Na podzim r. 1999 jsem pořídil pár importovaných rýžovníků timorských od př. Osoby z Plzně.
Po odkaranténování byli umístěni v polobednové kleci (kombinace dřevo – sklo – pletivo) o rozměrech 70×50×60 cm, na níž byla zvenku umístěna budka 15×15×15 cm, do které ústil skrz dřevěnou stěnu kruhový vletový otvor o průměru 3,5 cm. Ptáci si velice rychle zvykli na nové prostředí a zakrátko začali vyhledávat úkryt v budce, což jsem považoval za dobré znamení. Menší problémy byly jen s jejich krmením. Brali pouze senegalské klasy – suché i máčené – připevněné na pletivu, i vodu přijímali zavěšení na bidélku nebo pletivu. Dlouho trvalo, než se odvážili usednout na misku. Z předložené směsi různých krmiv preferovali senegalské a drobnější druhy prosa, lesknici a velice ochotně vyzobávali travní semeno ze svazků srhy, lipnic a kokošky, zavěšených do klece. Zelené a vaječné krmení absolutně ignorovali, neodolali však středně velkým moučným červům, ty přijímali živé i usmrcené. A právě tak nepohrdli ani sušenými Gammarusy, za jejichž pomoci – postupným přidáváním – se postupně naučili brát i vaječné krmivo.
Zhruba po dvou měsících po nákupu pták, jehož jsem považoval za samičku, začal „kolaudovat“ budku. Nastala stavba hnízda. Ptáci stavěli oba dva a jako ostatní rýžovníci dávali přednost nejprve hrubému hnízdnímu materiálu (vyzobané senegalské a pšeničné klasy, drobné větvičky, silnější sláma apod.). Až na dostavění byli ochotni vzít i seno, sem tam nějaké peříčko, trochu sisálu nebo jemné proužky nastříhaného novinového papíru. Pak nadešel očekávaný okamžik dne D, samička skoro po celý den zůstává v budce, na krátkou chvilku vylézá ke krmení, po mém přiblížení ke kleci okamžitě mizí v budce. Druhý den zůstávají v budce oba ptáci, kontrola hnízda není možná. Až po pěti dnech mě čekalo velice nepříjemné překvapení, ve hnízdě se nacházelo 9 vajec. Oba ptáci byli samičky!
Samečka se mi podařilo sehnat v poměrně krátké době. Jat obavami o osud další snůšky jsem se rozhodl nekaranténovat a vypustil jej do klece k samičkám v domnění, že dojde k samovolnému vytváření páru. Ale ouha, se zlou jsem se potázal. Obě samičky, ač měly vejce dávno odebrána, se na vetřelce vrhly s agresivitou a urputností, jakou bych v takovém krásném ptáku nečekal. Bily jej křídly, škrábaly a štípaly, peří létalo do všech stran a neustaly, ani když se jim ho podařilo srazit na podlahu klece. Nezalekly se ani když jsem pro něho sáhl do klece, útočily i na moji ruku, a než jsem ji vytáhl, obdařily i mně pálivými klofanci. Za chyby se platí...Ptáci byli rozděleni individuelně do klecí, sameček zůstal v té, co byly před tím samičky. Po několika dnech (zhruba po týdnu) byla k samci přidána samička, jež se mi zdála být starší. Reagovali na sebe kladně, během půl hodiny seděli vedle sebe a probírali si peří. Pár byl konečně na světě.
