Volání divočiny: Kapitola X. – Mushing na sprintových tratích

Najednou ticho rušené jen svistem skluznic, zrychleným dýcháním a dusotem psích tlapek. Vyplazené jazyky rozvášněných tahounů se komíhají jako červení hadi a adrenalin stoupá do hlavy musherovi plně zaměstnanému řízením sání…

 

foto: René Kastner

Ještě před několika lety bych necítil takovou nutnost dělit informace o sportu psích spřežení zvlášť na krátké a zvlášť na dlouhé, jako je tomu dnes. Jak jsem se již zmínil v předchozích kapitolách, jednotlivé disciplíny se stávají věcí lidských i psích specialistů, kteří ač shodně pracují s tažnými psy, se nakonec v průběhu sezóny či tréninku téměř nepotkají. Úsilí být univerzálním, je často vykoupeno průměrnými výkony. Na druhou stranu znám spoustu kamarádů, kteří tento koníček dělají opravdu pro radost a nějaké výsledky jsou u nich až na druhém místě.

• sáně sprintové

Za sprintové tratě považujeme závody na vzdálenost 5–8 km na suchu a na sněhu 8–22 km, v závislosti na počtu psů. Nejčastěji bývají dvoukolové. Spřežení se člení do tříd podle počtu psů: C2 – 4 psi, B5 – 6 psů, A7 – 8 psů, U – 8 a více.
Třídy se ještě dále dělí podle plemen na např.
C – psi bez průkazu původu, speciální kříženci jako je AH, ESP,
C1 – Sibiřský husky,
C2 – ostatní severská plemena AM, GP, SA.

foto: René Kastner

Je to z důvodu spravedlivějšího srovnání výkonnosti (kubatury) jednotlivých ras, neboť sibiřskému husky nemůže např. Aljašský malamut příliš konkurovat co se týče rychlosti, husky naopak nestačí na ESP. Zde se nabízí odpověď na velmi častou otázku: musí mít pes průkaz původu, aby mohl závodit? Pokud budete zapřahat pouze pro svou potěchu a nemáte ambice na vítězství, není to problém. Pakliže však máte ve spřežení např. AM bez PP, budete zařazeni mezi Křížence a speciály a tam jste bez šancí. K podobné situaci dochází zařazením třeba jednoho alaska husky do spřežení SH. Automaticky se přesouváte do kategorie speciálů a jste v nevýhodě.
Severští tažní psi jsou považováni za psy sportovní a jejich výkon je již v současné době limitován standardem plemene, který předepisuje jejich vzhled. Experimentování v chovu s cílem vyšlechtit speciální závodní linie, znamenalo často odchýlení se od standardů FCI a je žhavým problémem dnešních dnů. Čistokrevnost jednotlivých psů bude nutno, od právě probíhající sezóny, dokazovat tzv. hundepasy (viz. www.mushing.cz). Kvůli atraktivnímu vzhledu, finanční dostupnosti, nenáročnosti a dalším kladným vlastnostem patří severská plemena stále k nejpočetnějším tažným psům. Jestliže ale ve vás dříme touha závodit, vítězit a dosahovat maximálních výkonů v mushingu, měli byste se od začátku soustředit na speciální pracovní psy - aljašské husky a evropské saňové psy. U těchto psů nás nesvazuje vzhled, ale hlavním kritériem je výkon, takže v chovu dochází výhradně ke spojování jedinců s nejlepšími výsledky. Samozřejmě vznikají určité linie a ty z větších kennelů (psinců) se mohou od sebe vzhledově výrazně lišit. Na sprintové tratě se používají alaska husky lehčího typu s kratší srstí, ale v posledních letech začínají být vytlačováni ohaři ze Skandinávie (především Norska) a Evropskými saňovými psy. Spřežení složená z ESP dosahují na sprintových tratích průměrné rychlosti okolo 30 km/h a začínají už důrazně promlouvat i do výsledkových listin důležitých závodů v domovině alaska husky na Aljašce a v Kanadě.
Trať pro zimní (na sněhu) sprintové závody by měla být kvalitně upravená sněžným skútrem a rolbou, s dostatečnou vrstvou sněhu. Provázet by ji mělo pečlivé značení, kdy červený terčík na levé či pravé straně trailu znamená odbočení příslušným směrem, modrý znamená pokračovat rovně, žlutý je nebezpečí (viz. závodní řád na
www.mushing.cz).

