Líheň z mikrovlnky – tentokrát pro plazy
S velkým zaujetím jsem si přečetl zajímavý článek pana Daniela Matyáše, který vyšel ve Fauně č. 10/2004 a který pojednával o přestavbě mikrovlnky na inkubátor určený pro líhnutí křepelek japonských. Protože se sám zabývám chovem hadů, rád bych se s čtenáři časopisu podělil zase o mém pokusu o výrobu co nejjednodušší líhně z mikrovlnky, tentokrát ovšem pro menší plazy.
Co nejjednodušší a s minimálními náklady
Úvodem bych chtěl upozornit na to, že nejsem vyučený elektrikář a jako laik se tudíž do podobných experimentů zrovna nehrnu. Malou líheň jsem ovšem potřeboval a vzhledem k cenám těch profesionálních jsem se nakonec rozhodl pustit do stavby. Pro jistotu se předem omlouvám všem elektrikářům a odborníkům za případné nepřesné výrazy k některým součástkám, či za amatérsky „zfušovanou“ elektroinstalaci a jen doufám, že je tímto článkem příliš nepopudím. Také z toho důvodu jsem se raději nepokoušel o nějaký nákres schématu zapojení a raději se budu snažit vše srozumitelně vysvětlit. Myslím, že vzhledem k jednoduchosti celého zařízení čtenáři princip snadno pochopí, a to i bez přiloženého schéma. V rámci možností a svých omezených znalostí jsem se snažil vyvarovat alespoň těch nejzákladnějších hrubých chyb souvisejících s bezpečností provozu, takže inkubátor zatím funguje naprosto bezpečně a bezproblémově.
Nebudu zde znovu popisovat základní kroky přípravy na přestavbu, jako je získání vyřazené mikrovlnky (možno dostat i zdarma v některém servisu), její rozebrání, odstranění téměř všech původních součástek a hlavně její důkladné vyčištění od mastnoty a prachu. To už bylo napsáno v předešlém článku. Já měl navíc situaci o to ztíženou, že jsem musel řešit ulámané jistící zobáčky na dvířkách a celkově nefunkční mechanismus zavírání, jehož nové řešení mě dost potrápilo. Snad bych se ještě pozastavil nad likvidací samotného mikrovlnného zářiče, který z ekologického hlediska rozhodně nelze jen tak zahodit do popelnice či odnést do sběrných surovin a je nutno s ním zacházet jako s obzvlášť nebezpečným odpadem (dle vyhlášky č. 381/2001 Sb. o nebezpečných odpadech), případně je možnost zanechat jej přímo v servisu, kde je likvidace zajištěna. Jak už jsem uvedl výše, snažil jsem se vytvořit zařízení co nejjednodušší a především s minimálními náklady, zkrátka použil jsem hlavně starší dostupné součástky, tzv. „co dům dal“. Nejdražší na celém inkubátoru je vlastně jen 100 wattové akvarijní topné tělísko a termostat polské výroby RT-2, hojně využívaný jak našimi akvaristy, tak i teraristy. Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhá léta zabýval i akvaristikou, topné těleso i termostat jsem měl doma a nemusel je tudíž kupovat.
