Úsměvy ze ZOO: procitnutí

Všechno dopadlo vlastně dobře

Když se Oldřich konečně uklidnil, naložil koupené zboží a odjel, obrátily se obě ženy na trojici viníků.
„Co ste tam, proboha, vyváděli?“ zeptala se Zdeňka.
„Já nic, já pracovat. To oni nezavírat,“ ukazoval Bubi na obě děti.
„Nežaluj,“ řekla přísně doktorka Fuxová.
„Bylo otevžíno, tak šme ho nechali,“ hájil se Vašek a malá Vanetka začínala nakrabovat.
„To není...“ chtěl se ohradit Bubi, ale když viděl nešťastnou tvář malého děvčátka, rezignoval a jen pokrčil rameny.
„Nic se přece nestalo,“ řekla Miluna a sehnula se k malé Vanetce, aby ji přivinula k sobě.
„No, tak úplně pravda to zas není,“ řekla Zdeňka, „musíme chytit ta prasátka.“
„Bubi umí chytat divoká zvěř,“ vykřikl Bubi a chtěl vyrazit na lov.
„Teď ne, až po snídani,“ zarazila jej Zdena
„Jasně, na stole stydnou vajíčka,“ dodala Miluna.
„Já nechci vajíčka,“ začal teď pro změnu nakrabovat Venda.
„Nekecej a poď,“ kárala ho matka a Bubi se usmál: „Tak dostaneš zmrzlinu a pak půdem lovit vepšový.“
„To víš, ty šamane,“ chytila ho Miluna kolem ramen, vzala malou za ruku a v závěsu za Zdeňkou, která nesla bránícího se Vendu v náručí, stoupali do poschodí.
No a jak to všechno dopadlo? Přesně jaké v té písni. Ne, že bychom naše čuníky potkali na Kanárských ostrovech, to zas ne, ale za tři dny, když jsem se s Manikou vrátil, lov na čuníky stále ještě pokračoval. Zničili za tu dobu několik zahrádek a provětrali celé širé okolí. Podařilo se nám je však odchytit až týden po jejich útěku, a to ve sklenících květinářského závodu, kde se živili cibulkami vzácných holandských tulipánů.
Všechno dopadlo vlastně dobře a nikdo z okolí ani nechtěl žádnou náhradu škody. Spoluobčané to vzali jako pouhé zpestření všednodennosti běžného života. Snad i proto, že už nás v celém okrese dobře znají a nikoho nemůže podobná událost příliš překvapit. Jen jedno je všem lesníkům v Polabí dodnes nepochopitelné, proč se jim v chovech černé zvěře stále ještě objevují zakrslá selata bez štětin.

Řeka

Zdá se vám to neuvěřitelné, a co teprve příběh, který se stal výše jmenovanému Oldovi ještě předtím, než se k nám do Číšťanova přistěhoval. Ten bodrý muž neměl sice nikdy nic společného se zvířaty, ale měl podobnou vášeň. Jak už jsem zmínil, on miloval řeku a jednoho dne se mu přihodilo následující.
Kráčel podél řeky směrem k malé zátoce, jakémusi kotvišti drobných člunů, lodic a loděk. Pomalu, rozvážně se pohupoval na svých dlouhých nohách. Oldřich Kavín, hromotluk s býčí šíjí, hnědovlasý a na první pohled trochu prostoduchý. Člověk s neomezenou vůlí, člověk se sobeckou vášní.
Jediným máchnutím shrábl své dlouhé kadeře dozadu a zadíval se na řeku. Ona byla tím ideálem a jí byl naprosto oddán. Miloval její klidnou, jakoby sametovou hladinu za měsíčních nocí i její hrubou pleť plnou vrásek za dubnových plískanic. Zbožňoval její chlad, jímž dokázala sevřít tělo i teplá místa jejích zátočin. Labe, tím jménem je řečeno vše. I ono jedenkrát hladí a laská, podruhé chladí a zebe. Labe, ta nádherná družka jeho dětství, dospívání, celého života.
Došel až ke skromnému přístavišti, kde odpoutal svou bílou Medúzu, člun, který zapříčinil rozpad jeho manželství. Nastoupil, vzápětí odrazil a spustil motor. Pak nastala chvíle uklidnění. Zamířil směrem k Ústí a brzy se dostal podél množství chat a chatiček až do blízkosti hradu Střekova. Zde obrátil. Vlahý vítr počínajícího večera mu ošlehával tvář a on zakrátko zvolnil rychlost, aby mohl vychutnat celou tu nádheru, která se rozprostírala kolem. Rozhlížel se, až jeho pohled padl na jednu z osvětlených chat, před níž se rojila skupina rozjařených lidí. Mávali mu a ve větru zaslechl i výkřiky, kterými ho lákali do své společnosti. Neodolal. Proč nezavršit dnešní večer trochu zábavněji než ty předchozí.
Přirazil ke břehu a bez okolků byl vtažen do šílenství tohoto rozjásaného pikniku. Za krátký okamžik již seděl s ostatními u plápolajícího ohně a poslouchal hudbu linoucí se z otevřených dveří luxusní chaty.
„Námořníku, nebo nářečníku? Jak se to vlastně řekne?“ promluvil jeden z mládenců, jehož uhrovitá tvář nepatřila k nejsympatičtějším.
„Říkej námořníku,“ prohodil kdosi.
„Námořníku… nářečníku, máš hezkou loď.
Oldřich vypjal hrdě hruť a řekl: Kajukový člun Medúza, délka pět třicet, šířka metr osmdesát tři, výkon čtyřicet koní.“
„Zírám,“ odpověděl uhrovitý mladík přiopilým hlasem.
V té chvíli přistoupila k Oldřichovi jedna z přítomných dívek, kouzelná plavovláska a podala mu objemný pohár plný jiskřivé, bezbarvé tekutiny. Domníval se ve své jednoduchosti, že by to v téhle dávce mohla být voda a zhluboka se napil. Do očí mu vstoupily slzy a hrdlo se sevřelo v děsivé křeči. Ostatní se rozesmáli a dívka se mu soucitně, jak se zdálo, zadívala do očí. Měla je hezké, světlounce modré a dětsky upřímné.
„Nejsi zvyklej. Vodák by měl umět pořádně pít,“ řekl tlouštík v bílé košili, „hodně pít.“
Oldřich si odkašlal a poznamenal: „Nepiji vůbec.“
„Nikdy?“ zeptala se dívka.
„Nikdy… tedy až dnes.“
„Kecáš!“ vykřikl probírající se uhrovitý výrostek.
„Nekecám. No tedy na svatbě jsem pil, to ano, ale jinak ne.“
„Jsi ženatý?“ zeptala se znovu dívka a její něžné oči se podivně leskly.
„Už ne,“ odpověděl a na rmut vyprázdnil další sklenici.
„A pak, že nepije. Kecá!“
„Říkám, že není zvyklej. Za chvíli je tuhej.“
Alkohol pracoval skutečně rychle a s teplem v těle počal Oldřicha plnit lítostivou náladou. Po další skleničce se mu víc a víc začínal rozvazovat i jazyk: „Rozvedla se se mnou kvůli vodě. Nechápala mě.“
„To známe, kecy,“ řekl opovržlivě uhrovitý človíček, který se v opilosti stále hlouběji propadal do svého křesílka. Nikdo jiný z dvanácti přítomných se do hovoru nezapojoval, až na tlouštíka, jenž vykřikl: „Nepřerušuj ho pořád, vole. Ty tvoje oplzlosti už zná každej, tak mlč a poslouchej.“

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)