Kněžíci rodu

Kněžíci jsou drobní, zrnožraví pěvci z Jižní a Střední Ameriky. Řekne-li se kněžík, obvykle si představíme ptáka, kterého většina systematiků řadí do rodu Sporophila. Tam je v různých systémech řazeno okolo 30-ti druhů těchto ptáků. Mají takovou stavbu těla a zvláště pak zobáku, že se obvykle nemýlíme, máme-li nám neznámého ptáka zařadit do tohoto rodu. Může to připadat snadné, pokud jste tuto problematiku nestudovali hlouběji. Jakmile se však chcete tuto část naučit trochu více, chcete jednotlivé druhy lépe rozeznávat, pak snadno zjistíte, že to jen tak snadno nejde. Také já jsem se setkal s problémy a mohu veřejně prohlásit, že jsem si jenom dal na stranu různé písemné podklady, podle kterých bych mohl postupovat dále, ale konečné hluboké nastudování jsem odložil, protože již teď mě z toho vrže v mozku.

Ani různí systematikové nemají tak docela jasno a panují mezi nimi často velké rozpory. Rod Sporophila je, alespoň tak nějak v posledním století, řazen do čeledi Emberizidae, což jsou strnadovití. To je velmi obsáhlá čeleď pěvců, například v novém českém názvosloví se hovoří o tom, že do ní patří na 325 různých druhů ptáků. Ale tento údaj může být u jiných systémů zcela odlišný, protože mnohdy je mezi strnadovité řazena jako podčeleď, někdy samostatně uváděná čeleď Thraupidae, což jsou tangarovití a tangar napočítáme dobře dalších 255 druhů. Tím to ovšem vůbec nekončí, protože přesuny mezi dalšími různými čeleděmi jsou více než obvyklé. Proto panuje i určitý zmatek v názoru, co je to vlastně kněžík. V novém českém názvosloví došlo pak k určité redukci v použití tohoto rodového jména, podle mého názoru jen a jen ku prospěchu věci. Jádro tohoto jména se vztahuje nyní především na rod Sporophila. Je však použito i u rodů Melanospiza a Loxigilla. To jsou ptáci z Antil, které vlastně u nás nikdo nezná a jsou spíše podobní dlaskům než kněžíkům. Oproti tomu však existuje i několik jiných ptáků, kteří nepatří do rodů, u kterých by bylo použito české jméno kněžík, jsou však svým vnějším vzhledem kněžíkům velmi podobní! Je to například kubánský hýlovec černý – Melopyrrha nigra, kterého najdeme na Šálkově fotografii v knížce Zdeňka Vegera. Kněžíkům je velmi podobná i kubánka dvoubarvá – Tiaris bicolor, zvláště tvarem zobáku. Asi bychom našli na obou amerických kontinentech daleko více ptáků, kteří jsou kněžíkům velice podobní, anebo byli někdy někde řazeni do jejich blízkosti. Také Karásek ve své knize používá jméno kněžík pro druhy, které jsou dnes řazeny někam jinam. Tím se dnes zabývat nechci, protože zjistit, o jaké ptáky vlastně jde, by bylo velice obtížné a zdlouhavé. Chci se soustředit jen na rod Sporophilla. Ani tady to nebude docela jednoduché.

Jak jsem již v úvodu řekl, kněžíci jsou drobní zrnožraví pěvci. Sem tam se nějaký druh objeví i v našich chovech, jde však spíše o raritu a vlastně nemám ani spolehlivou zprávu o nějakém úspěšném odchovu. Pokud si vzpomínám, vím z našich českých chovů jen o kněžíku bělohrdlém, brýlovém, papouščím a malinkém, známém také pod jménem hnědohrdlý. Toť vše. Ani na západě Evropy nepatří kněžíci k zcela běžným ptákům, jen sporadicky se můžeme na různých burzách setkat s nepočetnými dovozy nebo jednotlivými odchovanými kusy. Přesto existují chovatelé specialisté, kteří se jejich chovem zabývají. Začal jsem se touto skupinou trochu zabývat a dalo mi dost práce, než jsem dosáhnul stavu, alespoň rámcové orientace.

