Čáp černý

Tento druh u nás žijících ptáků se stal v posledních letech mediální hvězdou. O žádném jiném druhu se nedozvíte ve sdělovacích prostředcích tolik nových informací, jako právě o černých čápech. Je to zásluhou skupiny odborníků, kteří ví jak na to. V první řadě jde o výzkum, ale takový výzkum, ostatně jako všechno na světě, stojí nějaké peníze. A sehnat peníze na výzkum je umění, které každý neovládá. Já například si vůbec neumím představit jak se to vlastně dělá. Proto se šťourám v nejasnostech jen velice skromně, zatímco každý druhý by na takovou věc dokázal získat nějaký ten grant. Rozhodně se však nechci pást na cizí práci a proto se chci vyjadřovat o černých čápech jinak, než co bylo až dosud publikováno. Je k tomu určitá příležitost, protože v letošním roce bude opět po deseti letech organizováno celostátní sčítání těchto ptáků a Česká společnost ornitologická hodlá zapojit co nejvíce lidí do této akce, nejen ornitology, ale především pak lesní personál a třeba i náhodné návštěvníky lesů, rekreanty, houbaře a podobně. 

Hnízda čápa černého

Jak všichni víme, čáp černý, na rozdíl od svého kolegy, čápa bílého, se lidské přítomnosti vyhýbá. Hnízdí výhradně v lesích, obvykle na vysokých stromech, občas i na skalách. Ačkoliv jeho hnízdo bývá úctyhodných rozměrů, v průměru asi tak na rozpětí lidských paží, což bývá okolo dvou metrů, jen tak snadno je nenajdete. V první řadě si musíme uvědomit, že v lese, z docela prostých důvodů, nemůžete chodit s hlavou neustále vztyčenou a dívat se do korun stromů. To se přerazíte tak nejdéle do deseti minut. A protože se tedy v zájmu vlastního života musíte dívat spíše dolů, tam, kam chcete právě došlápnout, může se lehce stát, že pod hnízdem projdete, aniž byste si jej všimli. Já sám jsem až doposud viděl jen pět hnízd tohoto majestátního ptáka a jen jedno z nich jsem našel bez cizí pomoci. První hnízdo, které jsem viděl, nás hledalo asi deset a ačkoliv jsme měli téměř přesné informace o tom, kde hledat, trvalo to nějakou dobu, než jsme je objevili. Jelikož jsme v Čechách, čekala informace, kde jinde, než v hospodě. Bylo to v hospodě v Nákří a hnízdo bylo u Knína a to v době, kdy se kroužkují divoké husy, což je tradičně první neděle v červnu. Dodnes si neodpouštím, že jsem tam jel bez foťáku! Čápata byla ještě poměrně malá, čápice opustila hnízdo teprve, když byl šplhající kroužkovatel téměř pod hnízdem. Připravený fotograf tak mohl získat hezký záběr. A nakonec, když jsme odcházeli, seděli oba staří na mohutné borovici v tak nádherně příhodné vzdálenosti a světle, že se mi o tom dodnes zdá. Takový obraz již nelze získat. To vám nabídne štěstěna jen jednou.

Zajímavé záběry

Nakonec se mi však černé čápy přeci jenom podařilo fotografovat. Dokonce jsem získal i několik zdařilých záběrů. Pokoušel jsem se o to tři roky po sobě. Nejdříve jsem dostal echo od jednoho chataře, který mě na místo dovedl. To hnízdo nebylo pro fotografa umístěno zrovna příhodně, přesto jsem se pokusil. Bez úspěchu. Na příští rok jsem proto začal zbrojit. Čápi se vrátili a začali staré hnízdo opravovat a já začal pomalu budovat svůj úkryt. To se jim asi nelíbilo a tak se odstěhovali. Vodili mě za nos dost dlouho, ale naštěstí se neodstěhovali příliš daleko a dokonce velmi příhodně. Původně budovaný posed jsme se synem, který již bral sílu, vzali prostě na ramena a přenesli. Bylo to, v tom jsme měli štěstí, z kopce dolů. Čápi se usadili na poměrně slabé borovici, která měla uraženou špičku, stála pod příkrým svahem, takže jsme přidali asi tři metry výšky posedu a byl jsem téměř na úrovni hnízda. I když vzdálenost byla příhodná, neznamená to automaticky, že teď jenom cvakáte jeden prima záběr za druhým. Vůbec ne! Čáp není žádnej blbec, takže si nestaví hnízda někde pod severním svahem kopce, jak by pro fotografa bylo nejpříhodnější, ale právě naopak. Takže musíte fotit proti světlu, což sice jde, ale je to o hodně obtížnější. Na jižním svahu je jednak vždy tepleji a hlavně jsou tady stoupající vzdušné proudy a čáp je od přírody plachťák. Z toho důvodu bývá hnízdo také obvykle nedaleko nějaké lesní paseky, mýtiny nebo světliny. Tak do dvaceti metrů. Všechna hnízda, která jsem viděl, byla právě takto umístěna.

