Volání divočiny: Kapitola XI. – Mushing na midových a longových tratích

Mushing na dlouhých tratích je charakteristický nejen jiným typem psů než na krátkých závodech, ale i odlišným typem lidí, kteří se mu věnují. Jízda se psím spřežením i vše s touto činností související, pro ně již dávno není jen závoděním, je to ŽIVOTNÍ STYL – POSLÁNÍ. Snad je to hodinami strávenými za věží sání s očima upřenýma nad mávajícími ocasy psů do bílé tmy, že se tolik začínají podobat svým chlupatým kamarádům. Jejich vzhled bývá často drsný, srdce však na dlani. Sprinteři nechť prominou…

Mluvíme-li o MIDu, máme na mysli tratě s délkou jednoho kola od 30 do 50 km v závislosti na kategorii (počtu psů). Závody mohou být dvou i tříkolové. Jedná se o jakýsi přechod mezi krátkými a dlouhými tratěmi. Také většina ustanovení a pravidel je shodná se sprintovými závody, včetně vyhodnocení členěného do kategorií dle plemen. Odlišnosti mohou nastat v povinné výbavě, která bývá poněkud širší. V současnosti začíná být tento typ závodů velice populární a jejich počet pomale roste. Kouzlo z prodlouženého času stráveného se svým spřežením na trailu, už oslovilo nejednoho mushera.

Motto: …konečně jsme se vyškrábali na hřebeny Orliček. Najednou jsme byli sami obklopeni mrazivým tichem, které rušilo jen oddechování psů a vrzání sněhu pod skluznicemi. Mlha by se dala krájet, ale malamutí tlapky neomylně kopírovaly stezku. Sáně se nakláněly a houpaly v rytmu sněhových dun a já se najednou přistihl jak si výskám. Právě jsem se nabíjel adrenalinem! Věděl jsem, že mi to nabití vydrží tak akorát rok, než se zase postavíme na trail Šediváčkova longu…

foto: Miroslav Kubeček

Přechodu ze sprintových (krátkých) tratí na midové, je však třeba přizpůsobit psí životosprávu a především trénink, abychom se nedočkali zklamání a problémů. Zkrátka psi musí mít naběháno a musher mnohdy také. Spřežení se naučí rozložit síly, změní tempo pohybu (cval na klus) a případný návrat ke krátkým tratím činí psům potíže se změnou režimu. Daleko bližší je jim přechod na ještě delší tratě longové.

Trail midu musí být na zimních závodech upravený rolbou. Logicky ani technicky není možné desítky kilometrů „omlíkovat“ (ohraničit igelitovou páskou), takže to chce trochu orientačního smyslu a pečlivě hlídat značení. S tím souvisí, co si vzít s sebou. Osobně si nad rámec povinné výbavy, určené pořadatelem, přihodím do vaku sání raději větrovku navíc, něco k snědku pro sebe a pro psy a termosku s čajem. Člověk nikdy neví, co se může v lese či na horách přihodit a těch pár věcí vždycky uvezu.

foto: Thomas Ackermann

Sportovní oblečení by mělo umožňovat dostatečně volný pohyb, při dobrém odvodu potu. Termoprádlo, o kterém již byla a bude řeč, je zde velice vhodné. Výborné jsou fleecové rukavice, často užívám kuklu. Nezapomeňte, že počasí v údolí na startu bývá většinou naprosto jiné, než na hřebenech hor. Na kvalitních ponožkách nešetříme. Co se týče obuvi, jsou velice populární různé typy tzv. „musherek“ (vysoké boty s gumovou podešví a koženým svrškem), o kterých bude ještě řeč v kapitole vybavení.

Sáně na střední vzdálenosti můžeme použít jak sprintové (menší výbavu nám bez problémů uvezou), tak midové, což je prodlouženější varianta. Často se používá tzv. tobogán. U něj je plocha mezi lyžinami vyplněna deskou z odolné pružné umělé hmoty. Ložná plocha se nám tak podstatně zvětší a sáně se v hlubokém sněhu tolik neboří, jedou tzv. „po břiše“.

foto: Thomas Ackermann

Zcela svébytnou skupinou závodů jsou LONGy – čili dlouhé tratě. Doporučená délka jednoho kola bývá okolo 50 km, při jednokolových okolo 80 km, etapové se pohybují v rozmezí 10 až 150 km na jednu etapu. Kategorie se již nerozlišují podle plemen, ale pouze podle počtu psů: L4 (LT1) – tým se 4 psy, L8 (LT2) – do 8 psů, LU (LTO) – neomezený počet psů, PL (pulka) – až 4 psi.

Na longových závodech bývají nejčastěji zapřahána všechna severská plemena jako jsou AM, SH, SA, GP, eskymáčtí psi, občas vidíme ČHP. Alaskáni se zde používají v hrubším typu, s delší srstí. V posledních letech se úspěšně objevují i ohaři a ESP, jejichž nevýhodou je krátká srst (nutnost oblečků) při bivakování pod širou oblohou (součást některých závodů). To se však s vyšlechtěním vhodnějších typů může brzy změnit.