Postup výroby
Veškerá elektroinstalace spočívá v tom, že na místo mikrovlnného zářiče jsem zabudoval obyčejnou dvouzásuvku, ze které je napájeno jak osvětlení, tak i hlavní zdroj tepla – akvarijní topné tělísko s termostatem a přídavné topení. Hlavní přívod originální flexošňůrou je jištěn porcelánovou pojistkou. Samotné osvětlení jsem ponechal v původním stavu, je řešeno miňonkovou žárovičkou mimo inkubační prostor, která líheň osvětluje ventilačními dírkami ve vnitřním plášti. Jen bylo nutné vyvést samostatný vypínač, umístěný na čelním panelu mikrovlnky namísto minutovníku Stejný vypínač, osazený místo ovládání výkonu záření, slouží k připnutí přídavného topení, což je obyčejná 15 wattová miňonková žárovička (delší životnost má miňonka určená pro osvětlení trouby), zapojená také přes termostat a ukrytá pod krytem z hliníkového plechu, odnímatelným kvůli případné výměně. Hliník jsem zvolil proto, že nerezaví a navíc dobře vodí teplo, čímž celý kryt působí jako radiátor. Oba vypínače byly použity starší, vymontoval jsem je ze starého vyřazeného rozvaděče. Samotné akvarijní topné tělísko je pro jistotu ještě zapojeno přes termostat RT-2, který je nastaven o 1 °C výš. Tím je zabezpečeno nežádoucí přehřátí inkubačního prostoru v případě selhání topného tělesa, např. při spečení bimetalového kontaktu. Čidlo termostatu jsem vyvedl stropem v levé části inkubačního prostoru tak, aby ho bylo možno spustit co nejblíže k vajíčkům. Na čelním panelu, těsně nad ovládáním otvírání dvířek jsem umístil dvě LED kontrolky s ochranným (nebo ozdobným?) krytem, vymontovaným ze staré Tatramatky. Pravá (oranžová) signalizuje, že je celé zařízení připojeno k síti a tudíž pod proudem, druhá (červená) svítí pouze při zapojeném přídavném topení. Osvětlení vnitřního prostoru je tedy ovládáno samostatným vypínačem a žádná signalizace zde pochopitelně není nutná. Topné akvarijní tělísko z čirého skla má navíc uvnitř svojí vlastní diodu, která je při sepnutí velice dobře viditelná, což je ideální pro kontrolu jeho funkčnosti. To by myslím bylo k celé elektroinstalaci všechno.
Co se samotné skříně týče, zadní stěnu, strop a dno inkubačního prostoru jsem odizoloval zevnitř. Použil jsem vyhozené odřezky 18 mm silných desek z polyuretanové pěny, stejné jakou se vyplňuje meziplášťový prostor u chladniček a mrazáků. Deska je z obou stran chráněná 1 mm bílým hladkým plastem, takže se vlastně jedná o jakýsi izolační panel, tlustý 2 cm. Vzniklé spáry v rozích jsem zahladil bílým silikonem. Obě boční stěny vnitřního prostoru bylo nutno obložit zvenčí, použil jsem 3 cm tlustý polystyrén, který jsem přilepil Dilexem. Je to akrylátové, vodou ředitelné lepidlo určené specielně na lepení obkladů a polystyrénových stropnic i na hladké materiály, kterého mi trochu zbylo z dřívějška. Průhledné okénko dvířek mikrovlnky má zevnitř osazení, čehož jsem využil a po vytvoření mezery 1 cm silným PE těsněním po obvodu, vlepil přes něj ještě jednu tabulku plexiskla. Obvodové spáry jsem opět vymazal bílým silikonovým tmelem. Tím vzniklo jakési dvojsklo, které se zevnitř nepotí a má navíc velmi dobré izolační vlastnosti. Pro lepší těsnost dvířek bylo po jejich obvodě ještě nalepeno samolepící PE těsnění bílé barvy (obr. 2+3). Rozhodoval jsem se, zda použít pro větrání líhně nějaký malý počítačový ventilátorek, ale nakonec jsem od tohoto nápadu upustil. Nejen že by to znamenalo další náklady, ale větrání původními větracími mřížkami se ukázalo jako naprosto dostatečné a navíc nedochází ke zbytečnému úniku tepla a vlhkosti. Možná čtenáře zarazí, že součástí inkubátoru vůbec není vlhkoměr, což by podle všech pravidel mělo být samozřejmostí. Vlhkoměr jsem opravdu zezačátku používal. V praxi se ale ukázalo, že je-li líheň v provozu, udržuje se v inkubátoru téměř stabilní 95–98 % vlhkost, takže jsem ho (z beztak již stísněného prostoru) zase vyjmul.
