K zákonu o myslivosti

Ve Fauně čís.9 mne zaujal článek, zabývající se údajným přemnožením pernatých dravců ve vztahu k holubářství.

• mladí krahujci 2 dny po vylíhnutí

Dovolte tedy i mně pár poznámek. V době asi tak před 150 lety až do doby poměrně nedávné, tedy takové, jakou si mnozí z nás pamatují osobně, nebylo v Čechách vesnice, aby se v ní nenašel člověk, který by nechoval holuby. Samo sebou volně, voliéra pro holuby byl neznámý pojem. Nadívaná holoubata byla docela běžným pokrmem a já jsem byl u svého dědy zmlsaným dítětem, protože jsem je nepovažoval za lahůdku. Samo sebou nadával na krahulíka, neboť bydlel zrovna u lesa a občas tak přišel o nějakého holuba. Dneska nenajdete na vesnici, která má přes 70 domů ani jediný obsazený holubník. Jedinými holuby jsou klasičtí “věžáci”, kteří se drží v okolí kravína a družstevních seníků. Přitom takřka u každého stavení můžete vidět zbytky starých holubníků, dnes neobsazených. Tady máme první bod k zamyšlení.

• mládě krahujce ve stáří 4 týdnů

Shodou okolností jsem právě nedávno vyslechl historku vypovídající o lidské povaze. Jakýsi sokolník vlastnil velkého orla, přepočteno na peníze v hodnotě statisícové a protože byl i zaníceným ochráncem, snažil se svoje zkušenosti předat dále a pořádal s tímto ptákem ukázky pro děti. I pořádal také ukázku pro kroužek mladých ochránců, dětí, na kopečku poblíž vesnice. Z nejbližšího stavení je pozoroval přes plot majitel usedlosti. Milý orel několikrát vzlétl a znovu se vrátil k sokolníkovi až posléze, ke své smůle, zaútočil na slepici toho člověka, který přes plot všechno pozoroval. Sokolník a děti běželi za ptákem, který se dopustil této nehoráznosti. Orel zatím seděl na slepici a čekal, jak byl zvyklý, na svoji odměnu za úspěšný lov. Majitel slepice ovšem na nic nečekal a před očima zděšeného sokolníka a dětí milého orla probodl vidlemi. Další bod k zamyšlení.

Termín “přemnožení”, použitý u volně žijících živočichů mne uvádí vždy do varu. Jediným živočichem, který se dokázal skutečně přemnožit, je člověk. (I v tomto případě je to však jen otázka názoru). Je totiž všežravec, který si zatím dokáže sám vyrobit svoji potravu. I když to mnohdy nedělá právě v souladu s okolní přírodou a podřezává si tak sám pod sebou větev na které sedí, je zatím všechno téměř v pořádku. Všichni ostatní živočichové jsou zcela závislí na přirozených zdrojích potravy. Nenajdou-li ji, zahynou. Je-li potravy dostatek, mohou se rozmnožovat, ale jen do té míry, pokud přirozená potrava stačí. Samo sebou i volně žijící tvorové jsou snaživí a přizpůsobují se, pokud toho jsou schopni. Nejlépe se pak daří těm, kteří nějakým způsobem využívají činnosti člověka a dokáží žít v jeho blízkosti. Myši, potkani, holubi, straky, sojky a další příklady. Dravci, tedy pernatí dravci, kteří stojí na konci potravního řetězce, se nemohou žádným způsobem přemnožit. Může jich být více nebo méně, zcela v závislosti na přirozené potravě, ale protože si chrání svoje území, které je živí, nemohou se přemnožit. To je čistě lidský termín, ve své podstatě nesmyslný.

