Amadina perlolící

12–13 cm, křídlo 5,6–5,8 cm, ocas 4,2–4,6 cm.
Zbarvení:
Obě pohlaví mají obličejovou část a hrdlo šedočerné, bíle tečkované, hlavu a krk šedé s bílými skvrnami na čele. Ostatní peří skořicově hnědé. Nejsvětlejší odstín má spodina (břicho), hřbet a prsa (zde záleží na oblasti výskytu). Kostřec a vrchní ocas bílé, spodní ocas černý.
Pohlaví lze rozlišit v zásadě především podle zpěvu. U dospělých ptáků je možné je odhadnout (asi na 80–90 %) podle intenzity hnědé barvy na prsou. U samců je tmavší.
Výskyt:
Jižní Súdán a Etiopie, Uganda a severní Tanzanie (zjednodušeně okolí Rudolfova a Viktoriina jezera). Dříve se druh vyskytoval i v Mozambiku (1961). V dnešní době ale v nabídkách firem exportujících z této země chybí. Pokud se zde ještě vyskytuje, pak nejspíše pouze v severní, nejméně osídlené části země (Nompula, Cato, Delgado, Ruvuma).

Tento druh nebyl v minulosti příliš často dovážen. R. Vít uvádí, že první dovozy se datují až před rok 1930. Větší dovozy r. 1960 a 1961 (z Mozambiku 90 párů). První odchov se podařil snad až v roce 1962.
V dnešní době se jedná o hojně dovážený druh, snad téměř výhradně z Tanzanie.
Amadina perlolící obývá otevřené savany, prostoupené akáciovými lesíky a okolí řek s místní vegetací. Hlavní potravou jsou především drobná semena trav a zelené části rostlin. V době hnízdění i hmyz. V té době žije v párech, později v rodinných skupinách. Po vyhnízdění se shlukuje do hejn společně s ostatními druhy astrildů a snovačů.
Ještě v 60. a 70. letech minulého století bylo uváděno, že ptáci po dovozu jsou choulostiví a potřebují dlouhou aklimatizaci při vysokých teplotách. Je pravda, že ptáci po importu vyžadují vyšší teploty, ale to platí obecně pro všechny druhy astrildů, nejen pro amadiny perlolící.
Můj přítel, Michal Vít, který měl možnost karanténovat několik set těchto ptáků po přímých importech z Tanzanie uvádí, že se jedná o jeden z nejtvrdších druhů východoafrických astrildů. Ze 100 importovaných ptáků uhyne v průběhu transportu i karantény maximálně do 10 kusů. Běžné ztráty se pohybují mezi 6–8 %. V této době je u tohoto druhu velmi důležité krmení. Ptáci přicházejí s deficitem bílkovin a vitamínů. Je proto třeba v prvních dnech podávat větší podíl živočišné potravy (především plesnivců obilních – Alphitobius) a poměrně vysoké dávky vitamínů. Především E, kde dotujeme i při podávání multivitaminových preparátů ještě samostatným přídavkem – až 2 ml/1 l vody, stejně jako u všech astrildovitých.

