Magické slovo endurance – VII. Část

Od zatáčky pěkně natáhneme krok. Tepoměr ukazuje sto patnáct a na konci stoupání to bude sto třicet. Nebo míň. Od února to jdeme snad po dvacáté a pokaždé o nějakou tu vteřinku rychleji. Po odbočení na měkkou lesní cestu Kena dychtivě napíná otěže. Těší se na cval, kdy si protáhne celé tělo a já musím uhýbat větvičkám mokrým od deště. Ticho lesa po dešti, poplácání mokrého koně, zvláštní vůně, Endurance.

Začátky

Připravit koně na první závody o délce do 30 km, které mohou jet při dodržení minima základních podmínek všichni zájemci se zdravým koněm, není příliš složité. Již proto, že bývá určena maximální průměrná rychlost, která se pod trestem diskvalifikace nesmí překročit. Tempo do 12 km v hodině na obvyklých 25 kilometrů je opravdu vycházkové. Každý zdravý kůň, který pracuje alespoň čtyřikrát týdně a pravidelně chodí i do terénu, nemá s překonáním tratí těchto vzdáleností žádný problém. Za zdravé koně ale nelze považovat ty, jimž po námaze otékají nohy, jsou dušní, mají problémy se zády nebo občas kulhají. Totéž platí o těch, kteří z jakéhokoliv zdravotního důvodu skončili s dostihovou, militari, parkurovou nebo jinou sportovní kariérou, ale jinak jsou „zcela zdraví“. Ve vytrvalostním ježdění se veškeré problémy a zdravotní nedostatky velmi rychle projeví, navíc žádnou bolest nelze bez následků dlouhodobě přemáhat.
Kromě pocitu, že právě teď je na tom kůň dobře, má formu a bude úspěšně závodit, je třeba si ověřit jeho výkonnost exaktněji. Minimum jsou stopky a fonendoskop, lepší je měřič tepové frekvence.

První tréninkové plány

Úplný začátek je v délce tréninku. Je třeba přivyknout koně na alespoň dvouhodinovou vycházku. Ze začátku nepříliš záleží na intenzitě, tedy rychlosti jízdy. Ideální je pohodová vyjížďka střídající zejména klus a krok.
Nevyhýbejte se rozmanitým povrchům, klus na tvrdém pomáhá zpevnění šlach, vazů a kloubů, překonávání terénních nerovností zase zlepšuje obratnost koně a zvyšuje jeho jistotu i ovladatelnost při pohybu v obtížném terénu. Počet vyjížděk je alespoň tři týdně a k tomu nejméně dvakrát na jízdárnu. Během dvou tří měsíců tohoto zatížení kůň musí zvládnou bez známek únavy klusat nepřetržitě minimálně půl hodiny v příhodném terénu. Tepová frekvence (TF) při klusu na rovině by neměla přesáhnout 130 tepů za minutu a při přechodu do kroku má rychle klesat. Během tří minut pod 100 tepů. Teprve pak můžeme přistoupit k dalším fázím tréninku.
 

