Volání divočiny - 14.díl

Sever Evropy – Skandinávie, to je snad sen téměř každého mushera. Švédsko a Norsko zatím zůstávají pro své přísné několikaměsíční karatény našim spřežením zapovězeny. Avšak stále tu zůstává Finsko, země tisíců jezer, nekonečných plání i drsné tundry a sem se již před pár roky vypravilo několik zkušených longových musherů se svými psy. Mezi jedny z prvních patří Jarda Sumec Bulva, dobrodruh tělem i duší. Člověk, který v posledních letech křižoval se svým spřežením severní Finsko již šestkrát.

Finsko – země musherům zaslíbená

1. Proč právě Finsko a čím tě nadchla tato skandinávská země?
Jak už bylo naznačeno, Finsko má ze skandinávských zemí pro vstup relativně nejmírnější podmínky, které jsou splnitelné. Určitě pro tuto zemi mluví také dokonale propracovaný systém turistických skútrových cest, informačních center a otevřených srubů podél těchto cest. Krajina je spíše rovinatá, jenom v některých místech mírně zvlněná, protkaná mnoha jezery, močály a severskými lesy. Nabízí úchvatné prostory, které mne nadchly.

2. Co je zapotřebí k tomu, aby se člověk se psy mohl vypravit do míst za polárním kruhem?
Dnes už je situace taková, že na cestu například do Skandinávie se může vypravit skutečně každý, jenom chtít. Samozřejmě s přihlédnutím ke zdejším klimatickým podmínkám to chce přiměřené vybavení, především oblečení a kvalitní stravu pro psy. No, a pak je to samozřejmě všechno o penězích.

3. Musí být psi speciálně připravováni na takovouto výpravu?
Myslím si, že pokud někdo trénuje a jezdí se svými psy longové závody v Česku, měl by je mít na konci sezóny v takové kondici, že ježdění na severu bez problémů zvládnou.

4. Kolikrát jsi tuto skandinávskou zemi navštívil a máš spočítáno kolik km se psy jsi tam celkem najezdil?
V severním Finsku jsem se psy cestoval šestkrát. Najezdili jsme na sáních celkem určitě přes 5000 km. Naposledy jsem byl ve Finsku v prosinci 2003, pouze na sněžnicích, se dvěma psy.

5. A co místní psi, jak vypadá mushing ve Finsku?
Svému původnímu účelu už psí spřežení ve Finsku dávno neslouží. Nicméně nahoře na severu najdeme celou řadu tzv. huskyfarem s velkým počtem psů (v průměru 100–200). Jsou výhradně zaměřeny na ježdění s turisty v rámci turistického ruchu, který je zde velmi rozvinutý. Zajímavý je rozlišný přístup jak k chovu psů, tak k provozování mushingu např. co se týče plemen či ustájení mezi jednotlivými farmami.

6. Kam příště není-li to tajemstvím?
Finsko mě svými prostorami uchvátilo, je to můj oblíbený kraj. Nebráním se však ani jiným severským zemím – v mushingu je stále co hledat.

Rumunské hory aneb Karpaty jak je neznáme

Rumunské hory – vzdáleností i financemi relativně dostupná, nedotčená příroda, minimálně ovlivněná civilizací, prostí lidé, to vše již léta přitahuje české trampy a turisty. K těm se v posledních letech přidávají i čeští musheři, aby podlehli kouzlu zimní rumunské divočiny. Jednoho z nich, Jardu Jiránka z Červeného Kostelce, bezvýhradného obdivovatele aljašských malamutů, jsem požádal o dojmy z posledních dvou výprav:

1. Kdy nebo jak tě napadlo vypravit se do hor Rumunska?
Ač vyučený automechanik, obdivuji „živou sílu“ aljašských malamutů a protože i rodina je podobně postižená, vlastníme jich v současné době 12 plus jednoho AH. Začínal jsem před devíti lety na kole s jedním psem, dnes jezdím s touto těžkou kavalérií převážně longy – dlouhé tratě. Jízdu se psím spřežením v drsné horské přírodě si vychutnávám, ale tak nějak nám už připadají české hory malé a civilizované. Takže když přišla nabídka od zkušeného kamaráda Jindry Zelenky vypravit se do hor Rumunska, moc dlouho jsem neváhal.

2. Splnily rumunské hory vaše očekávání? Jaké byly sněhové podmínky?
Myslím, že jsme se vrátili všichni naprosto nadšení. Ticho, klid, jen překrásné hory, lesy a spousty sněhu, určitě kolem jednoho metru. Tím že jsme jeli v březnu, byl sníh částečně slehlý, přesto měli psi co dělat, aby prošlápli cestu. Ještě že se mohu plně spolehnout na svého leadera Nikiho. Zažili jsme také docela dramatické chvíle, když jsme viděli padat utržené laviny.

3. Co místní lidé, potkávali jste nějaké, nebyli jste pro ně zjevení?
Opravdu na horách jsme nepotkali ani živáčka, za to když jsme sjeli dolů do údolí, budili jsme určitě velkou pozornost. Ti chudí lidé byli hrozně dobrosrdeční a pohostinní. Rozhodně si nemůžeme na „domorodce“ stěžovat.

4. Kolik jste toho najezdili a kde jste spali?
Naposled, tedy v březnu 2003 jsme jeli do Rumunska čtyři, každý se šestispřežím. V horách jsme strávili dva týdny. Moc záleželo na počasí a terénu, ale dá se říct, že jsme denně překonávali 20–50 km opravdu náročné trati. K noclehu jsme se snažili využívat často polozbořených seníků a salaší. Nicméně byli jsme vybaveni i na klasické stanování či bivak na sněhu.

5. Chceš se někdy do Rumunska vrátit?
Asi nejen já jsem rumunským horám propadl. Určitě je tam ještě mnoho míst, které bych chtěl se svými malamuty poznat a tak je téměř jisté, že se tam zase vrátíme.