Úsměvy ze ZOO: práce a studia

Horečná závrať lásky

Oldřich pokračoval: „Neměli jsme děti, ale já ji měl přesto moc rád,“alkohol působil při řeči podivné odmlky, „jenže nemůžu bez vody být. Často jsem chodil na řeku, stavěl Medúzu, vesloval, tábořil venku, prostě jednou přijdu domů… a byl tam chlápek s knírkem, dácií a valutovým kontem. Úředník bez zájmů. Maloměšťák. Nula.“
„Kecy…“ řekl totálně opilý mluvka a škytl.
„Rozvedli jsme se. Ona dostala dům a polovinu úspor, já chatku, loď a zbytek peněz. Prostě mi teď nic nechybí. Mám Medúzu, která je věrná a pětatřicet klacků na knížce. Jo spoustu času, děsnou spoustu volného času.“
Domluvil a znovu podpořil hltavě již tak dost podlomenou náladu.
Všichni z přítomných mlčeli. Cítili to divné napětí z jeho doznání. Náhle promluvil jeden z nezajímavých chlapíků: „Pustím ten magneťák víc nahlas.“
„Jo a budeme tancovat,“ vykřikl dívčí hlas.
Pak se zábava, poněkud zvolna, počala znovu probouzet k životu a zakrátko se dýchánek rozjel opět s původní intenzitou.
„Smím prosit,“ zeptala se blondýnka a Oldřich pochopil, že se ptá jeho. Těžce se zdvihl a díky své vůli přemohl opilost. Přivinul ji k sobě a v objetí ucítil křivku ňader. Tančili.
„Jak se jmenuješ?“ otázala se.
„Olda, a ty?“
„Jarmila.“
„Líbíš se mi,“ pohladil ty světlé, dlouhé vlasy a přemýšlel, kolik let je mezi nimi. Snad deset, snad patnáct, víc ne.
„Ty mně taky, ale ne v téhle společnosti.“
„Neznám je.“
„Já také ne,“ odmlčela se, přestala tančit a zadívala se mu do očí, až ucítil vzrušení, „odvez mě k sobě.“
Srdce mu vystoupilo do krku a krev zaplnila mozek. Tepala v zuřivém tempu milostné noci.
Odvedl ji ke člunu a aniž si kdokoliv všiml, odvezl krásnou plavovlásku do svého skromného obydlí.
Uvedl ji do jediné místnosti své chaty a s noblesou, hodnou královského paláce, nabídl jí občerstvení. Odmítla a něžně se k němu přivinula.
„Moc se mi líbíš, lodníku,“ tlačila jej směrem k neustlanému lůžku, „chci tě, chci a moc po tom toužím.“
Zvrátil se na postel a v sžíravých polibcích ucítil horečnou závrať lásky.
Probudil se, až když slunce bylo vysoko na obloze, s ukrutnou bolestí hlavy se jen těžko rozpomínal na minulý den. Pak se rozhlédl místností a uvědomil si, že ji nikde nevidí. Nebyla tu. Jeho příbytek ale vypadal poněkud neuspořádaně. Posadil se, protřel si oči a jenom tupě zíral. Skříň i všechny zásuvky psacího stolu byly pootvírány. Všude kolem se povalovala spousta věcí, majících až do včerejšího večera své spořádané místo.
Vyšel před chatu a zadíval se na svou milovanou řeku. Místo, kde kotvíval jeho člun, bylo prázdné a on pochopil, že od dnešního dne nemá nic než rozpadající se střechu nad hlavou a Labe, tu jedinou lásku, která nikdy nezklame. Pomalu se line ten tichý proud a jako čas sám přináší s sebou okamžiky krásné i chvíle zklamání.

Podivné osudy

Podivné osudy, co? Ovšem každý má svůj a ten musí beze zbytku žít, stejně jako Olda, vy nebo já. Všichni se ubíráme po cestách vytčených nám tenkou nitkou života, který nám sudičky daly do vínku.
V okamžiku, kdy jsem měl hlavu plnou starostí, tělo unavené od cestování a seděl v půl druhé v noci u sebe v pracovně, abych si do hlavy vtloukl základy průmyslové chemie, ozvalo se zaklepání.
„Dál,“ řekl jsem a protřel si oči. Do místnosti nakouklo něco neviditelného, z čehož zářila dvě bílá, oslnivá světýlka. Obrátil jsem stolní lampu směrem ke dveřím a spatřil Bubiho.
„Pan Šišák, už se naučil vyslovovat „ššš“, což byl úspěch, „eště nespat?“
„Ne, pojď tál,“ odpověděl jsem a zároveň si zapálil cigaretu.
„Co se děje, Bubi?“
„Já vám chtít něco, co zapomínat neustále.“
„Aha,“ kýval jsem a přemýšlel o smyslu jeho slov. Pak, když jsem nemohl na nic přijít, sáhl jsem do spodní přihrádky knihovny, kde se v šeru krčila načatá lahvinka myslivce. „Dáš si?“ pohlédl jsem k černochovi, který se zatím ostýchavě doplížil k lenošce pod oknem. Kývl a vycenil bílé zuby. Já pokračoval: „Tak oč jde? Vysyp to.“
„Já omlouvat, ale já mnoho práce,“ mrzačil dál mou mateřštinu.
„Nevadí, mluv,“ už jsem začínal být netrpělivý, protože mě na jedné straně lákala sklenka dobrého alkoholu, kterou jsem nechtěl vyprázdnit před problémem, na straně druhé se mi do mozku vkládalo pomyšlení na další stránku entalpií, prostupu tepla a podobných bláznivin. Třeba Bernauliova rovnice.
Bubi však mlsně koukal po tomtéž. Tedy ne po chemii, ale po skleničce a levou rukou mačkal jakési papíry.
„No!“ pobídl jsem ho.
„Já tady,“ podal mi ty pomačkané tiskopisy, „zapomněl vám doručit byznys od jeden zákazník.“
„Cože?“ vykřikl jsem a doufal, že slyším dobře.
„Nezlobit se, prosím.“
„Já se nezlobím,“ mávl jsem rukou a obrátil do sebe toho panáka.
„Jen , prosím tě, už mluv.“
„No tady číst,“ ukazoval na papír, který jsem pro změnu teď muchlal v dlani já. „Tady přijít jeden šéf z továrny na kráva a vola a…“
„Jako továrna na…“ pak mě však napadlo podívat se konečně do té žádosti a zjistil jsem, po jejím přečtení, že družstvo vlastníků zemědělské půdy se na nás obrací s žádostí o vyhotovení posudku meliorací takřka v půlce okresu. Navrhovaná cena za zpracovaný projekt by podle jejich uvážení měla činit 250 tisíc korun, bez nároku na výdaje. Prostě úkolová mzda.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)