Příprava na dostihy stupně Z

Těchto dostihů se mohou účastnit pouze jezdci s licencí a koně starší pěti let. Přesto, že jsou to dostihy na nejkratší možné vzdálenosti (30 až 55 km), jsou v poslední době pro koně a jezdce jedny z nejnebezpečnějších.
Mají nejvíce závodníků na startu, jezdí je i méně zkušené dvojice a zejména jsou často ježděné ve velmi vysokém tempu připomínající spíše cross–country než Endurance.
Je si třeba uvědomit, že tyto krátké dostihy nejsou cílem samy o sobě, ale jen prvním krokem k vytrvalosti. Jsou vynikající přípravou pro mladé koně nebo koně po rekonvalescenci či ty, kteří začínají.
Trénink se zaměřuje na vytrvalostní rychlost a schopnost překonat přírodní překážky. Délka tréninkové jednotky je optimální v délce 80 až 100 minut, třikrát až čtyřikrát za týden. Trénink musí být pestrý, aby kůň nebyl psychicky unaven nebo znechucen. To znamená nejen střídání různých tratí, měnění míst pro cvalovou práci, ale i zařazování nových podnětů, jako jízdárenská práce nebo práce ze země.
Po získání základní fyzické kondice, popsané v předchozím odstavci, můžeme začít s vlastním specifickým tréninkem. V první fázi postupně prodlužujeme klusové úseky, nejprve bez těžkých stoupání. Cílem je alespoň jedna hodina nepřetržitého klusu bez známek únavy koně (a jezdce samozřejmě také). Pokud po hodinovém klusu tep neklesne po patnácti minutách pod úroveň 60 tepů, nemá cenu zvyšovat dále zátěž. Pokud ano, můžeme přidat. Nejprve zvýšíme délku tréninku na 80 až 100 minut a po jejím bezproblémovém zvládnutí můžeme zvýšit i intenzitu.
NIKDY NEZVYŠUJEME INTENZITU A DÉLKU TRÉNINKU SOUČASNĚ.
Zároveň musíme pečlivě sledovat zdravotní stav koně, jeho vnější vzhled (kondici), chuť k jídlu, ochotu pracovat a celkový projev. Když nežere, na pastvě jen postává a je spíš apatický, není něco v pořádku. Pravděpodobně je zátěž větší, než zvládá a nastupuje fáze chronické únavy, přetrénování. Pomůže jen odpočinek a regenerace.
Zvýšení intenzity znamená těžší práci, především využitím strmých stoupání – práce v kopcích. Při ní tepová frekvence stoupá nad 170 a kůň pracuje anaerobně. Délka takovéto zátěže začíná na třech minutách a postupně se zvyšuje až na 5 až 6 minut. Po zátěži následuje odpočinek, práce v kroku. Až tep klesne pod 95 (nejdříve ale za tři minuty), můžeme pokračovat v klusu. Nemáme-li měřič, je spolehlivá doba pět minut a hlavně dech a chování koně. Zpočátku opakujeme zátěž dvakrát během vyjížďky, po čtrnácti dnech je možné přidat další. Maximum je pět opakování.
Podobná zátěž jako práce v kopcích je i cval. Využíváme cval o střední intenzitě, tedy nikoliv bezhlavý úprk, který ohrožuje jezdce, koně i okolí. Oba druhy zátěže lze kombinovat, například po vyklusání kopce lze pokračovat do limitu cvalem. Samotný cval do kopce, zejména v měkkém terénu, je velmi nebezpečný pro koňské šlachy a není adaptačním podnětem, ale hazardem se zdravím, který se dříve nebo později vymstí. Podobným nesmyslem je cválat dvacet a více minut, „dokud kůň sám chce“. Dochází ke zbytečnému vyčerpání, regenerace pak trvá déle a hrozí přetrénování.
Tréninkové jednotky, jejich délku, intenzitu a rychlost zotavení (TF za pět, deset, patnáct a dvacet minut) je dobré si zapisovat, paměť není spolehlivá. Totéž platí i při srovnávání rychlosti a TF na určitých vybraných úsecích trati. Podle výsledků záznamů pak velmi dobře odhadnete trénovanost a formu koně, na jejímž základě se dá určit vhodná taktika v distančním dostihu, aby kůň zajel co nejlépe a bez nadměrného vyčerpání
Při tréninku je třeba si uvědomit, že musíme být schopni vždy a za všech okolností ovládat koně. A protože všichni jezdíme na volně přístupných cestách, je bezpodmínečně nutná i slušnost a ohleduplnost k ostatním.
Přechod do kroku, pozdrav, úsměv a poděkování jsou nejlepším způsobem, jak předejít problémům a minimalizovat nevraživost dalších návštěvníků přírody na „ty koně“.