Úsměvy ze ZOO: meteorologické monitorovací středisko

Divil jsem se jen tomu, že se jeho přítomnost nerozkřikla hned po příjezdu, vždyť musel vystoupit z autobusu, tak jako kdysi já.

Dýmka

No nic naplat,“ řekl jsem nahlas, „seznámím vás s naším kolegou.“ Chytil jsem ji za rameno, abychom sestoupili do přízemí.
Vtrhli jsme do laboratoře, jak si dovolujeme tu místnost nazývat, a stanuli proti němu. „Tak tohle je náš Bubi a tohle,“ ukázal jsem do oblaku tabákového kouře, „to je doktorka Fuxová“.
Bubi se chytil za to, čemu v Africe říkají vlasy (u nás kartáček na zuby), a začal se v rodné řeči dovolávat jakýchsi božstev.
„Co se stalo?“ vyděsila se ona.
„Co je ti, Bubi?“ lekl jsem se i já, že mi snad zatajil záchvaty epilepsie. On však vyštěkl: „Vypadnout, ihned vypadnout! Od smrad pochcípat ta moje termita a já pak moc, moc nešťastný.“
„Aha, tak promiň,“ řekl jsem a když jsme zavírali dveře, Bubi je zevnitř rozrazil a s ústy od ucha k uchu křičel: „Nezlobit se, paní doktor, já chtít taky kouřit s váma dýmku míru.“
„Tak dost,“ dupla si Anna. Co pořád máte proti mé dýmce?“
„Nic,“ řekl jsem za oba, „jen budete muset být opatrná, aby váš dech příliš neovlivňoval výsledky pokusů.“
„Sprosťáku,“ odtušila a navrch si rýpla: „A takovej to bejval šikovnej jelení táta.“
„Dýmka škodit na hlas,“ vmísil se do hovoru Bubi, když se ozvalo zvonění. „Kdo to zas otravuje,“ plácnul jsem bez jakéhokoliv úmyslu.
„Jakto zase?“ zeptala se lékařka. „Tím snad narážíte na někoho konkrétního?“

Dotace na zřízení meteorologického monitorovacího střediska

„Ne, to bych si nedovolil.“
„Tátóó, máš návštěvůůů, volala zhora Zdeňka, která se dívala oknem na příchozího, a já otevřel dveře, od nichž jsme vlastně při své rozmluvě stáli necelé tři metry. Přímo proti mně stál Manila Vinetovič, můj známý z cest po Jugoslávii.
V náručí držel spící dítě, dcerušku Vanetu, které nemohlo být víc než tři roky. Zatáhli jsme ho dovnitř, jeho dítě vrazili Zdeňce, aby se o ně postarala. To víte, že se rozplývala, když se jinak musí starat o samé chlapy. A po krátkém představování jsme se dali do hovoru.
Chudák chlap přišel při nějaké bojůvce znesvářených stran o manželku a pak prchal Jugoslávií, vedoucí partyzánskou válku sama se sebou. Prchal, aby zachránil své jediné děcko a celou tu dobu vzpomínal na mě a doufal v mou pomoc.
„No perfektní,“ chytil jsem ho kolem ramen, „seš přijatej jako čtvrtý do týmu. Bereš?“
„Ano, beru,“ odpovídal pomalu srbochorvatštinou, abych mu byl s to porozumět.
„S bydlením si nelam hlavu, místa je tu dost. A teď si musíme načít flašku,“ řekl jsem na závěr a kdesi v koutku mé dušičky se rozlévalo blahodárné teplo z toho, že mám tak dobré přátele, skvělý tým.
Jenže všechno tohle by bylo k ničemu, kdybychom si nedokázali vydělat alespoň na živobytí. A k něčemu takovému nestačí být sehraná parta, mít znalosti, ani vlastnit sebelepší vybavení. K něčemu takovému je zapotřebí získat zakázku. Problém je ten, že zpravidla, když to nejvíc potřebujete, není obyčejně do čeho rýpnout.
Na nás se však zcela výjimečně usmálo štěstí a jen co jsem se dopracoval ke konci prvního semestru a měl se připravovat na zkoušky, podařilo se mi díky konexím pánů profesorů zajistit pro nás jednak dotaci na zřízení meteorologického monitorovacího střediska, což slibovalo pravidelný, velice skromný příjem, za druhé pak jsem dostal zcela sám a bezplatně svůj vlastní výzkum, svou diplomovou práci. Šlo o ekologická pozorování brouků z čeledi nosatcovitých (Curculionidae), což mě samozřejmě potěšilo, zvlášť proto, že v tomto případě šlo o čistě kvantitativní studie určité lokality a jejího vyhodnocení z hlediska dominance, abundance, druhové pestrosti apod. Jediným záporem tohoto úkolu byla vzdálenost zmíněného místa, a to více než stokilometrová.
Možná namítnete, že nemám důvod ke spokojenosti, vždyť výdělek měl být z první akce jen symbolický a z druhé vůbec žádný. Já však musím namítnout, že ...no nakonec máte pravdu, byla to bída s nouzí.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)