Šafránky rodu Sicalis

• šafránka velká – mladý nevybarvený samec

Ačkoliv je těchto ptáků popsáno nejméně 12 druhů, u nás v Evropě je dovedeme rozlišovat jen málo. Nemáme totiž dostatek věrohodných podkladů. Zřejmě takové podklady existovat budou, nejsou však, a to zvláště pro nás, dostupné. Abych tomuto svému tvrzení dal nějakou konkrétnější podobu, prozradím, že pro mne je pramenem kniha vydaná univerzitou v Princetonu v USA. Autorem je ornitolog Rodolphe Meyer de Schauensee a kniha má omezený zeměpisný dosah. Jmenuje se Birds of Venezuela. Stála tenkrát 80 DM, což je asi tak stejně jako dnes 80 EUR a to je dobře 2600 Kč. Rád bych si samozřejmě koupil něco modernějšího a s lepšími ilustracemi, ale asi každý dobře pochopí, že si to prostě a jednoduše nemohu dovolit. Proto jeden musí sbírat informace kde se dá a nějak si je archivovat sám. Na fotografiích mám pouze 2 druhy a jeden z nich byl v ČR vlastně jen na návštěvě, když byl vystavován německým chovatelem, asi před dvaceti lety, na výstavě v botanické zahradě. Jen šafránky velké – Sicalis flaveola byly a jsou sporadicky u nás chovány. Tento druh je však z celého rodu na jihoamerickém kontinentu nejvíce rozšířen. Vytváří proto docela logicky několik zeměpisných forem. Jednou z těchto forem je pak i šafránka velká Pelzelnova, často dříve považovaná za samostatný druh. Uvádí ji tak například Karásek pod číslem 112. Seznam jednotlivých forem uvedu podle Wolterse, nakonec nic jiného k dispozici ani nemám.
 

číslo pořadové podle českého názvosloví	číslo pořadové pole Wolterse	pojmenování vědecké podle českého názvosloví	současné české pojmenování	synonyma česká	počet geografických forem podle českého názvosloví	počet geografických forem podle Wolterse	velikost těla cm	oranžová barva na čele a temeni hlavy
1	11	Sicalis flaveola	šafránka velká	strnadec šafránový/ pěnkava šafránová velká	4	5	14	ano
2	2	Sicalis luteola	šafránka luční	strnadec luční/ pěnkava šafránová malá	7	8	12	ne
3	4	Sicalis citrina	šafránka žlutočelá	strnadec citrinový	3	3	11,5	ne
4	8	Sicalis uropygialis	šafránka světlehřbetá	strnadec světlehřbetý	3	2
5	7	Sicalis luteocephala	šafránka žlutohlavá	strnadec žlutohlavý	0	0
6	9	Sicalis auriventris	šafránka zlatobřichá	strnadec zlatobřichý	0	0
7	6	Sicalis olivascens	Šafránka zelenavá	strnadec zelenavý	4	4
8	5	Sicalis lebruni	šafránka patagonská	strnadec patagonský	0	0
9	12	Sicalis columbiana	šafránka menší	strnadec žlutočelý	3	3	11,5	ano
10	3	Sicalis raimondi	šafránka raimondova	strnadec raimondův	0	0
11	1	Sicalis taczanowskii	šafránka žlutoprsá	strnadec žlutoprsý	0	0
0(12)	10	Sicalis lutea	(není uvedena)	strnadec žlutý	-

Jsou to tyto formy:
S. f. valida,
brasiliensis,
pelzelni,
koenigi.

