větším než Slovensko, žije 850 druhů ptáků (například posvátný quetsal, tukani, kolibříci, momoti či zvonovec), 200 druhů savců (včetně tapíra, ocelota, jaguára), 380 druhů obojživelníků a plazů (krásné pralesničky rodu Pellobates a Dendrobates, kajmani, leguáni, hroznýši). 35 000 druhům hmyzu vévodí obrovští motýli rodu Morpho, křížovkáři oblíbení mravenci rodu Atta a nesčetně druhů bizardních brouků. Flóra nezůstává za faunou Kostariky nikterak pozadu a její rozmanitost je mnohem větší. Suché savany, suché pralesy, nížinné vlhké pralesy, horské mlžné pralesy i vysokohorská území mají velmi rozmanitou květenu. Na území Kostariky můžeme spatřit až 10 000 druhů vyšších rostlin. Mezi nimi září přes 1 400 druhů orchidejí, 2 000 druhů bromélií, 800 druhů mechů nebo 1 400 druhů stromů. Kolik že druhů stromů roste u nás ?
Nad touto rozmanitostí drží ochranný štít 64 národních parků. Vezmeme-li v úvahu, že pro vstup do země není třeba žádné speciální povolení, jeví se tato země jako ideální destinace pro trávení aktivní dovolené.

My jsme si ve svém měsíčním itineráři vybrali jen několik národních parků a chráněných území. Jak jsme záhy zjistili, v Kostarice je tolik zajímavých míst, že by na jejich projetí nestačil ani rok. Jsme zastánci přísloví „Méně je někdy více“. Dovolil bych si ho mírně poupravit, neboť se nám potvrdilo, že „Méně je vždycky více a zejména v Kostarice“.

NP Palo Verde

Naše cesta začala v Národním Parku Palo Verde. Ospalá vesnička Bagaces je nazývána vstupní branou do tohoto parku, ale nic tomu nenasvědčuje. Pouze je zde na únavné cestě autobusem odbočka tím směrem. A přesto má tato osada své kouzlo. Stejně jako v jiných městech i tady je benzínová stanice nejen místem pro načerpání pohonných hmot, ale také místem setkání, nákupů a odpočinku. Večer se tu schází u benzínky dost lidí, aby si jen tak popovídali a něco popili. A právě u téhle benzínky čepoval drahocennou tekutinu pro své fáro jeden místní pán středního věku. Stáří jeho auta bylo bezesporu stejné. Alespoň myslím, že Škoda 105, jejíž byl hrdým vlastníkem, se přestala vyrábět už před dobrými 20 lety. Hned první den v Kostarice jsme potkali něco českého. Shodou okolností se nám tento pán navrhl, že se stane naším taxikářem do 30 km vzdáleného NP Palo Verde. Nabídl nám totiž poloviční cestovné, než originální taxi. A tak jsme v šumu levného rádia a prachu málo upravené cesty mířili za krásami Kostariky.

Bylo vedro. Šílené vedro. Všude bylo sucho a kondoři krocaní porcovali na cestě nějaké zvíře. Kolem cesty (a jak se ukázalo později kolem každé cesty v Kostarice) vedl ostnatý drát ve třech řadách. Za ním byla stepní krajina, v níž bylo občas možné zahlédnout znuděnou krávu. Nebylo zde moc stromů a tudíž ani stínu, kde by se člověk mohl ukrýt před 40 °C žárem. Byli jsme rádi, že jsme upustili od původního záměru, dojít ten „kousek“ pěšky.

NP Palo Verde se rozprostírá na severozápadě Kostariky v provincii Guanacaste. Jeho název pochází od stejnojmenného druhu keře, který je v této oblasti typický a i v době sucha zůstává zelený. Vedle křovin zde nacházíme 15 dalších klimatických zón. Mezi nejvýznamnější patří rozlehlá laguna, která je největším shromažďištěm brodivého ptactva ve Střední Americe a suchý prales, jenž patří mezi všeobecně velmi ohrožené biotopy.

