Úsměvy ze ZOO: zkoušky

Zkouška z ekologie a angličtiny

„Juchuuu,“ zavýskl jsem, kteroužto reakci Bubi zřejmě neočekával, upustil sklenku a vyvalil na mě ty své svítící oči.
„Vám špatně, pane Šišáku?“
„Ne, já jen…“ ale nedomluvil jsem. V tu chvíli se mi podařilo zapomenout nejen na chemii, ale vůbec na všechno, a když se přiblížilo svítání, zastihlo nás oba v objetí za zpěvu česko-amharské písně: „Zelení hájové, bejvaly ste moje, tam kde je Sahara, nebýt už hájovna, hejá, hejá, hou…“
Tím jsem vlastně dospěl do stádia plně vytíženého tvora, který se s rodinou setkával pouze na chodbách našeho ústavu. Ve dne jsem sháněl seznamy uvažovaných polností a zanášel je do map spolu se všemi vodními zdroji. Získával a zpracovával jsem veškeré informace a jak to jen trošku šlo, navštěvoval přitom i fakultu, na níž mě už považovali za něco jako docházkovou raritu, která si chodí do školy, kdy chce.
Po nocích jsem se učil na zkoušky a rozdával úkoly svým spolupracovníkům. Ti vlastně, krom osobních výzkumů (jako třeba Bubiho termiti), objíždili terén a vytyčovali zavlažovací nebo zas odvodňovací kanály, a přitom se ještě zajímali o celkový stav a ráz krajiny tak, aby celá naše studie mohla podat i prognózu vývoje okolních ekosystému v závislosti na melioračních úpravách. Jedním slovem „blázinec“.
Spal jsem v té době snad pouhé tři hodiny denně a právě v okamžiku největšího zatížení jsem byl nucen přistoupit ke zkouškám z anglicky přednášených předmětů. Nebylo prostě vyhnutí.
Nejdříve jsem absolvoval celkový test z ekologie, o jehož průběhu nemá cenu se rozepisovat. Probíhal prý stejně jako zkoušky v USA, já mu ovšem i přes tuto reklamu neporozuměl. Zatrhal jsem, co se kde dalo, a tu a tam to vyšperkoval neumělými grafy. Výsledek byl zdrcující. Testem se mi nepodařilo projít a já musel spolu s dalšími deseti spolužáky vyslechnout kázání profesora Adamse. Sdělil nám něco o konečné zkoušce, v níž prý musíme být „super aktiv, very aktiv“ abychom se umístili.
Pak následoval tzv. poster science, čili plakátová konference, ve které měl jeden každý z nás pohovořit, samozřejmě v angličtině, o jemu určeném vzorku území. Na něm měl za úkol provádět během semestru základní výzkumné úkoly z botanické ekologie.
Angličtinu jsem tedy zavrhl a přednášel česky. Držel jsem se statečně a mlel si stále svou, bez ohledu na Adamsovy protesty a gestikulování.
O pár dní později, ještě než nadešel termín hlavní zkoušky, jsem zavítal do školního kabinetu profesora Adamse. Učinil jsem tak na jeho žádost, abych mu ukázal některého z hadů, kteří mi po zrušení herpetologické stanice ještě zbývali.
Usedl jsem do křesla proti svému pedagogovi a vysypal ze sáčku oblíbenou Macroprotodon cuculatus, načež se mezi námi rozpoutal rozhovor podivného tvarosloví.
„Excellent,“ vyhrkl profesor, ještě předtím, než se pln odborného zaujetí vrhl na nebohého hada. Uchopil užovku a s rozšířenými zorničkami ji doslova hltal. Já se zatím pokoušel o jakýsi výklad: „To je,“ vehementně jsem ukazoval na plaza, „Macroprotodon cuculatus…“
Adams mi náhle skočil do řeči: „What eat?“ Snažil se používat jednoduchá slova, lámanou angličtinu, protože věděl, jaké v ní mám nedostatky. To mohl ovšem stejně tak hučet do dubu. Já mu nerozuměl. Až on to nakonec nevydržel a za stálého opakování otázky mi předváděl, nač se ptá.
„Myši,“ vyhrkl jsem z radosti nad tím, že konečně rozumím. On se zamračil a v očích se mu objevil tentýž záblesk debility, který byl před okamžikem viditelný na mně.
Opravil jsem se tedy: In terarium… chramst, chramst… Mickey maus.“
„Ááá maus,“ pochopil on.
„Yes, in…“ a náhle jsem nevěděl, jak vyjádřit - v přírodě, pak mi ale došlo, že to mohu vzít oklikou. Začal jsem tedy: „In Balears islands, in Malorka… Gekkonidae, Lacertidae - yes?“
Používal jsem česko-anglicko-latinský jazyk, něco jako své vlastní esperanto.
On přikývl a dál se hubičkoval s tím plazem.

Dopracovali jsme se až k psaní povídek

„In terárium… maus, yes?“
Zase přikývl.
„Macroprotodon cuculatus má zadní jedové zuby - opistoglypha…“
Tomu však nerozuměl. Uchopil jsem tedy papír, maloval hadí hlavy s předními i zadními jedovými zuby a ukazuje na jednotlivé obrázky, upřesňoval jsem: „It is vipera - přední jedové zuby. It is Macroprotodon - zadní…“
On na mě pohlédl s podivným výrazem a řekl: „Toxic?“
„Yes, toxic!“ odpověděl jsem vítězoslavně, načež on ucukl od dalšího polibku a opatrně odložil užovku na stůl. Ta se ihned vydala mezi odložené knihy hledat místo k odpočinku.
Když se vzpamatoval, vrhl se na papír a chtěl vědět, jestli jsem ji zkoušel krmit rybami.
„Nou,“ odpověděl jsem na jeho obrázky a souhrn štěbetání.
„Experiment? Yes?“ zeptal se a já si to vyložil tak - jestli už jsem to nikdy zkoušel.
„Nou,“ odtušil jsem a pomocí obrázku se mu pokoušel vysvětlit, že tento druh: „Species, kids, Macroprotodon cuculatus, nou H2O…“ ukazoval jsem, že žije mimo vodu, na sušších místech.
„Ekologiše niee?“ zeptal se na dané místo obrázku.
„Yes, yes,“ kývl jsem a v tomto duchu jsme se propracovali přes celý životní cyklus těchto hadů, jejich potravu, aktivitu, predaci apod., až k dalším druhům hadů a od nich k tzv. batesiánskému mimikry.
Já se je pokoušel vysvětlovat na korálovkách a korálovcích, kteréžto druhy profesor i přes svůj původ neznal. Nakonec jsem se dopracovali až k psaní povídek a oblíbeným autorům beletrie, a já si pomalu začal na angličtinu zvykat.
Dvouhodinový rozhovor mezi lidmi, kteří si nerozumí. Bylo to však bezvadné a já od toho dne ještě více přilnul k této škole, k ústavu, jenž jsem navštěvoval tak sporadicky.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT)