Hovavart

Hlídání lidských obydlí a majetku však patří k nejstarším funkcím a úkolům domácích psů, zjednodušeně řečeno od počátků zemědělství. Už římský autor Columella hovoří v díle De re rustica z roku 60 n. l. přímo o psu „nádvorním“. Pro něj má němčina výraz Hofewart či Hofwachter, později Hovawart. Nádvorní pes tedy zcela jistě nechyběl ani na německém venkově. Zmínku o něm obsahuje už jeden z nejstarších dokumentů německého práva, tzv. Saské zrcadlo – Sachsenspiegel, sepsané kolem roku 1230. V polovině 13 století pak bylo toto dílo rozšířeno ve známější Švábské zrcadlo – Schwabenspiegel, uplatňované na celém území Německa. Hovavarta zmiňuje v souvislosti s „domovním právem“ a konkrétně uvádí, že při krádeži nebo usmrcení psa, hlídače dvora, musela být pachatelem buď poskytnuta rovnocenná náhrada – tedy jiný pes, nebo zaplacena škoda. Zajímavostí je, že za psa ukradeného v noci musel škůdce zaplatit třikrát víc než za psa odcizeného ve dne.
Ve středověké německé literatuře se podle německých pramenů hovavart objevuje ještě mnohokrát, většinou ve srovnání nebo jako protiklad psů loveckých a chrtů. Byl to vždy pes velký, silný, robustní. Mnoho bližšího o jeho vzhledu se však nedovíme. Zajímavou zmínku obsahuje báseň Heinricha von dem Türlin z roku 1215, kde najdeme přirovnání: „měl uši přeložené jako hovavart“.
Existenci psů tohoto typu a pracovního upotřebení můžeme v dalších stoletích charakterizovat spíše jako „spontánní“. Podobně vypadala i minulost Německého ovčáka, knírače nebo třeba současného rakouského hladkosrstého pinče: takoví psi na venkově prostě byli, možná tvořili místně výraznější variety, ale jejich cíleným, systematickým chovem se nikdo valně nezabýval.
Cílem německých chovatelů ve 20. a 30. letech minulého století bylo spíše vzkřísit a obnovit určitý typ, než přímo zaniklé či zapomenuté plemeno. Vytčeným cílem měl být hrdý, silný, neohrožený, „staroněmecký“ pes, jehož vzorem byl pes z rytiny Albrechta Dürera „Rytíř, smrt a ďábel“ z roku 1513. Chovatelé se tedy zaměřili především na dosažení co nejpodobnějšího vzhledu se zobrazeným psem. To, že rytíře asi jen stěží provázel hlídač ze dvorka, nepovažovali zřejmě za podstatné.
První pokusy o vzkříšení staroněmeckého nádvorního psa spadají do doby před první světovou válkou. Chovatel Bertram König vyšlechtil několik blíže neurčených jedinců, kteří údajně nejvíce připomínali bernské salašnické psy. Ve dvacátých letech pak navázal na úsilí svého otce Kurt F. König. Vyhledal na německém venkově dva páry velkých černě zbarvených selských psů. V následném chovu využil krve anglického gordonsetra, právě se formujícího německého ovčáka, maďarského kuvače, pyrenejského pasteveckého psa a Leonbergera.

Moderní hovavart, jehož plavou varietu není těžké zaměnit za Golden retrívra, je povahou spíše klidný, v práci vytrvalý, samozřejmě výborný hlídač. Zkušenosti českých chovatelů kladou důraz na pevné a důsledné vedení, neboť jde o plemeno sebevědomé, se silnou tendencí k získávání dominantního postavení. Velkou výhodou psa hlídače je jeho odolnost, tedy možnost celoročního umístění mimo dům.