Pořadatelem bývá vypsána povinná výbava a povinná zátěž na jednoho psa – max. 8 kg či max. 72 kg na spřežení. V povinné výbavě je většinou obsažena čelová svítilna, náhradní bunda, spacák, karimatka, lékárnička, náhradní postroje, botičky pro psy, náhradní šňůry, stakeout a další věci. U menších spřežení se může stát, že hmotnost povinné výbavy v součtu přesáhne povinnou zátěž, větší spřežení naopak musí náklad ještě doplňovat.

• sáně pro dlouhé tratě

Trať bývá lemována několika kontrolními stanovišti (checkpointy), kde je možnost částečně se občerstvit. Dále zde mohou musheři svěřit do péče pořadatelů či veterinářů své zraněné nebo unavené psy. Pokud tak neučiní, musí takto postižené psy dovézt v saňovém vaku do cíle. Neexistuje v průběhu závodu měnit unavené psy za čerstvé – kontroluje se značení a čipování. Stejně jako v ostatních typech závodů, pes který vynechá jedno kolo, nemůže již v soutěži pokračovat.

Většina účastníků na longových závodech užívá tzv. dlouhé tobogány – sáně s prodlouženou ložnou plochou z plné umělohmotné desky. Naloží na ně dostatečný náklad, uvezou případně i několik psů a dá se v nich dokonce spát. Častou součástí longového trailu bývá povinný bivak – nocleh se svými psy pod širou oblohou. Při mrazech kolem -20 °C to může vypadat děsivě, ale drsní chlapi (a drsné ženy) si v takovýchto situacích umí dobře poradit. Zážitky zde bývají často k nezaplacení.

Ježdění dlouhých tratí zavání romantikou, prověří naplno schopnosti naše i našich psů při pobytu v nesmlouvavé zimní přírodě či na horách. Zde nejčastěji potkáváme opravdu velká (unlimited) spřežení. Jejich vůdci je mají téměř vždy dokonale zvládnutá, schopná provést kousky „vysoké musherské školy“ jako je bezkonfliktní míjení se v protisměru na metrové stezce. Uspořádání závodů na takovéto dlouhé vzdálenosti je samozřejmě organizačně i finančně velmi náročné. V neposlední řadě není jednoduché najít v hustě osídlené střední Evropě vhodné lokality. Proto akcí tohoto typu máme v evropském regionu jen něco kolem desítky, čeští musheři se jich však poměrně hojně účastní. Dlouhým tratím se u nás věnuje aktivně okolo 50 musherů. Stovky natrénovaných kilometrů mohou v posledních letech v České republice zúročit na třech tradičních závodech:

Nejmladší historii mají Capartice na Šumavě, zařazené do seriálu mistrovství republiky. Naopak přívlastkem „nejstaršího longového závodu u nás“ se pyšní Ledová jízda, dříve Memoriál doktora Vojtěcha, který se pravidelně jezdí v Krkonoších počátkem března již od roku 1986. Tento závod je v mnoha směrech atypický. Zúčastnit se ho mohou pouze spřežení s minimálním počtem 8 psů, doprovod tvoří lyžař a celý tým si veškerou potřebnou výbavu pro zhruba týdenní přežití v zimní horské přírodě musí vézt sebou. Při bivakování má dovoleno doplnit pouze zásoby vody.

foto: Miroslav Kubeček

Trojlístek longů v ČR uzavírá Šediváčkův long na konci ledna v Orlických horách. Letos Šediváček, který bývá nazýván nejdelší a nejtěžší (222 km) ve střední Evropě, vstoupil do 8. ročníku. K osmým narozeninám dostal dárek v podobě přidělení prestižního pořádání mistrovství Evropy čistokrevných, od světové organizace FISTC. Této význačné události jsem se již věnoval v samostatné reportáži.

O stručný návod k tréninku i o pár dobrých rad ohledně dlouhých tratí jsem požádal ředitele Šediváčkova longu Pavla Kučeru, longaře tělem i duší, člověka, který jako jeden ze dvou v Evropě dokáže zapřáhnout a postavit se za spřežení složené ze 12 výhradně aljašských malamutů: „Pokud se v září dostatečně ochladí, začínám zapřahat zprvu menší týmy (6–8 psů) na kratší tratě (zhruba 5–8 km). Vpředu zkušené leadery, v zadnějších lajnách se zaučují nováčci. Jejich postavení průběžně obměňuji, aby byli univerzálnější. Postupně navyšuji počet psů ve spřežení a v závislosti na počasí prodlužuji trénink na 20–30 km, 3× týdně. Během tréninku psům zásadně nepomáhám odšlapováním, raději chvíli zastavím, nechám odpočinout a poté, když začnou cukat do postrojů, zase vyrážím. V případě alespoň trochu slušného počasí, bych měl mít v prosinci sestavené 14–16 členné spřežení s dobrou fyzickou kondicí. Pak je zase třeba sbírat tréninkové km na sáních, což je přece jen o něčem jiném, než je kára.“