Endurance – neúmyslný doping

Farmařím na malé farmě blízko města Žlutice už dvanáct let. Mám od státu pronajatých 30 hektarů půdy a chovám všechna hospodářská zvířata, která na takovou farmu patří, aby byla především soběstačná. Je to život sice smysluplný a přínosný, ovšem taktak na přežití. V zimním období pracuji v lese, stahuji dřevo s koněm ze strání, kam nemůže žádná mechanizace. V letním období jsem kromě sušení sena denně na jízdárně, kde učím děti i dospělé základům jízdy na koni, aby mohly bezpečně projíždět krajinou a být připravené na všechny alternativy, kterými by je počasí i terén mohly překvapit. Především, aby dojeli v pořádku i se svým partnerem – koněm. I ten by měl mít z takového cestování radost a nemělo by být nad jeho síly.

Učila jsem se jezdit na několika jízdárnách, kde dávali přednost klasickým disciplínám. Ovšem později jsem pochopila, že to není „ono“. Zkoušela jsem jezdit na dostihových koních v tréninku. Velmi obdivuji žokeje, zejména ve steeplechase, především jejich nervy, takové jsem u sebe neobjevila. Pak se mi dostaly do rukou propozice do soutěže ve vytrvalostním ježdění. Jela jsem s koněm, o kterém jsem usoudila, že se z mých jako jediný hodí. Nerad skákal, drezúru na obdélníku nenáviděl, ale za zaběhlým dobytkem se hnal i tři dny bez známky únavy a v dobré náladě. Ta naše první soutěž, já a Max v endurance, bylo rovnou neoficiální mistrovství a my to vyhráli. Týden mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se to stalo.

Následovaly další úspěchy. Maxe nikdy žádný veterinář nezastavil kvůli neschopnosti pokračovat dál. Přibývaly kilometry soutěží a Max neskončil nikdy horší, jak třetí, také jednou třetí na 120 km o „celý“ nos. Soutěžit s ním mě těšilo, protože to těšilo i Maxe. Nikdy jsem ho nenutila příliš. Když nechtěl jít dopředu, jen tak sledoval první dva, tři soupeře, nehnala jsem ho. Prostě neměl „svůj“ den. Ideální soutěž pro Maxe by byla sto kilometrů jeden den a sto kilometrů druhý. Nevím, jestli by se našel soupeř. Proti by zřejmě byli i veterináři, asi by se jim to pro obyčejný koňský organismus zdálo příliš. Ale pro Maxe ne, vím to. On je supervytrvalec.

Potom nás ČJF delegovala na kvalifikační závod do Polska, abychom to mohli zkusit na mistrovství Evropy. Skončili jsme čtvrtí v silné konkurenci. Celý den závodu na 143 km hustě pršelo. Než jsem se po závodu, který trval dvanáct hodin převlékla, nějaká komise odvedla bez mého vědomí Maxe z boxu. Dozvěděla jsem se, že Maxovi berou krev na doping. Nepřikládala jsem tomu důležitost, nebyla jsem si vědoma jakéhokoliv pochybení.

Naše manažerka si sice cestou na závody stěžovala, že jí vedení ČJF neposkytlo Veterinární pravidla. Já jsem si však byla jistá – jsem farmář, dokonce v kvalitě bio = bez chemie, bez léků, bez ničeho umělého – že nemůže nastat problém. Ochranné lhůty všeho, co pro má zvířata veterinář předepíše, jsou zapsány a dodrženy. Je to mé přesvědčení i životní styl, myslím si, že tak je to správně.

Koncem srpna 2001 přišel pozitivní nález na látku dextrometrorphan. Max byl diskvalifikován pro dopink.

Až v září 2001 jsem si mohla koupit od ČJF veterinární pravidla, vydaná Mezinárodní jezdeckou federací (FEI). Tehdy jsem se dozvěděla, že pokud se jakýchkoliv závodů zúčastňuje kůň, který byl v nedávné minulosti léčen, musí o tom ošetřující veterinář napsat zprávu, která se na závodech předkládá komisi a ta rozhodne, zda takový kůň může soutěžit. Mít tuhle zprávu, nestalo by se nic zvláštního.

Maxe skutečně občas trápil alergický kašel, zejména na jaře, v květnu, kdy všechny stromy kvetou a my začínali trénovat. Jezdil za ním na slovo vzatý odborník. Předepsal mu Atussin, obdobu dětského Tussinu, který zná snad každý, kdo se někdy staral o malé děti. Ale ani tento člověk netušil, co tím způsobí.

Na endurance jsem nezanevřela. Ten pocit partnerství s koněm, se kterým překonáváte čas, vzdálenost, počasí, terén i nálady je něco, co nikdy nejde zapomenout. Kdokoliv z koňských fandů nebo čtenářů by měl zájem o tuto disciplínu, má možnost přijet. Může tohle všechno zkusit a zažít. Může přijet i se svým koněm. Je tady vyznačená nádherná tréninková trasa na libovolný počet kilometrů. Svého času jsme kolem Žlutické přehrady pořádali vytrvalostní dostihy. Třeba víte co chcete a přijedete jen trochu zatrénovat. Třeba je to pro vás něco úplně nového a jednoduše vás to „chytí“.