Pokud máte zájem o faunu, rozhodně si nenechte Palo Verde ujít ! Zejména doporučuji ranní procházku k laguně.

Ranní znamená někdy kolem šesté hodiny. Tiše si sedněte na okraj laguny a nechte se unášet tím nádherným divadlem, které se před Vámi odehrává. Nejdříve je slyšet velký halas kachen. Ty zpočátku nevidíte, ale při větším soustředění zjistíte, že tmavý podklad laguny není zemina, ale tisíce a tisíce tmavých kachen, které tvoří skoro souvislý koberec. Mezi nimi jako perly pochodují velké bílé volavky Egretta thula, růžoví kolpíci Achaja ajaja cedí v placatých zobácích vodu a nehybní čápi nesytové jen tak stojí a čekají na svou příležitost. Při troše štěstí spatříte největšího čápa Ameriky – Jabiru. „Odnikud“ přilétají další hejna volavek. Celá scenérie se stále mění, protože neposední ptáci často přelétají na vhodnější místa k lovu. Je to překrásný obraz, od kterého se Vám nebude chtít odtrhnout oči. Pokud však přeci jen zatoužíte po změně, má Palo Verde mnoho dalších atraktivních zákoutí. Už úzký pás lesa mezi příjezdovou cestou a lagunou hostí velmi zajímavé živočichy. Stačí jen zvolit tu správnou taktiku. Mnohokrát se mi osvědčilo, že nemá cenu přírodu hledat, je mnohem účinnější nehybně sedět a nechat přírodu, aby přišla za Vámi. Tak se nám podařilo sledovat malý výsek života jedné rodinky malp běločelých. Jako většina živočichů i malpy se náhle objevily, nechaly se obdivovat a pak zase odešly.

Zvláštní kapitolu si zasluhují leguáni Ctenosaura similis. Jakmile jsme spatřili prvního leguána, byli jsme jako u vytržení. Snažil jsem se udělat hodně fotek, abychom si tuto vzácnou chvíli uchovali. Bylo to při odpočinku v mangovém hájku. Skupinka tří leguánů se pásla na popadaných plodech, přestože jsou spíše masožraví. Bez hlesu jsme je pozorovali a radovali se z výjimečnosti okamžiku. Jaké však bylo naše „zklamání“, když jsme zjistili, že leguáni v Palo Verde jsou stejně běžní jako pampelišky zjara. Jsou jich tu desítky. Přestože dosahují délky kolem 1,3 m, nejsou bezprostředně nebezpeční. Během několika dní, které jsme tu strávili, jsme trochu nahlédli do jejich soukromí. Překvapilo nás, jak rozmanité prostředí mohou obývat. Zahlédli jsme je vysoko v korunách stromů, stejně tak vylézat z několikametrových nor. Jednou mě menší leguán vylekal, když bez varování vystřelil z vnitřku železné roury, jež sloužila jako opora plotu. Celkem jsem jich tu při cíleném sčítání zaznamenal přes čtyřicet. Méně početní, ale zato mnohem hlučnější jsou místní vřešťani. Zde žije jejich černá varianta, jižně od Kostariky jsou známí v zrzavém provedení. Většinou se sdružují ve skupinkách kolem 5 členů. Krmí se především květy místních stromů a dalšími rostlinami a bobulemi. Pravidelně sem přicházeli zrána a navečer a svým nádherným rykem dokreslovali tu překrásnou atmosféru Palo Verde.

Žel, díky podceněné aklimatizaci a přílišnému tempu, které jsme zpočátku tak neuváženě nasadili, nás Palo Verde odměnilo silným úpalem. Podlehli jsme každodenním obrovským vedrům kolem 40 °C. Naše cesty vedly dál za přírodou Kostariky ….

(pokračování příště)