Opravdu zajímavé záběry se mi podařilo udělat až třetím rokem, když jsem získal, respektive vytrpěl, vlastní poznatky. Na vejcích sedí čápice velmi pevně. Na malých mláďatech sedí ještě pevněji a hnízdo opouští jen tenkrát, když je nebezpečí podle jejího mínění opravdu akutní. Když opustí hnízdo, krouží někde opodál a má stále přehled o tom, co se v okolí hnízda děje. Jakmile se situace uklidní, bezprostředně na to se vrací. Když jsou mladí čápi větší, zůstávají na hnízdě sami a staří létají s potravou v pravidelných intervalech, které jsou v poslední třetině hnízdní péče přibližně čtyřhodinové. Přilétají tak přesně, jakoby měli hodinky.

Čápata

Jen v období, když jsou čápata po vylíhnutí ještě malá a samice zůstává většinou na hnízdě, můžeme potkat oba rodiče společně. Jinak přilétají s potravou jeden za druhým, zatímco jeden mláďatům vyvrhuje potravu, druhý krouží někde opodál. V období malých mláďat se mi podařilo vyfotografovat známý pozdravný rituál, který je v literatuře popisován trochu stroze, když se říká, že vztyčují spodní krovky ocasní. Když jsem se na tento „tanec“ díval skrze objektiv a dokonce se mi podařilo udělat dva záběry, myslel jsem si, že roztahují ocas. Můžeme si tento úkaz na našem snímku prohlédnout. Jenže to tak ve skutečnosti není. Čáp roztahuje tato pera do stran jako vějíř, jakoby byl opravdu roztahován ocas a krajní bílá pera jsou tak mohutná, že vypadají jako pera rýdovací, ale opravdu tomu tak není. Je to ošidné. Musel jsem si to ověřit až na preparátu. Prohlížel jsem si dokonce černé čápy z nevelké vzdálenosti dalekohledem v mnichovské zoo, ale ani tak jsem nezískal pevnou jistotu. Čáp má jen velmi krátký ocas. Ten je černý a je složen ze dvanácti rýdovacích per. Ocas prakticky neuvidíte, protože složená křídla jsou vždy delší. Spodní krovky ocasní jsou bílé, respektive celá spodina těla, to jsou spodní prsa a břicho až po krovky. A spodní krovky ocasní jsou mohutné a prakticky stejně dlouhé jako ocas. Jestli jsou kratší o půl centimetru, tak je to moc. Jen z pohledu zezadu můžeme vidět, že tento čáp má skutečně i ocas. Spíše to dělá dojem, jakoby byl čáp v této partii těla dvojplošníkem. Rituál zdravení na hnízdě je skutečně zajímavý. Ptáci se vzájemně uklání, roztahují krovky do stran a obchází se okolo sebe po okraji hnízda. Tento „tanec“ podle literatury předchází i páření, které se děje na hnízdě.

Když jsou mladí čápi již odrostlejší, je čekání na záběr opravdu nekonečné. Posléze jsem se podle jejich chování naučil číst, co se děje v okolí hnízda. Různě pospávají, přičemž jeden z nich obvykle drží hlídku vstoje na jedné noze, prohledávají hnízdo, jestli tam náhodou nezůstalo něco k snědku a objeví-li se v okolí hnízda nějaký živý tvor, který je svou velikostí neohrožuje, všichni jej se zájmem pozorují. Jakmile se objeví někde v okolí kroužící rodiče, všechna mláďata se dívají upřeně jedním okem tím směrem. Ten pohled je tak zvláštní, že jsem se podle něj spolehlivě orientoval. Jakmile se mláďata seskupí ve středu hnízda a bojují o co nejvýhodnější pozici okolo místa, kam jim starý čáp vyvrhne potravu, je to znamení, že čáp již letí přímo k hnízdu. Je čas dát ruku na spoušť fotoaparátu a oko dát k hledáčku. Tak se mi podařilo vyfotit přistávajícího čápa. Lepší to již s použitou technikou bohužel udělat nešlo.

