Teď ale na chvíli z jiného soudku. Znáte písničku „Tři čuníci jdou...:“ Jistě! Kdo by ji neznal. Sám nevím, je-li to shoda okolností, či zda si zvířata mohou vzít příklad z textu písně, ale věřte nebo ne, nám se něco podobného stalo.
Doktorka Fuxová chovala v zadní části laboratorní haly, v bezvadně čistém, řekl bych sterilním prostředí velké pozinkované klece, chovnou skupinu tří vietnamských prasátek. Používala je k získávání embryí, jichž využívala při výzkumu spojeném s degenerativními změnami mozkové tkáně. To však není to podstatné. Důležitější je sled událostí, které se seběhly toho červencového rána, o němž vám chci vyprávět.
První vešel do laboratoří Bubi. Měl ten den připravit sadu insekticidních postřiků, jejichž prodejem jsme se mimo jiné zabývali, a to do osmi hodin ráno, kdy si pro ně přijede zákazník ze soukromé zemědělské farmy. Vstal tedy před šestou a rovnou se dal do práce. Namíchal potřebnou koncentraci a naplnil roztok do připravených padesátilitrových kontejnerů. Nic namáhavého a vcelku snadno vydělané peníze. Jenže Bubi skončil příliš brzy, a proto se rozhodl, že než se náš zákazník objeví, tak zatím obslouží všechna v laboratořích chovaná zvířata.
Začal u medvídků mývalů, kterým vyměnil vodu a naservíroval jim ke krmení psí granule, trochu vařené rýže a pár skrojků jablek a mrkve. Dál pak postupoval přes klece s potkany, morčaty a zakrslými králíčky, nakrmil a vyčistil andulky a rýžovníky, a stačil dokonce obsloužit i velkého zeleného leguána, jemuž před pár týdny zemřela družka. No a zrovínka, když se chystal k čištění miluniných prasátek, vstoupil do děje náš nejmenší a jeho nerozlučná kamarádka Vaneta.
„Cau strejcejco,“ vzal si hlavní slovo Vašík.
Bubi, který zrovínka vstupoval do klecového ohrazení, se lekl, protože neslyšel nikoho přicházet, vyskočil a praštil se do hlavy o vystupující žebra klenby.
„Do prrr...“ chtěl si ulevit chlapáckou nadávkou, ale včas si stačil povšimnou, kdože je příčinou jeho zranění, proto pokračoval: „Jé ahojty, malý Sisak a snoubenka. To už ste vyhajaný?“
„My ti deme pomáhat,“ odvětil Venda, chytil ostýchající se Vanetku za ruku a táhl ji kolem Bubiho nohou rovnou mezi čuníky. Přitom klidně rozprávěl: „Já budu pasácek vepšů a ty plincezna...“
Bubi se snažil uskočit jim z cesty, protože se hnali do ohrady jako párek rozjetých buldozerů, a znovu se praštil do hlavy.
„Au, au, auvajs.“
„Bolí tě to?“ zeptala se Vanetka, která se až zázračně rychle naučila češtinu. Byla však trochu stydlivá, proto se vyjadřovala nahlas jen zcela výjimečně. V této chvíli ovšem nebylo tak zcela jasné, jestli se ptá skutečně Bubiho, protože byla vláčena ohradou a dívala se přitom pod nohy, aby náhodou nevstoupila do některé z nevábně vyhlížejících hromádek čekajících na uklizení.
V ten okamžik se Venda zastavil, upustil Vanetu na zem a dal si dospělácky ruce v bok: „Nez se ozenís, tak se ti to zahojí.“
Bubi se začal probírat a řek: „Víte, že tatí nerad, když sem sami chodíte.“
Vanetka se zvedla a se svým roztomiloučkým úsměvem mu odpověděla: „My tady ne sami, my s tebou.“
Bubi tedy pokrčil rameny a šel zkontrolovat, jestli dobře zamkl místnost s chemikáliemi, aby se dětem něco nestalo. Než se však stačil vrátit, a to šlo jen o pár kroků, ozval se zvonek. Obrátil se tedy a zamířil ke vchodovým dveřím. To ovšem netušil, že totéž učiní i jeho dva společníci.
Vyšel z laboratoří do chodby a otevřel.
„Dobrý den, tak sem tady pro ty postřiky,“ zašveholil hlas Oldy Kavína, pracovníka, který se nedávno přistěhoval odněkud od Ústí nad Labem, aby zde pracoval na zmiňovaném statku. Měl nesmírně rád řeku Labe a přijal to místo jen proto, že mohl bydlet ve starém opuštěném teskobaráku na jejím břehu.
„Dobrý,“ odpověděl Bubi, „poďte do domu, máme to za rohem.“
„Ahoj,“ přihnal se zrovínka Venda a za ním klopila oči malá slečna.
„Ahoj děcka,“ odpověděl Olda a vykročil přes práh. Přitom se snažil pohladit malého Vaška po vlasech. Než to však mohl udělat, ozval se rachot a dupání a přes všechny pootvírané dveře až sem dorazila smečka našich laboratorních prasátek. Nevím, jestli tenhle druh znáte, ale jsou to takoví zakrslíci velikosti obézního baseta, celí černí s nevkusně nakrabaceným obličejem, z něhož sotva vystupuje stejně nakrabacený čumáček. Něco jako oživlá hračka nebo cválající obrázek od Walta Disneye.
Umíte si dozajista představit ten chaos, když v devadesát centimetrů širokých dveřích stojí dva dospělí lidé a dvě děti a do toho všeho se vřítí rychlostí třicet kilometrů v hodině trojice rozverných vietnamských prasat. Já byl naštěstí ten den spolu s Minilou Vinetovičem na studijní cestě v Loro Parque na Kanárském ostově Tenerife, ale manželka i doktorka Fuxová, které zrovna připravovaly snídani, se přihnaly do vstupní chodby a spatřily výjev vskutku nevídaný.
Na zemi se zde válelo klubko malých i velkých, bílých i černých rukou a nohou a v dálce za dokořán otevřenými dveřmi mizely tří cválající zadečky exotických prasat.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)