• šafránka velká – mláďata v hnízdě

Geografické rozšíření jednotlivých forem je pro mne otazníkem. Jen formu brasiliesis lze umístit do východní Brazilie a formu Pelzelni na jih oblasti rozšíření, to je do severní Argentiny, Paraguyae a jižní Brazilie. Rozšíření druhu uvádí pak Wolters takto: severozápadní Peru, severní a východní Kolumbie, Ekvador, Venezuela a Guyana, východní Brazilie (Maranhao a Ceárá až po Rio Grande do Sul a Uruquay, západním směrem přes Mato Grosso a Paraguyay až po východní Bolivii a Argentinu směrem k jihu po Buenos Aires a La Pampa). Uměle vysazen byl tento pták v Panamě, na Trinidadu a Jamaice. Je otázkou, čím se vlastně liší jednotlivé zeměpisné formy. Na fotografiích jsou často zobrazováni samci s velmi jasně oranžově vybarvenou hlavou. Nevzpomínám si však, že bych takhle silně vybarvené ptáky viděl ve skutečnosti. Není proto docela jasné, zda jde o zeměpisnou formu nebo o starší jedince. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že odchovaní mladí samci měli ještě druhým rokem na spodní straně těla čárkování, takže připomínali samice. Je to nakonec vidět na fotografiích. Jejich životním prostředím jsou různé typy krajiny od řídkých a galeriových lesů, různé druhotné porosty, příměstské krajiny s rozptýlenými stromy, savany a vůbec travnaté plochy. Jsou to typičtí trávožrouti a v zajetí jsem je krmil jako základním krmivem prosem, stejně jako různé astrildovité. Pokud si vzpomínám, daleko ochotněji než astrildovití přijímali různé naše plevele, jako kokošku pastuší tobolku nebo nezralé úbory pampelišky. Mláďata krmili rodiče klasickým způsobem trávožroutů, totiž vyvrhováním natrávené potravy z volete. Odchovy jsem sice dosáhnul v otevřené zahradní voliéře, takže měli jistě možnost sem tam ulovit nějaký ten hmyz, ale já jsem v té době vůbec nedával červy, z čehož usuzuji, že krmit živým hmyzem nebude až tolik rozhodující. Ačkoliv ptáci staví v přírodě shora otevřená, miskovitá hnízda, v chovu v zajetí s oblibou staví svoje hnízda v polootevřených budkách. Viděl jsem u jednoho chovatele hnízdo postavené v budce zavěšené zvenku na nepříliš velké kleci. Vejce jsou tmavě skvrnitá.

• šafránka velká – Sicalis flaveola


• šafránka luční – Sicalis luteola

Oproti astrildovitým jsou šafránky jiné povahy. V přírodě se vyskytují v mimohnízdní době jen v malých skupinách, uvádí se hejna do patnácti kusů. V době hnízdění hájí svůj hnízdní okrsek, což se může stát jiným ptákům osudné. Měl jsem je v zahradní voliéře společně s panenkami hnědoprsými, se kterými se snášeli dobře. Avšak dvě právě vylétlá mláďata se snažila vrátit do budky šafránek a byla jimi ubita. Úplně jim rozklofaly hlavy. Mohou se dokonce vyskytnout velmi agresivní jedinci, kteří zabijí i samice. Jeden z chovatelů mi věnoval samce, na kterého měl podezření, že mu zabíjí snovače ve společné voliéře. Dal jsem jej do velké klece, ve které byla jen samice šafránky. Samice se ihned úzkostlivě držela na opačné straně klece, než byl právě samec. V mé přítomnosti samec nijak neútočil. Když jsem se však vrátil asi po dvou hodinách, byla samice již mrtvá, měla zcela rozbitou hlavu i horní záda. Mláďata jsem odchoval ve venkovní voliéře, šlo však až o čtvrté hnízdění. Mláďata byla ještě druhým rokem různě skvrnitá a ani mladí samci nebyli ještě plně vybarveni. Jeden ze samců, kterého jsem si ponechal, ztratil skvrnité zbarvení až dalším rokem. Tedy ve třetím roce života. Potom byl teprve intenzivně žlutý, právě tak, jako je samec na našem snímku. Je docela dobře možné, že ptáci mají v přírodě svatební i prosté opeření. V literatuře jsem se však o tom nic nedočetl. Největším otazníkem však pro Evropany zůstává rozlišování jednotlivých forem a nakonec i druhů. Našel jsem třeba v holandském časopise Onze Vogels nějaké barevné fotky, ale bohužel nesouhlasí se slovním popisem a nesouhlasí ani s barevnými ilustracemi z jiných zdrojů. Když pak víte, že se tento časopis dopustil omylu, což se mi stalo i v případě přímo mých fotografií, musíte být nedůvěřivý. Například číslo 5 z roku 1981 představuje 1,0 Sycalis luteola valida, ovšem ptáci připomínají spíše Sicalis luteola. Naopak v čísle 11 z roku 1991 je představován druh Sicalis luteola, ale ptáci nemají na hlavě typickou kresbu okolo očí, jak je představována v jiných pramenech. Přitom jde o ptáky chované v zajetí, což je dobře rozeznatelné podle přerostlých drápků. Autor příspěvku nemusel druh správně určit. Rád bych se dostal k nějakým ptákům z poslední doby, abych si je mohl vyfotografovat pro srovnání. Jedině porovnáním více podkladů můžeme dosáhnout vyššího stupně poznání.