Česky by se vlastně měl jmenovat leonbergský pes nebo nevyslovitelně „leonbergřan“, protože pochází z německého města Leonberg, ležícího v neckarském kraji ve Würtembersku.
V městském znaku se nachází lev a to zřejmě v první polovině 19. století inspirovalo jednoho z městských radních, Heinricha Essiga, aby se pokusil vytvořit plemeno psa, které by svým vzhledem právě lva co nejvíce připomínalo. Za základ mu podle dobových záznamů posloužili potomci dvou v základu bíle zbarvených novofundlandských psů. Jeden byl ve zbarvení na hlavě kombinován se žlutou, druhý s černou barvou. V chovu byl dále použit svatobernadrský pes a zřejmě i další velcí pastevečtí psi typu pyrenejského horského psa. Výsledek těchto křížení byl natolik impozantní, že ještě za Essigova života se nové plemeno dostalo až na německý císařský dvůr. Už v té době samozřejmě nesl jména svého města - leonberger.
Leonberger patří k největším a nejmohutnějším plemenům mezi psy. Standard sice hovoří o klidném až dobromyslném výrazu očí, na paměti však musíme mít, že jde o potomka pasteveckých psů horského typu, kteří byli po dlouhé věky šlechtěni a drženi ke strážení stád ovcí, salaší nebo horských usedlostí, a to jak před šelmami, tak před nevítanými lidskými návštěvníky. Nelze se tedy spoléhat na to, že jde o nějakého dobromyslného halamu, který na sobě nechá kdekoho dříví štípat. Jeho držení tedy předpokládá jednak vhodné podmínky - není to zrovna ideální pes do bytu, na druhou stranu si majitel nemusí dělat hlavu s jeho trvalým umístěním venku (samozřejmě v dobře izolovaném a závětrném kotci). Leonberger je otužilý, odolný pes s kvalitní srstí, jemuž ani nepříznivé klima nedělá potíže. Počítat se dále musí s jeho velkou silou - majitel ho musí zvládat i fyzicky, aby pes stále cítil jeho převahu a autoritu. Velké tělo potřebuje i dostatek kvalitní potravy a to zejména v období růstu, kdy je třeba udržet v rovnováze kvalitu a kvantitu, aby vývoj kosterní soustavy nezaostával za nárůstem svalové hmoty.
Hlava a lebka:
Mírně klenutá mozkovna, vpředu i vzadu přibližně stejně široká, černí sklon (stop) mírný, nosní hřbet stejnoměrně široký, spíše lehce vyklenutý (tzv. klabonos), nos a pysky temně černé.
Oči:
Světle až tmavě hnědé, přednost se dává barvě co nejtmavší. Jsou středně velké, s klidným až dobromyslným výrazem.
Uši:
Vysoko nasazené, hladce přiléhající k hlavě, zavěšené.
Zuby:
Velmi silné, chrup dobře uzavřený, s úplným nůžkovým skusem.
Hrudní končetiny:
Rovné, v normálním postavení, dobře osrstěné, lokty dobře přiléhající k tělu, sahající zčásti přes spodní okraj hrudního koše, lopatky šikmo uložené.
Tělo:
Trup o něco delší než je kohoutková výška, bederní partie silná, hrudní koš hluboký.
Pánevní končetiny:
Mohutně osvalená stehna, výrazná, dobře zaúhlená, končetiny ve tvaru písmene O nebo X jsou hrubou vadou.
Tlapy:
Zavřené, spíše zakulacené, ne tzv. zaječí. Ocas: Bohatě osrstěný, nesený polosvěšený, nikdy příliš vysoko nebo dokonce stočený nad hřbetem.
Srst:
Rovná, na krku a na hrudi tvoří hřívu, středně měkká až hrubá, dostatečně dlouhá, přilehlá.
Zbarvení:
Lví, zlaté až červenohnědé, s černou (tmavou) maskou.
Velikost:
Kohoutková výška u psů 76 cm, (rozmezí 72–80 cm), u fen 70 cm (rozmezí 65–75 cm).