Málokdo si dovede představit, jak málo potravy ve skutečnosti spotřebují pernatí dravci. Před časem jsem v Praze, pro fotografa na velice příhodném, opuštěném místě nalezl hnízdo krahujců. Bylo poměrně nízko, netypicky na vrbě, v okolí typicky periferní nepořádek, mezi tím i hojnost lešenářských trubek. Toho jsem využil a postavil si hned vedle na tomtéž stromě hnízdo svoje. Pozoroval jsem mláďata od vylíhnutí až do doby, kdy opustila hnízdo. Bylo jich pět. V příhodnou dobu jsem se je snažil vyfotografovat. Ke své úplné spokojenosti jsem to však nedokázal, i když snímků mám dost. Jednou jsem seděl s fotoaparátem v tomto úkrytu nepřetržitě od úsvitu do soumraku a opět od úsvitu až k polednímu, celkem 25 hodin. Za tuto dobu přinesli staří pouze 4x, slovy čtyřikrát potravu. Z toho 3x vrabce a jednou mladého kosa, ještě hnízdoše. Je zajímavé, že krahujec naprosto upřednostňuje vrabce domácí, asi jako lahůdku a dospělé kosy prakticky nebere. I jestřáb chovaný v zajetí vezme kosa jenom v krajní nouzi. Je skutečně s podivem, že v Praze, kde existuje výrazná koncentrace krahujců a současně ohromná populace polodivokých holubů “věžáků”, jsem ještě nepozoroval krahujce s uloveným holubem. Přitom si ani nedovedu představit snadnější kořist. Jednou jsem pozoroval samici krahujce s uloveným strakapoudem, který v jejích pařátech ještě žil a kterého odnesla k vodě a utopila. To bylo pozorováno i jinými ornitology. Představím-li si, že strakapoud je menší než holub, vyvstává otázka, jak to s těmi holuby vlastně je. Obvykle zlikviduje holubářův soused (kterému holubi vyzobávají maltu mezi prejzy na střeše a zanášejí okapy) více holubů, než jakákoliv škodná. Jak málo pozorovacího talentu dnešní člověk vlastní, o tom vypovídá například stav kuny skalní v Praze. Jenom se to ve městě kunami hemží, aniž by je kdo viděl. Stačí číst stopy, když napadne sníh.

• mladý krahujec

V myslivecké mluvě existuje termín škodná pro různé druhy ptáků. Nedovedu pochopit neustálé volání po povolení odstřelu dravců, když vrány, straky a sojky vůbec nikdo nestřílí. Přitom pojem přemnožení by snad byl přijatelný právě jen u strak. A právě havranovití dokáží skutečně škodit a to i v bažantnicích nebo lépe řečeno, právě tam. Ovšem nejsou to ptáci, kteří by si nějakého myslivce připustili na dostřel. Střelit sojku je mnohem větší kumšt než střelit jestřába. Před časem jsem strávil asi týden ve Švýcarsku. Množství pernatých dravců by naše myslivce asi přivedlo do blázince. Takové množství káňat jsem neviděl. Ale i luňáci, jak hnědí, tak červení, orlové. Pravda, bylo to v zimě, kdy ptáci nedrží svoje území a také spíše v okolí dálnice, kde sbírali přejeté myši a podobně. Ale stejně. Ve Švýcarsku platí absolutní zákaz likvidace dravců a tresty jsou přísné. Vězení bez ohledu na postavení a každý vás udá.

Stav našeho holubářství, ale právě tak i jiných oborů, vypovídá o něčem úplně jiném. Vypovídá o stavu společnosti. Jestli si někdo myslí, že pernatí dravci jsou tak významnou složkou ohrožující stav chovů, hluboce se mýlí. Autor článku sám poukazuje na nejnebezpečnější příčinu. Totiž hluboký nezájem. Pokud bude stát moravský pštros modrý černopruhý běloocasý běžně, dejme tomu 500 DM, máte jich za pár let tisíce, pokud ne, asi zaniknou. Taková je doba. Ale nevznikla před deseti lety, jak si opět mnozí myslí, ale mnohem dříve. Zisk všude tam, kde to bylo jen trochu možné, změnil člověka mnohem dříve. Ale zisk býval také tím největším zločinem, legálně jej člověk mít nemohl, tak ho přenesl do oblastí, kde byl méně polapitelný. Zisk v podobě holoubat přestal být zajímavý a sportovní chov asi nedokáže zcela obsáhnout celou oblast chovu. Asi se na to bude muset nějak jinak. Znovu od lesa. To se ovšem týká i jiných oblastí chovatelství. Ne všech. Psi, kočky zřejmě prosperují. Exotické ptactvo, zdá se, není na tom tak špatně, zvláště módní papoušci. Ovšem znalému pozorovateli je jasné, že chovatelství ptáků je mimo naše území zcela v jiné sféře než u nás. Přístup chovatelů je zcela jiný. A proto pozor. Dobře se dívejme okolo sebe, ale hlavně, musíme se činit. Nejdřív musíme přestat závidět druhému jeho úspěch, jeho zisk. Pokud dokážeme odpustit velké peníze snad jenom hokejistům, půjde to pomalu.