Úsměvy ze ZOO: stmeleni katastrofou

Zmíněná rozmluva mi však ani v nejmenším nedopomohla ke složení zkoušky, ačkoliv se domnívám, že jsem při ní osvědčil dost a dost ze svých znalostí. Nic naplat, musel jsem bojovat do samého konce a zúčastnit se závěrečného klání. To vám tedy byla věc.

Mimické představení

Úkol zněl: Studenti sloučení do několika velkých skupin si nacvičí, aby se vyloučily jazykové bariéry, některý z ekologických problémů či problematik a vystoupí v patnáctiminutovém mimickém představení, v němž znázorní charakteristiky daného tématu. Rozumíte tomu? Já moc ne, ale zapojil jsem se mezi dalších dvanáct statečných, kteří si zvolili osvětlení pojmu evoluce. Den předem jsme si za pomoci všech známých a příbuzných připravili kroje a masky a snažili si ujasnit své role. Vznikla z toho však jen hádka, takže v den vystoupení nakonec nikdo nevěděl, co má dělat. Divadlo to ovšem bylo skvělé a nic nám nemohlo vzít naše odhodlání, ani to, že byl přítomen reportér Aktualit a spousta diváků všech fakult univerzity.

Dusík a trilobit

Vzpomínám si, že jsem představoval v tom dramatu jednak prvek dusík, což byla spíše nuda, ale hlavně trilobita a lišku a na závěr moderního člověka. Všechno začínalo výbuchem podomácku sestrojeného dělbuchu. Pak se po jevišti mrskalo dvanáct lidí (jeden hrál na kytaru) – dvanáct prvků. Ty se sloučili a vznikla Země. Poté se už jen střídaly obrazy z osídlení moře – řasy, rostliny, trilobit (tedy já), ryby. Ryby vylezly na souš a byly z nich žáby a z vodních rostlin suchozemské stromy. Na stromy přilétl hmyz a ptáci a pak jsem nastoupil já, coby liška. Museli jsem se plížit po čtyřech (co otec od rodiny neudělá pro složení zkoušky), a vrhnout se na jednoho z ptáků, kterého jsem rozcupoval. Naštěstí to byla spolužačka, čímž to vyznělo pro aktéry příjemněji. Pak jsem se spokojeně uložil pod strom představovaný Jindrou Roníkem. Odpočíval jsem, když tu už vývoj pokročil tak daleko, že zatímco se nalevo pářily berušky a předváděly K a R strategii, napravo se vyhoupl pravěký lovec, který se plížil po mé stopě. Třásl jsem se a utíkal, ale nebylo mi to nic platné, takže mě nakonec dostihl smrtonosný šíp a já se za mocného cukání končetin vrhl na zem. Lovec, pán tvorstva, ze mě serval můj kožešinový převlek a oděl se jím.

A pak šlo všechno rychle kupředu. Z pravěkého lovce byl náhle člověk moudrý a kulisy se změnily v čoudící továrny a dvanáct „civilizovaných“ lidí chlastalo a hulilo (což se mi zamlouvalo), přímo na jevišti. Všude byl smrad a čoud a na závěr se zas ozvala ohlušují rána, druhý dělbuch. Tím evoluce na Zemi skončila. Adams vykřikoval: „Excellent,“ a já byl hrdým držitelem kreditních bodů za anglicky přednášené kurzy ekologie.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)