Pikantní příhoda

Nekonečné čekání na příští záběr mi jednou okořenila taková pikantní příhoda. Staří měli podle času přiletět až asi za hodinu, klidně jsem si pokuřoval, když tu najednou mladí zmizeli. Zalehli a těsně se přitiskli, takže zespoda nebyli vůbec vidět. Něco se děje, nebezpečí! Protože s mláďaty jsme se již znali, dokonce jsem na ně zkoušel i mávat rukou a oni se zájmem pozorovali, cože to tam ten pitomec zase vyvádí, muselo to hrozit odjinud. A skutečně. Vzhůru do stráně šel nějaký houbař, košíček a lískovou hůl, tak jak se na houby chodí. Prošel přímo pod hnízdem, aniž by mu věnoval nějakou pozornost, zřejmě si ho vůbec nevšimnul. Mířil přímo do kopce k mému posedu a tak jsem vystrčil hlavu a čekal, že si trochu pokecám. Měl jsem dojem, že se mi několikrát podíval přímo do očí a tak jsem se tvářil co nejpříjemněji. K jeho škodě se nakonec ukázalo, že mě vůbec neviděl. Když byl přímo pode mnou povídám: rostou, rostou? Na místě zkameněl, v následující setině vteřiny se vymrštil jako pero přímo vzhůru a protože byl na svahu, udělal ten nebožák při dopadu kotrmelec dozadu. Košík ani hůl z rukou nepustil. Bleskově se zvednul a šíleným tryskem zmizel v nejbližším houští. Museli byste ten akrobatický výkon vidět na vlastní oči, abyste uvěřili, čeho je člověk schopen, když na něj promluví hlas s hůry. Jelikož byl takovej nějakej urostlej, ramenatej, říkal jsem si, že až mu to dojde, vrátí se a eště mě tou holí zmaluje. Sbalil jsem proto rychle fidlátka a fotografování skončilo.

Závěr

Na závěr ještě něco vážnějšího. Panuje takové obecné přesvědčení, že ptáků rapidně ubývá. Nechci s takovým názorem nijak polemizovat, i já jsem tak nějak přesvědčen, že ptáků ubývá, alespoň na místech, kde jsem byl zvyklý je vídat. Jenže to bude asi všechno daleko složitější než jsme si ochotni sami přiznat. Jsou totiž některé druhy ptáků, které jsou i v dnešní době úspěšné a zvyšují svoje počty. Jsou dokonce takové druhy, u kterých to vidíme neradi. Straky, sojky, vrány. Ale mezi úspěšné druhy, které velmi významně zvýšily svoje počty, patří i čáp černý. Koncem devatenáctého století vymizel z velké části západní Evropy a malá populace ve Španělsku byla považována za reliktní. Některé zdroje to přisuzují nadměrnému lovu. Jenže tento čáp se asi moc nelovil, nanejvýš jako trofejní zvěř. Jirsík totiž o něm píše, že mají oranžový, podivně páchnoucí tuk, takže je psi odmítají aportovat. Jirsík také uvádí, že někdy začátkem čtyřicátých let minulého století hnízdilo na jižní Moravě pouhých pět párů těchto ptáků, na ostatním území Čech a Moravy žádný další. V následujících letech se začal opět šířit. Podrobněji je tato situace zmapována ve Fauně ČR a SR, Karel Hudec a kolektiv. Poslední údaje pak najdeme v ornitologických tabulkách, které sestavil Dr. Jiří Mlíkovský. Tady je odhadovaná hnízdní populace na 200–300 párů. To je opravdu slušný nárůst. Přitom v oblasti, ve které se čapí populace u nás původně uchovala, tedy na jižní Moravě, v lužních lesích při soutoku Moravy a Dyje, hnízdí dnes stejně jen asi 5 párů. Pravděpodobně tato oblast odpovídá svou rozlohou přesně nárokům čápů na velikost vlastního teritoria. Dá se předpokládat, že nárůst naší populace měl svojí základnu právě tady.

Nechci se plést do řemesla odborníkům, kteří toho o těchto obdivuhodných ptácích vědí daleko více než já. Ten kdo viděl čápa letět v hustém lese mezi stromy přímo k hnízdu se bude jen obdivovat jeho leteckému umění. I já to považuji za jeden z divů světa. Vždyť rozpětí jeho křídel je větší než dva metry. Ale chtěl jsem vám ukázat pár snímků, které se mi podařilo udělat. Ať se čápům daří. A vás vyzývám. Uvidíte-li v letošním roce někde černé čápy, sdělte to dál. Dneska se dá psát, telefonovat, mejlovat, mobilovat a samo sebou nechat vzkaz v hospodě. Snad se je podaří spočítat co nejpřesněji.