Amadina perlolící je velmi elegantní ptáček. Rozšíření tohoto druhu mezi chovateli ve větší míře stojí v cestě pravděpodobně problémy s určením pohlaví. Při troše trpělivosti lze vypozorovat zpěv samečků, který je sice tichý, ale ne tak, jako u některých druhů panenek. U starších vybarvených ptáků je možné pohlaví určit i podle vybarvení prsou, kdy samci mají tyto partie intenzivně hnědé, až jakoby lesklé. Ale podtrhuji, že tak lze rozlišovat pouze u starších, již plně vybarvených ptáků.
Začátkem 90. let minulého století se mi podařilo na burze v Uherském Hradišti koupit 2 páry těchto amadin. Nebyly nijak drahé, byly z dovozu a podle prodávajícího zaručeně páry sestavené přirozeným výběrem. Zde mohu potvrdit, že tmavší a téměř lesklá prsa samců odpovídají tomu, co předtím uvedl M. Vít. Ptáky jsem umístil v bytě do bednových klecí o rozměrech 100×50×50 v.
Koncem března jsem zavěsil budky z překližky 12×12×12 s vletovým otvorem 5 cm. Byly kontrolovatelné z venku. Jako stavební materiál byl podáván sisal, kokosová vlákna a jemné seno (lipnice, psineček). Toho jsem vložil do budky 2 hrsti jako základ pro budování hnízda.
Ptáci začali záhy tokat. Tok zahajuje sameček na zemi, kde nabere do zobáku stavební materiál a za tlumeného zpěvu poskakuje. Tím se snaží zalíbit samičce a láká ji k sobě. Pokud je samička připravena k páření, po chvilce následuje samečka na dno klece. Tok potom pokračuje i na bidélku, kde také dochází k páření, ale není výjimkou ani páření na zemi.
V průběhu toku začne pár se stavbou hnízda. Sameček pilně donáší materiál, který samička zpracovává přímo na hnízdě. U jednoho páru tvořila hnízdo úhledná kotlinka, kdežto druhý pár měl postavenou kulovitou stavbu v celé budce. Tok a stavba hnízda trvá přibližně 5–7 dní. Po této době se objeví snůška (4–6 vajíček). Samička pevně zasedne na 2-3 vejce. Sedí většinou sama, jen někdy, nepravidelně, je střídána samcem. V některých případech nocoval v budce i samec, v jiných přečkal noc na bidélku.
Kontrola hnízda byla prováděna denně a ptáci ji snášeli bez problémů, ač starší literatura (R. Vít, Dathe, Robiller) tvrdí, že ptáci snůšku opouštějí a v žádném případě kontrolu nedoporučují.
K líhnutí docházelo po 14–15 dnech. Mláďata mají tmavou, masovou barvu s jemným chmýřím. Při otevření zobáku jsou patrné dvě malé modré papily a bílá podkovitá kresba v jeho horním patře.
U svých prvních odchovů jsem se spolehl na rady M. Víta, který doporučuje v prvních dvou týdnech hmyz – mravenčí kukly, plesnivce, roupice nebo smýkaný hmyz. Já jsem použil malé moučné červy a když jsem našel, tak i kukly lučních mravenců.
Amadiny perlolící jsou starostlivými a dobrými rodiči a mláďata krmí velmi odpovědně, ale pouze, pokud mají živočišnou potravu. Při její absenci vyhazují mláďata z hnízd. Mohu to tvrdit jen ze své zkušenosti nebo z poznatků M. Víta. Tomu se stalo, že při přechodném nedostatku kukel, byla 2 mláďata vynesena z hnízda. Po urychleném doplnění kukel a červů a vrácení mláďat zpět do kotlinky, byla přijata zpět a úspěšně dokrmena.
Mláďata vylétají po 18–20 dnech a ještě asi 2 týdny jsou rodiči (především samcem) dokrmována. Samička tou dobou většinou sedí na druhé snůšce.
Mláďata jsem po osamostatnění odchytil a přendal k příteli Šimákovi do venkovní voliéry, aby zesílila. Lezla totiž do budky a rušila samičku při sezení. Mladí začínají přepeřovat do adultního šatu ve stáří asi 6 týdnů a za dalších 6–8 je přepeření skončeno. Zde platí, že první začínají samečci. Komu se objeví první bílé perličky na hlavě, je to jasné.
Ptáci jsou to plodní, já jsem odchoval od dvou párů ze dvou snůšek celkem 17 mláďat, Michal Vít dokonce 22.
I poměr pohlaví u odchovů je celkem příznivý – cca 60 : 40 % ve prospěch samců. To je například oproti amarantům velmi slušný poměr (90 : 10 % ve prospěch samců).
Toto se u M. Víta opakovalo i u párů sestavených z odchovů. Amadiny perlolící patří mezi několik druhů afrických astrildů, kteří hnízdí dobře i v dalších generacích. To je jejich výhoda. U něj se podařil odchov i ve 3. generaci, tedy u vnoučat importovaných ptáků.
Chov tohoto druhu není při dodržování některých pravidel, především krmení, nikterak náročný. Já jsem ptáky krmil směsí zrnin pro astrildovité pěvce (PRESTIGE, DUFKY), ale dá se použít i řada dalších směsí od jiných firem. Nutné je především, aby semena byla čistá, bez prachu a roztočů. Ale to platí pro všechny druhy. Od dubna do konce odchovné sezóny dáváme směs nabobtnalou. Stejně tak i senegalské proso v klasech, které jsem naklíčil ve vlhkém písku. Zelené krmivo dle druhů a množství bez omezení. S měkkou míchanicí není nutné plýtvat. V době mimohnízdní jsem podával 1x týdně, ale většinou zůstala nepovšimnuta. Při odchovu mláďat byla v kleci trvale, ale nic moc. Používal jsem sušené žluté QUIKO, někdy vlhčené strouhanou mrkví. Při odchovu mláďat bylo podáváno již zmíněné živočišné krmivo.
Myslím si ale, že by bylo možné časem odchovat tyto krásné ptáky i bez hmyzu. Ve staré literatuře bylo téměř u všech astrildovitých napsáno „živé krmení bezpodmínečně nutné!“ Když vezmu dnešní zlatoprsy, motýly, astrildy rákosní, rýžovníky, stračky atd. atd., ti všichni se dnes odchovávají pomocí naklíčeného nebo nabobtnalého zrní a sušených vaječných míchanic bez přídavku hmyzu. Takže ono to s tou „bezpodmínečností“ nebude tak horké. U amadiny perlolící je hmyz při odchovu důležitý, i když věřím tomu, že někteří chovatelé již dokázali odchovat mladé bez něj.

Závěrem lze z uvedeného usoudit, že se nejedná o chovatelsky nijak náročný druh, který je krotký, dobře hnízdí a při troše moučných červů nebo plesnivců spolehlivě odchová. Navíc není náročný na prostor a lze jej doporučit i začátečníkům.