Chci se proto o nějaké vědomosti podělit. Neočekávejte však, že na konci tohoto textu budete mít dokonalé jasno. To se konat nebude a ani nemůže. Budeme nejdříve srovnávat. Musíme vycházet z nového českého názvosloví. Abych získal vůbec nějaký základ, srovnal jsem si tento systém se systémem Wolterse a půjčil si pěknou knížečku, monografii od německého znalce těchto ptáků Karl Sabela, která má tu výhodu, že hodně druhů je tady představeno na barevných fotografiích. Pro českého čtenáře má však i několik nevýhod. Tou největší je, že na barevných tabulích zobrazené druhy jsou uváděny jen německými jmény. To znamená, že český čtenář si musí nejprve vyhledat jméno latinské a k němu teprve přiřadit jméno české. Pak se objeví další nesrovnalosti. Sabel postupuje podle jiného systému, takže některé samostatné druhy považuje jen za zeměpisné formy a naopak. Jelikož i lidský mozek, právě tak jako nějaký počítač má jen omezenou kapacitu paměti, značně riskujete, chcete-li si to všechno nacpat do hlavy. Může se vám potom stát, že s každým novým názvem, který si zapamatujete, vám vypadne z paměti nějaké důležité české slovo. Třeba matka nebo leasing. Abych se vyvaroval nepříjemností a přeci jenom postoupil kupředu, sestavil jsem si tabulku. Přepsal jsem podle nového českého názvosloví všechna druhová jména tohoto rodu a opatřil je pořadovými čísly. Potom jsem si to srovnal s pojetím systému podle Wolterse. Ten nepovažuje všechny druhy uvedené v českém systému za samostatné, ale mnohdy jen za zeměpisné formy. Má také jiné řazení druhů. Očísloval jsem si proto i Wolterse a jeho pořadí uvádím ve druhém sloupci tabulky. Pokud druh považuje jen za zeměpisnou formu, je ve sloupci uvedena nula a v třetím sloupci, kde jsou uvedena latinská jména, je v závorce uvedeno jméno druhu ke kterému forma podle Wolterse přísluší. Německá jména se mohou hodit všem těm, kteří se budou o tuto skupinu ptáků nějak zajímat. Hodně druhů kněžíků má na složeném křídle viditelné malé bílé zrcátko, které je v místech, kde velké krovky křídelní kryjí vnitřní letky ruční a loketní. Toto zrcátko je tak trochu optický klam. Letky jsou totiž na koncích tmavé, ale u kořene bílé, přičemž bílá barva zasahuje na vnitřním praporu déle ke špici pera a také na každé letce jinak. Směrem od první, vnější letky, k vnitřku křídla, zasahuje bílá barva dále. Nejvíce je bílé barvy asi tak od šesté letky ruční a asi na dvou až třech letkách loketních. V těchto místech přesahuje bílá barva velké krovky a tím vzniká to bílé zrcátko. Pokud pták pelichá a chybí mu sem tam nějaká velká krovka, může být bílá barva viditelná i jinde. To musíte rozeznat sami. U několika druhů mají pak pera krovek bílé špice a tím vznikají další formy kresby. Je to třeba „kapratost“ u nominátní formy kněžíka páskovaného – Sporophila americana americana, nebo pásky na křídlech u kněžíka papouščího a prostého. Tabulka však neobsahuje všechny varianty ani u počtu druhů, ani u počtu synonym a samosebou i v dalších částech. Například údaj zrcátko je uváděn jen tam, kde byla k dispozici nějaká fotografie. V českém názvosloví chybí pak druh Sporophila obscura, který by měl mít české jméno buď temný nebo hnědošedý. Nejspíš byl opomenut při přepisování systému. Karásek pak uvádí další druhy, které se dnes skrývají buď jako zeměpisné formy nebo byly přeřazeny do jiných rodů. Jsou to tyto druhy ornata = caerulescens (synonymum) = ozdobný, Morelleti = Morelletův, grisea = černošedý, ocellata = diamantový, superciliaris = velký a hypoleuca = rudozobý. Naopak v českém názvosloví uvedený druh Sporophila zelichi = kněžík Zelichův není v jiných systémech uznáván, je totiž považován za Křížence nejspíše mezi druhy S. palustris × S. cinnamomea nebo S. ruficollis. Byl popsán podle dvou kusů ze soukromé sbírky a dvou dodatečně získaných kusů nejasného původu. Sami můžete vidět, že situace okolo těchto chovatelsky zajímavých ptáků není zcela jasná a to jsme nebrali v úvahu skutečně existující zeměpisné formy u mnoha druhů. Uvědomíme-li si, že správné určení druhu, případně zeměpisné formy je základem chovatelského úspěchu, pak si snadno domyslíme, proč nejsou kněžíci v chovech rozšířenější. Problematiku správného určení druhu prohlubuje u těchto ptáků také skutečnost, že u nich sice existuje pohlavní rozdílnost, samci se dají prakticky u všech druhů nějak rozeznat od samic, ty jsou však většinou nenápadně hnědě zbarvené, takže určit, jakého druhu je samice, to je pak nadmíru obtížné. A musíme také počítat se skutečností, že u kněžíků existuje tak zvaný šat svatební a šat prostý. I samice jsou v době hnízdění poněkud výrazněji zbarvené.