Kolem Vánoc začal samec projevovat známky neklidu a zároveň začal se stavbou hnízda. Při přisvěcování byla jeho nejvyšší aktivita – zpěv, tok a pojímání - až po dvacáté hodině večer! Snůška, jež následovala, nebyla oplozená. Druhá samička zůstala dlouho „vdovou“. K ní jsem samečka po nesčetných peripetiích sehnal skoro po roce. Tento pár byl umístěn v kleci z králíkářského pletiva (průměr ok 1 cm) o rozměrech 40×50×80 cm. Dostali budku stejných rozměrů jako první pár, ovšem s polootevřenou čelní stěnou. Po seznamovacím ceremoniálu, při kterém padlo i pár klofanců, došlo i zde k vytvoření páru. I zde došlo ke hnízdění. Bezvýsledně. Opět – i u tohoto páru – všecka vejce čistá, neoplozená. Připadal jsem si, jako ve filmu Sexmise, jenže se špatným koncem. Oba dva páry zahnízďovaly pravidelně 4× do roka. Nebudu čtenáře unavovat termíny snůšek jednotlivých vajec, uvedu celkové počty za 1 sezónu, tedy za rok: první pár měl za čtyři snůšky naneseno 32 vajec, druhý 27. Ačkoli jsem na vlastní oči mohl sledovat i pojímání samečků, nikde žádná spermie.
Rozhodl jsem se pro pokus a v jednom hnízdění jim vyměnil část snůšky s vejci rýžovníků šedých, ve snaze probudit v ptácích rodičovské instinkty, uvolnit možný stres u samce. Bohužel, ani to nevyšlo. Došlo k nalíhnutí čtyř mláďat (rýžovníků šedého), jež byla adoptivními rodiči nemilosrdně vyhozena z budky, dvě z nich jimi byla dokonce sežrána. Toto jsem zkusil pouze jednou u prvního páru. Krmení sestávalo z následujících složek: suché i máčené senegalské klasy, směsi pros (žluté, zelené, červené, bílé plus mlácené senegalské) s lesknicí, bezpluchým ovsem, menším přídavkem lněného semínka, řepky a semenem ježatky kuří. Zde preferovali především lesknici. Dále fermentované zrní (spařené horkou vodou), zelené všeho druhu, a podařilo se mi je naučit i na vaječnou míchanici, jíž jsem obohacoval Gammarusy a usmrcenými moučnými červy, to hlavně v době snůšky. Ochotně přijímali travní semeno (polozralé i suché) ze svazků pověšených do klece. Velice rádi vyzobávali klasy nezralého prosa a pšenice, též jim chutnala i kukuřice v mléčné zralosti. Ptáci měli neustále k dispozici dostatečné množství gritu s pískem a vaječnými skořápkami. Začátkem každého měsíce plošně medikuji celý chov 2 % roztokem Combinalu AD3 a Combinalu E, jednou za tři měsíce doplněný roztokem B-komplexu stejné koncentrace.
Přes to, že jsem se snažil dát ptákům optimum, neustále jsem narážel na problémy, u obou párů téměř shodné, a to: Jakmile některá samička začala zahnízďovat, peří na hlavičce jí silně prořídlo, až postupně za jednu sezónu téměř „zplešatěly“ a peří na hlavičkách nechtělo dorůstat. Samečkům jsem nestačil zkracovat přerůstající drápky. O oba jsem, bohužel, postupem času přišel, perakutními úhyny. Pták, který nevykazoval známky onemocnění, náhle spadl z větvičky a po dopadu na dno klece byl již mrtev. Samičky zůstaly holohlavé ještě skoro celý další rok a posléze jsem se rozhodl je dát pryč, až když jim hlavičky naplno obrostly.
Dodnes se sám sebe ptám, kde se stala chyba, co způsobovalo sterilitu samečků. Malé klece a nedostatečný prolet? Dietetická chyba v sestavení krmné dávky, absence některého vitamínu nebo mikroprvku? Anebo neschopnost ptáků přizpůsobit se časovému rozdílu mezi naší republikou a ostrovem Timor, jenž činí + 7 hodin? Nevím a dnes, když jsou rýžovníci pryč, na to již nepřijdu.
A proto – pro poučení druhých je třeba psát i o neúspěších. Vyzývám všechny chovatele timorských rýžovníků, ať se ozvou a napíší o svých zkušenostech s jejich chovem, ať dobrých nebo špatných. Je škoda, že o těchto krásných ptácích víme tak málo. Chovatelé pak činí všelijaké pokusy, čímž se na nich mohou dopustit nenahraditelných škod. Chovatelé, spojme se v předávání informací!