Zkouška funkčnosti
Protože jsem se rozhodl pro co nejjednodušší líheň s tzv. vodní lázní, uvnitř inkubačního prostoru jsem použil dvě plastové, čtyřhranné misky s oválnými rohy, určené právě pro mikrovlnné trouby, či uchovávání potravin v chladničce. Větší spodní je přibližně do poloviny až tří čtvrtin naplněna vodou, kterou ohřívá šikmo ponořené akvarijní topné tělísko. Přes misku je položena tabulka plexiskla s vyvrtanými otvory, aby vlhkost a teplo snadno proniklo do celého prostoru. Plexisklo je uříznuté přesně na vnitřní rozměry mikrovlnky, aby při zavřených dvířkách nevznikla kolem žádná mezera. Vylíhnutá mláďata tak nemají přístup k vodě a nemohou se utopit. Zrovna tak by ovšem šlo použít i nějaké plastové či nerezové pletivo, které by plnilo stejnou funkci. Vrchní miska je vlastně určena už pro samotná vejce, jako podklad pro ně lze použít jakýkoliv osvědčený a vyzkoušený materiál – vermikulit, rašelinu, písek, rašeliník apod. Mě osobně se osvědčil substrát z kokosových vláken – Lignocel. Přes misku s vajíčky jsem umístil šikmo uloženou tabulku plexiskla, po které vysrážené kapky vody stékají ke spodnímu okraji a odkapávají zpět do spodní misky a ne na vejce. Plexisklo je vlastně jen položeno na držáčcích z nerezového plechu, aby se dalo snadno sundat kvůli případné kontrole. Zkoušel jsem např. i pásek plátna, ale moc se mi neosvědčil. Ač byl nad miskou také šikmo zavěšen, po provlhnutí se v prostředku prověsil a kapky v nejnižším bodě dopadaly přímo do prostoru inkubovaných vajec. Plexisklo stabilně drží tvar, navíc je prakticky nerozbitné a velice snadno se umyje, případně vydesinfikuje, ostatně tak jako všechny předměty v líhni. Na misce s vejci je přísavkou přichycen obyčejný akvaristický teploměr.
Inkubátor jsem vyzkoušel naprázdno po dobu několika dnů, abych vyzkoušel jeho funkčnost a celkové možnosti. Dobře pracoval i v relativně chladné komoře, kde je nyní stabilně umístěn. Teplota v zimních měsících (kdy byl inkubátor zkoušen) se zde pohybovala přes den kolem 10 °C, v noci klesala ještě o něco níže. 100 wattové topné tělísko je však dostatečně předimenzované, aby vytopilo malý prostor mikrovlnky naprosto s přehledem a to dokonce i při vypnutém přídavném topení, se kterým bylo původně, právě pro tento případ, počítáno. Naštěstí snůšky bývají především z jara a v létě, což se pochopitelně pozitivně promítne na kratších intervalech sepnutí tělíska a tím i menší spotřebě elektrické energie. Lví podíl má na tom samozřejmě také kvalitní izolace. Trochu mě také potrápilo odkapávání vysrážené vody mezi dvířky přímo na dřevěnou polici a to i navzdory použitému polyuretanovému těsnění. Nakonec jsem to vyřešil tím způsobem, že jsem pod mikrovlnku umístil nízkou vaničku z hliníkového plechu, z níž se těch několik kapek vody rychle odpaří. Jak je z obrázků i z celkového popisu patrné, celé zařízení je velice jednoduché, takže jeho výrobu by měl zvládnout prakticky každý, kdo je alespoň trošku manuálně zručný. Kdo je navíc trochu hračička a potrpí si i na estetický dojem, může vzhled líhně vylepšit např. polepením samolepící omyvatelnou tapetou. Zakryjí se tak původní stupnice ovládacích koleček a je možnost doplnit vypínače vlastními popiskami..
Závěr
Co dodat na závěr? Nebudu-li počítat akvarijní topné tělísko a termostat, které jsem měl doma ještě z doby kdy jsem se aktivně věnoval akvaristice, vyšla mě celá líheň jen na nějakých 150 Kč. Kupoval jsem vlastně jenom sadu 3 plastových misek do mikrovlnky (v marketech do 50 Kč), ke kterým je nutno připočítat padesátikorunu na pivo sklenářovi za odřezky plexiskla a další padesátku za zbytky hliníkových plechů u klempíře. Ostatní součástky a komponenty jsou většinou starší a vyřazené. Ty jsem buď dostal, vymontoval ze starých nefunkčních zařízení nebo jsem je prostě našel v domácí dílně. Na celé přestavbě jsem strávil několik večerů, vždy tak hodinku – dvě, podle chuti, nálady a pochopitelně času. Je jisté, že by se dalo ještě mnohé vylepšit a předělat, v žádném případě se můj výtvor nemůže srovnávat s dílem pana Matyáše, který dovedl práci na líhni téměř k profesionální dokonalosti. Přesto jsem se svým výsledkem spokojen, neboť beze zbytku splňuje to nejdůležitější, co se od inkubátoru očekává. Funguje jak má.