Jsem toho názoru, že tabulka, kterou vám předkládám, může být při určování druhů kněžíků dobrým východiskem. Nakonec se dá i docela dobře doplňovat o nově získané údaje.

Kněžíci jsou klasickými trávožrouty, kteří na americkém kontinentu nahrazují jiné ptáky, kteří se živí stejným způsobem. V Africe, Asii a Austrálii jsou to astrildovití, kteří nejsou v Americe zastoupeni vůbec nebo podčeleď Carduelinae u pěnkavovitých, která je zastoupena jen nemnoha druhy čížků. Všechno jsou to ptáci, jejichž hlavní potravou jsou travní semena a to celoročně. Svoje mláďata krmí tím způsobem, že jim vyvrhují natrávenou potravu z volat do zobáku. Klasičtí strnadi krmí hmyzem přímo do zobáků mláďat. Pokud si představujeme vzorového strnada, slouží nám jako vzor ptáci rodu Emberiza. Ptáků, kteří jsou tomuto vzoru velice podobní, žije na obou amerických kontinentech značné množství. Kněžíci tomuto vzoru příliš neodpovídají a s nimi značné množství dalších rodů, přesto jsou řazeni mezi strnady. Způsob obživy ptáků je však pro chovatele to nejzákladnější, co potřebují znát. U kněžíků jsme si to již řekli, jsou to trávožrouti. Krmíme je stejným způsobem jako astrildovité. Na různých fotografiích v Sabelově knížce můžeme také vidět klasy žlutého senegalského prosa, kterými je fotograf vábil, aby si sedli tam, kam potřeboval. Kněžíci staví miskovitá, nahoře otevřená hnízda. Snáší různě skvrnitá vejce. Podle fotografií úspěšných odchovů se jednalo spíše o odchovy voliérové, hnízda umístěná s oblibou v nějakých větvích ozdobných jehličnanů, chvojky klášterské a podobně. Taková zákoutí se jistě dají naaranžovat i ve větších klecích. V době toku musíme však kněžíky chovat po párech, nevyznačují se takovými společenskými zvyklostmi jako astrildovití. Naopak mohou být při hájení svého teritoria velmi agresivní.

Doufám, že tento můj příspěvek může být pro případné zájemce o chov kněžíků takovou nějakou vodící nitkou, která jim pomůže k cestě ven ze zamotaného klubka.