foto: archiv Petra Dráhala

Pokud jste se svými nově pořízenými pejsky a výbavou už něco natrénovali a chtěli byste zkusit některé závody, vězte toto: na závody třetí třídy - základní kategorie, se můžete přihlásit za předpokladu, že se poctivě seznámíte se závodním a soutěžním řádem a splníte další podmínky pořadatele uvedené v propozicích konkrétní akce. Na závody druhé třídy (čekatelství MR) a první třídy (seriál mistrovství republiky) již potřebujete závodní licenci. Ta je vázána na členství v některém z mushers klubů a složením písemné zkoušky z pravidel.
Co se týče kárových závodů (na suchu), seznámili jsme se s používaným vybavením již ve všeobecné kapitole o mushingu. Nezapomínejme na předepsanou ochrannou helmu. Na zimních (na sněhu) závodech typu sprint se jezdí na lehkých, kratších sprintových sáních, opět vybavených povinným vakem na psa. Se zvyšujícími se rychlostmi a výkony se stále více uplatňují nové moderní materiály a technologie, např. kevlarové skluznice, různé plasty a kvalitní namazání, stejně jako u lyžařů, se stává vědou. Jezdí se nalehko bez zátěže, závodníci stráví na trati často jen desítky minut a přiléhavé kombinézy a speciální boty už vůbec nejsou výjimkou. Stejně tak kvalitní lyžařské brýle jsou nezbytností.
O krátký návod k připravení psa či spřežení ke sprintovým závodům jsem požádal člověka nad jiné povolaného - Zdeňka Kůrku, vicemistra Evropy a světa v kategorii C2, majitele šestihlavé smečky grónských psů: „Začátkem září zapřahám spřežení zprvu na dva a půl km a postupně prodlužuji až na 8 km, těsně před zimní sezónou. Vše s ohledem na teploty, raději si přivstanu a využívám chladného rána. Důsledně napájím vývarem asi jeden a půl hodiny před tréninkem, množství si musí každý vyzkoušet individuálně. K podzimním tréninkům používám těžkou 90 kg káru, na které vozím ještě pomocníka. Tzn., že zpočátku se snažím trénovat na sílu a vytvořit psům maximální osvalení. Teprve později jezdím nalehko, případně na závodní tříkolce a zaměřuji se na rychlost. Postavení psů ve spřežení měním, s výjimkou leadera, aby si zvykli na různé pozice.
Na podzim jezdíme až 4× týdně, v hlavní sezóně tréninky mezi závody prakticky vynechávám.“
Pro srovnání jsem oslovil také další osobnost, Slávu Pavlíka, který ještě před pár lety jezdil s čistokrevnými aljašskými malamuty a grónskými psy. Dnes zapřahá až osm evropských saňových psů, na něž se přeorientoval. Úspěchy sklízí i zde – patří mezi nejlepší jezdce evropského poháru a je čerstvým mistrem republiky v kategorii do čtyř psů. Zajímaly mě především odlišnosti mezi tréninkem spřežení seveřanů a závodních speciálů – ohařů: „Sám jsem byl překvapen, jak je těchto odlišností málo. Mé zkušenosti s čistokrevnými seveřany a tréninkové metody, se v zásadě shodují v zásadě se Zdeňkovými z předchozích řádků. Tak je uplatňuji z větší části i u ohařů. Zapřaháme obden do těžké káry a teprve později začínáme trénovat rychlost. S ESP je to jiné v tom, že jim chybí určitá záklopka a vy musíte hlídat, aby se nevydali úplně až na samé dno svých sil, což je pro ně typické. Seveřan ví, kdy má dost, často toho však zneužívá. Také příprava před tréninkem a následná péče jsou složitější. Daleko více se u ohařů využívají speciální doplňky krmiv, jako je elektrolyt či karnitin. Kvalita krmiva se zde nedá rozhodně ošidit, stejně jako častost a intenzita tréninku – vše se okamžitě projeví. Je třeba si na jedné straně hlídat přehřátí organismu psa (především při vyšších teplotách), tak prochladnutí na straně druhé. Díky své krátké srsti mají ESP obrovské energetické ztráty povrchem těla a potřebují nutně kvalitní suché a relativně teplé ubytování. Takže v těchto ohledech je to samozřejmě s čistokrevnými psy, tedy konkrétně seveřany, jednodušší. Při průměrných rychlostech okolo 30 km/h, kterými špičková sprintová spřežení složená z ohařů jezdí, se každá chybička či zaváhání vymstí ztrátou důležitých, rozhodujících vteřin.“