Úsměvy ze ZOO: čas lásky a namlouvání

S vypětím všech sil se nám podařilo vypracovat i projekt meliorací a tím si urovnat stav finančních prostředků. Omlouvám se, že zde popisuji především tu honbu za získáváním hmotných statků, ale peníze byly v našem postavení jedním ze základních předpokladů veškeré činnosti, která už sama byla pak jen naplněním našich zájmů a tužeb. Práce byla pro nás, i když to zní otřepaně, především koníčkem, ale k jejímu uskutečňování bylo nutno získat ten nezbytný základ.

Mokvající skvrna

Já se navíc i přes horu projektové dokumentace, občasných cest za diplomovou prací a v kolotoči každodenních starostí, prokousal i zkouškovým obdobím a s obstojným úspěchem absolvoval první semestr. Už jsem si vážně potřeboval trošku odpočinout a věnovat se nějaký ten čas Zdeňce a klukům, když přišla pohroma v podobě dlouhodobých dešťů. Studený vítr se proháněl podél oken a v divokém reji mísil dešťové kapky s vločkami sněhu. Doslova psí počasí.
Byl jsem právě v dětském pokoji a spolu s oběma syny i malou Vanetou jsem se potýkal s dostavbou středověké tvrze. Měla být značně veliká a na základové desce o průměru jednoho metru jsme vršili s pomocí lepidla desítky prázdných krabiček od sirek, které nám sloužily coby stavební materiál. Už zbývalo pouze vystavět strážní věžičky, když tu se celým domem ozvala ohlušující rána a omítka nad našimi hlavami počala opouštět své vymezené místo na stropu místnosti.
Vyskočil jsem na nohy a přemýšlel, kde by se v těchto krajinách vzalo zemětřesení.
„Táto, já se bojím,“ oznámil mi starší synek, zatímco mladší společně s Vanetkou spustili usedavý pláč. Do místnosti vběhla Zdeňka, kutící dosud něco v kuchyni a dívala se s němou otázkou v očích. Pokrčil jsem rameny a hleděl na strop. Nic se však nedělo, až na to, že se v místě levého okraje začínala zvětšovat mokvající skvrna.

Prostě se nám zřítila střecha

V té chvíli se k nám přihnal Bubi s Milunou, jak jsme přezdili doktorku Fuxovou a divoce rozkládaje rukama, vykřikoval: „Honem Šišáky, honem do laboratoř! Pokrývka domu je v čoudu!“
„Hoří?“ zeptal jsem se a Miluna mě chytila za rukáv, aby mi všechno vysvětlila. Bubi zatím spolu se Zdeňkou vychytával děti, chtěje uskutečnit evakuaci. Manila Vinetovič byl tenkrát zrovna mimo dům. Fungoval totiž na zkrácený úvazek ještě jako veterinář družstva, nahrazoval tak svého předchůdce Čuřenu.
„No tak, co je?“ vyhrkl jsem a Miluna odpověděla: „Chtěl říct, že je v čudu, v tahu, pryč… rozumíš, nebo mám použít ještě jiná slova?“
„Ne, to ne, ale…“
„Prostě se nám zřítila střecha a možná, že v tomhle dešti to nevydrží ani stropy. Musíme všichni do přízemí.“
Pak vykřikla na Bubiho v čele průvodu: „Vem je ke mně,“ měla totiž byt dole, „v laboratoři by se jim mohlo něco stát.“
A tak jsme nakonec všichni zakotvili v útulném bytu doktorky Fuxové, která uvařila silné kafe notně zušlechtěné rumem a děti počastovala ovocnou limonádou a několik tabulkami čokolády.
Nemohu se nezmínit o jejím vztahu k našim dětem, tedy ke všem dětem v domě. Chovala se k nim jako opravdová teta, nebo spíš jako druhá máma a oba raubíři i s holčičkou k ní často docházeli, protože je zde vždy očekávala nějaká ta laskominka.
Každým coulem dětská lékařka. Hlídala jejich zdravotní stav a často s nimi trávila ty chvíle, které jsem jim nemohl věnovat já. Někdy mě to dohánělo až k žárlivosti, ale nakonec jsem se smířil s tím, že celé naše společenství se víc a víc prolíná do jakési jedné velké rodiny. Bylo to prostě tak.
Usrkával jsem kávu, usazený v koutě malého obývacího pokoje a tiše naříkal: „Bože, bože, dyť ta střecha byla jako nová. Jak se to jen mohlo stát? Bože…“
„Nech to být. Až přestane pršet, tak se na to kouknem,“ řekla Miluna, tišící v náručí malou Vanetu.
„Všechno je proti nám,“ neodpoustila si Zdeňka drobnou poznámku, „měli sme zůstat v baráku po Urbánkovi a nemusels mít…“
Naštěstí se ozvalo zazvonění, které její řeč přerušila a odvrátilo tak blížící se hádku. Byl to Manila, ustavičně zapomínající klíče. Vřítil se mezi nás a lámanou češtinou, jež se mu podařilo pochytit od Bubiho, mi sděloval: „Šéfe, něco se střecha není v pořádku. Když sem…“ pak mu ovšem došlo, že naše shromáždění má asi jiný důvod, než oslavu prvního jarního dne, a zmlkl.
Déšť ale nepřestával a jelikož vydržel až do druhého dne, nezbylo nám, než se rozložit porůznu na podlaze a nocovat v Milunině bytě jako někde na africkém safari. Dlouho se nám tenkrát nechtělo spát, nikomu z nás však do řeči nebylo, a tak se každý jen převaloval sem a tam a občas někdo z osazenstva opustil místnost, aby si v chodbě srovnal nervy cigaretou.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)